Prevence rakoviny?!

K napsání tohoto článku mě dohnala vlastní zkušenost s nádorovým onemocněním vaječníků a napsala jsem ho ne proto, že bych se nějak potřebovala vypsat z této zkušenosti, je to již za mnou a nezbývám se tím. Jde mi spíš o to podělit se s vámi o informace, které by třeba někomu mohly pomoci. Mám pocit, že o rakovině obecně se už mluví hodně otevřeně, ale pokud jde o mladé lidi, jimž byl diagnostikován nádor, je ticho po pěšině …

Je mi 33 let, v dubnu 2010 jsem po roce přestala kojit svou holčičku a skoro souběžně s tím mi vynechala menstruace. Nevěnovala jsem tomu žádnou zvláštní pozornost, přesto jsem naklusala ke své gynekoložce. Ta vaginálním sonem zjistila cystu na levém vaječníku, na víc její ultrazvuk nestačil. Cysta se jí ale už v tomto stadiu nezdála a raději mě ihned poslala na vyšetření na Bulovku. Nebudu zde obšírně popisovat naprosto příšerný a nelidský přístup lékařů, kteří mě vyšetřovali, to už by bylo na další článek a odbíhali bychom od tématu. Jen krátce: vyšetřili mě velice podrobně ultrazvukem, projížděli mi celé břicho (až později mi došlo, že hledali metastázy, ale to vás v tu chvíli prostě nenapadne) a na závěr mi ve stoje mezi dveřmi sdělili, že cysty nevypadají dobře, navíc jsou postiženy oba vaječníky, a že jasno bude až po laparoskopii a že je i pravděpodobné, že mi oba vaječníky vezmou - to vše v jedné větě. Zde ještě nepadlo ani slovo o nádorech. Dostala jsem zprávu o nálezu s doporučením dojít si domluvit termín laparoskopie. Byla jsem z toho všeho trochu vedle a stále doufala, že půjde jen o cysty a vaječníky mi zůstanou (nechtěli jsme mít jedináčka). Až asi po 14 dnech jsem si tak znovu pročítala zprávu o nálezu z nemocnice - samé takové ty zkratky, nic pro laika, pak jsem si tam ale všimla spojení TU borderline. Že se i cysta označuje jako nádor, jsem věděla, tak mě to až tak znepokojilo, zajímalo mě, co je to borderline - a tady už začalo jít do tuhého - jde o zvláštní typ nádoru, který není ani jednoznačně benigní, ani jednoznačně maligní - jde o to, v jakém stadiu se nachází, může se postupem času, jak jsem pochopila, zvrhnout v maligní. Nebudu zde popisovat své emoce a psychiku, jsem spíš realistka a když nastane problém, snažím se s ním poprat. Zaměřím se tedy na fakta: z Bulovky jsem neměla vůbec dobrý pocit a šťastná náhoda tomu chtěla, že jsem se dostala do nemocnice na Homolce. Zde mi pan doktor drsně, ale velmi lidsky - hned při prvním vyšetření - sdělil, že jsou to nádory a on není schopen určit, zda jsou zhoubné či nezhoubné. Narovinu mi řekl, že o levý vaječník přijdu na 100%, a možná mi zůstane kousek z toho pravého - a to by ještě bylo to nejpříznivější řešení. V případě zhoubných nádorů se samozřejmě vyndá všechno a bude to, jak sám řekl, boj o život (zhoubné nádory vaječníků jsou docela zabijáci). Podstoupila jsem tedy laproskopii v této nemocnici a výsledek dopadl nejlépe, jak v dané situavi mohl - nádory borderline, které nemetastazovaly, se potvrdily, a mně zbyla část pravého vaječníku. Bylo mi doporučeno se po týdnech hojení neprodleně pustit do pokusů o další miminko. Nebudu vás tedy napínat: po pěti měsících snažení (a velmi nepravidelné menstruace) se mi podařilo otěhotnět, nyní jsem ve 14. týdnu. Takže dobrá zpráva pro ženy, které musely podstoupit něco podobného. I s částí jednoho vaječníku se dá otěhotnět!!! Nevím to úplně přesně, ale myslím, že mi tam toho nezbylo ani 50 %, ale jak jsem byla ujištěna, vaječník je párový orgán a jako takový má tendenci převzít funkci za chybějící levou či pravou část a navíc i ta část, která zbude, má tendenci se zvětšit :-)

