Ze Slovenska až na konec světa IV

Provalilo se to s tím prokletým barákem, když babička onemocněla a rozhodla se udělat poslední vůli. Maminku k jejímu sepsaní nepozvali, ani jí o tom nic neřekli. Proč taky, že? O ni nešlo. Jak to, ptáte se? Jednoduše. Půl baráku dostal tatínek a půl baráku dostala Anuška, aby ji někdo neošidil. Tak proč ne půl baráku Věrušce a tátovi nic, ptala se maminka. Nebo celý tátovi a on ať se pak rozhodne. A maminka? Nic do baráku nepřinesla, jen své pracovité ruce a svoji obětavost. A tak byl barák prokletý podruhé. Stal se věčným sporem, ke kterému se vracely veškeré rodinné hádky. Byl zdrojem nedorozumění, byl zkrátka prokletý. Však se to ještě ukáže. Anuška za něj jednou zaplatí víc, než kdy stál, a bude ošizena o víc, než by si přála. Ale to už jsem zas příliš daleko.

Tatínek věčně sliboval, že to spraví, když ne teď, tak po babiččině smrti, všechno bude v pořádku.

Nebylo nikdy, ani po babiččině smrti, ani po jeho. Ale to už zase utíkám moc dopředu.

Nejdřív musí Anuška vystudovat pedagogický institut v Liberci, aby byla pani učitelkou, jak si babička přála. Jezdili jsme za ní nejčastěji s tatínkem, nebo ona k nám. Obdivovala jsem ji v její svazácké košili, když zpívala ve sboru, nebo když šla do tanečních a pořád jsem chtěla už být velká jako ona. Obdivovala jsem ji, když byla v zimě u nás na praxi a učila ve vesničce Kozly, kde si musela sama ve škole topit a byla zapadlá sněhem. Holt pohraničí.

Pak dostudovala a požádala si o umístěnku (Víte ještě, co to byly umístěnky?) do Mnichova Hradiště, byla tam nemocná babička a půl baráku.

Úřady jí vyhověly a daly umístěnku do vesničky Žďár, kde si taky dlouho topila sama ve škole, když školnice neměla čas. Učení ji bavilo. Byla výborná učitelka. Ale než stačila opravdu začít, babička zemřela. Anuška teď měla na starosti dědu, který onemocněl po babiččině smrti steskem a než maminka s tatínkem stačili vyřešit, co dělat, zemřel i děda.

A teď byla Anuška v prokletém domě sama. Bylo jí něco málo přes 18 a Národní výbor se začal o dům zajímat, že by jí dali nájemníka. Do rodinného domku! To rodiče nemohli dopustit a tak jsme začali uvažovat o stěhování zpět do Hradiště. Já jsem prohlásila, že já půjdu bydlet s Anuškou, oni ať zůstanou v Lípě. Oba měli dobře placenou práci. Mamince se zpátky nechtělo. Tady nebyla "Slovena", ale paní Němcová, co strčí chlapy v nástrojárně do kapsy, paní Němcová, co se vyzná v bylinkách a pomáhá lidem, paní Němcová, žena předsedy ROH. V Hradišti jí nepatřilo nic a každý si pamatoval, že přišla sloužit ze Slovenska. Ještě teď, když se státy rozdělily, se jí nějaký mudrc zeptal, zda se teď vrátí na Slovensko. Bylo jí přes 80 a z toho skoro 70 let byla v Čechách.

Nechtěla se vrátit, dokud tatínek nezlomí prokletí toho baráku. Zlobila se, stavěla na zadní, ale pak dala na moje bulení, že chci být se svou starší sestrou, že jsme spolu i tak málo a já chci být s ní. Tak jsme se stěhovali.