(Tady ovšem musím doplnit, že kdybych zůstala v nemocnici na Bulovce nebo šla třeba do Motola, asi by se šance na další miminko rozplynuly. Jak mi řekl pan doktor na Homolce, třeba v Motole mají jinou filozofii, radši to vyndají všechno i s dělohou - ne že by to tedy neuměli tak jako na Homoli, jsou tam jistě špičkoví operatéři, ale mají prostě jiný přístup - "Jedno dítě už máte, tak nebudeme riskovat." - prostě mi přišlo, že se s tím nechtějí tolik párat. Proto tady zdůrazňuji, pokud se dostanete do podobné situace, nespoléhejte jen na jedno pracoviště, snažte se zjistit co nejvíce o celkovém přístupu, sežeňte si reference ...)

Samozřejmě jsem v duchu pátrala po možných příčinách, proč se mi to stalo? V rodině to nemáme, nekouřím, nepiju atd. Napadlo mě snad jen to, že třeba moje tělo nezvládlo hormonální bouři těhotenství a porodu. Přímo jsem se ptala i v nemocnici, jestli to třeba nesouvisí s ukončením kojení, doktor prohlásil, že i to je možné, ale takto asi nemá vůbec cenu se ptát. Je tu nějaká genetika, nějaké nezdravé prostředí, ve kterém žijeme, zblázněné hormony atd. To jen tak pro úvahu. No, facit je: může to prostě potkat každou z vás, ať je vám 20 nebo 50. Teď už ani nemluvím o nádorech vaječníků, ale o nádorech obecně. No jo, ale co s tím, že?

Když jsem se svěřovala svým kamarádkám, všechny jsem dost vyděsila, jako že se to stalo tak mladému člověku. První reakce u většiny z nich byla: Pane bože, to není možné, vždyť žiješ tak zdravě! To mi tedy připadalo už v tu danou chvíli trochu naivní, ale asi to bylo způsobeno i tím šokem. Nicméně jsem s hrůzou zjistila, že většina mladých lidí, kterých jsem se ptala, má nádory, pokud tedy sami neměli nějaký vážný problém, zafixovány v povědomí jako problém lidí nad 40/45, kdy začínají kolečka hrazených preventivních prohlídek. To je ale velký omyl! Udělala jsem si mezi kamarádkami takovou soukromou anketu, jak jsou na tom s gynekologickou prevencí a nestačila se divit. Jedna na prohlídky vůbec nechodí, protože a) nemá problém b) antikoncepci nebere, asi jen polovině dělá gynekolog alespoň 1x za rok vaginální sono a téměř žádnou (ve věku cca od 30-35) ještě nenapadlo zajít si na sono prsu. Holky, třeba jste zodpovědnější, ale přesto na vás apeluji - dělejte něco pro své zdraví!

A) Prohlídka u gynekologa jednou ročně by měla být samozřejmostí, stejně jako vaginální sono, kterým se zjistí nádory na vaječnících - já měla to štěstí, že mi vynechala menstruace, ale velmi často jsou tyto nádory dlouhou dobu bez příznaků! A pak už je většinou pozdě!

B) Samovyšetření prsů je sice hezká věc, ale je zaprvé otázka, zda to děláme správně a zadruhé mnohé nádory si prostě nevyhmatáme a nejde přitom o žádné rané stadium. Myslím, že jít 1x za rok na sono (pro mladší ročníky) nebo mamo nebo popř. kombinace obého je minimum, co pro sebe v této oblasti můžeme udělat! A jak na to: Tak pokud byste to chtěli zadarmo, zkuste přesvědčit svého gynekologa, ať vám napíše žádanku, pokud nebude chtít, můžete na něj zkusit zatlačit ve smyslu, že máte nějaké podezření na problém. Pokud ani to nezabere, prostě si najděte nejaké mamocentrum - já můžu doporučit Mamocentrum na Karláku v Praze, zavolat tam, domluvit si termín a prostě si to sono obou prsů zaplatíte na místě - stojí to směšných 300 Kč!

No, jenže, jak všichni víme, rakovina není jen věcí gynekologickou, ale může postihnout všelijaké orgány. Co s tím? Na nápad mě přivedla moje pokroková kamrádka, která toto praktikuje již běžně - nechte si u obvodního lékaře vyšetřit z krve onkomarkery. Jsou to vlastně ukazatele rakovinového bujení, mají různá čísla podle různých orgánů. (Samozřejmě ani toto není 100%, ale sledují se tak onkologičtí pacienti, jestli zase někde něco neroste, takže nějakou výpovědní hodnotu to má. Já sama jsem sledována u gynekoložky, ale jak víme, nádory se můžou udělat všude :-( ) Více informací o nich si jistě najdete samy. Problém je však následující: Kamarádčina doktorka je její dobrá známá a není pro ni problém vyjít kamarádce vstříc. Horší je, když přijdete za obvoďákem jako naprostý no name. To jsem byla já. Šla jsem za obvoďačkou s tím, že chci vyšetření onkomarkerů pro manžela (máme stejnou doktorku) - jak všichni víme, chlapa k doktorovi nedostaneš, na nějaká vyšetření jednotlivých orgánů můžu zapomenout (navíc se pokud vím screeningy dělají jen na prsa, čípek a střeva) takže proč ne jaksi všechno najednou. Obvoďačka má takový papír, když k ní jednou za 2 roky jdete na preventivku a ona vás pak pošle na krev, kde je všechno možné - třeba cholesterol, cukry, atd. těch kolonek tam je několik, jednou z nich jsou také onkomarkery, které se ale zdravým lidem běžně nedělají, resp. pojišťovna to neproplácí. To ovšem neznamená, že přes to nejede vlak. Já jsem byla rozhodnutá, že si to prostě sami zaplatíme a basta :-) Následuje přepis dialogu v ordinaci:

D(oktorka): Co potřebujete?

Já: Chtěla bych manželovi nechat udělat onkomarkery.

D: A on je nějak nemocný?

Já: Ne, je zdravý.

D: A kolik mu je let?

Já: 35.

D: Ježíš, na to je ještě mladej a to se nedělá, když je zdravej.

Já: Já bych přesto chtěla, abyste mu je nechala udělat.

D: No, ale to nemá cenu, když je zdravej. Vy to nějak přeháníte!

S(estra): Šmarjá, proč to na sebe chcete přivolávat!

Já: Přesto bych chtěla, abyste mu je udělala, já jsem onkologický pacient ve 33 letech.

Doktorka po tomto trochu vyměkne.

S: Ale to si budete muset zaplatit sama! (řekla to tónem, že to bude stát nejmíň 20 tis. Kč)

Já: Ano, my si to zaplatíme, jen nám to zaškrtejte!

Doktorka ani sestra nechápou, proč požaduji něco, co si budu muset zaplatit. Jsou obě zmatené jak lesní včely, ale přesto se mi snaží pomoci.

D: Ale já nevím, jaké onkomarkery zaškrtnout, to po mně nikdy nikdo nechtěl (za 40 let jejího působení jsem první)

S (dostává spásný nápad): A co zavolat vedoucímu laborky?

Doktorka mu volá, on jí diktuje onkomarkery, doktorka je zaškrtává a na onen papr píše velkým písmem SAMOPLÁTCE. Manžel jde na odběry a platí to přímo tam - no hádejte, 1600,- Kč!

Doktorka po telefonu: Tak my si tady ty zaškrtané onkomarkery necháme, kdyby to ještě někdy někdo chtěl. Cítím, že jsem dosáhla malého vítězství :-) No, řekněte, 1x za rok se to dá, ne? (Vím, že některá onemocnění jsou hodně rychlá, že by ani jednou za rok nestačilo, ale tak zase nic se nemá přehánět)

Pokud půjdete stejnou cestou jako já, obrňte se trpělivostí, obvoďáci na vás budou koukat, jako že jste z Marsu, nejsou na toto absolutně zvyklí, nikdy to nedělali zdravým lidem. To ale neznamená, že vám to nemůžou udělat. Trvejte si na svém, ujistěte je, že si vše řádně zaplatíte. Pokud by to i přesto bylo neprůchodné, zkuste se zkontaktovat s laborkou, s kterou obvoďák spolupracuje a vytáhnout info rovnou z nich a pak už je obvoďákovi jen naservírovat :-)

No, co dodat závěrem. Chci zdůraznit, že to, co jste si právě přečetli, jsou podněty naprostého laika. Moc bych si přála, kdyby se do diskuze zapojily nejen ženy s nějakou zkušeností, ale třeba i gynekoložky, onkoložky, ať se toho dozvíme co nejvíc :-) A jinak posílám hodně odvahy a energie a taky štěstí těm, kteří právě řeší nějaký vážný zravotní problém. Nezapomeňte, že velkou roli hraje i psychika!