Kam mizí královny krásy?

Ne, nechci vám ukazovat obrázky, jak také stárnou, jako české princezny, ale chci vám ukázat na příkladu jedné, že není-li jejich krása jen povrchni, jsou-li krásné i uvnitř, nějak jim to stárnuti nevadí, zůstávají stále krásné, i když poněkud jinak.

Ta, o které vám budu vyprávět, nebyla nakonec královnou, ale "jen" jednou z pěti finalistek, doprovázejících princezen, což, jak jistě uznáte, úplně stačí. Nebyla to soutěž právě malá, kterých je po celé Americe na tisíce. Existuje Miss artyčoků (tou byla kdysi zvolena Marilyn Monroe ještě jako Norma Jeane Backer), Miss prasat, Miss dobrého vína, Miss česneku, zkrátka v každém kraji, v každém hospodářském odvětví, v každé vísce mají nějakou tu královnu či princeznu. Když ne jinou, tak královnu místní školy.

Vedle těch "nejvýznamnějších", jako Miss Amerika nebo Miss World, je ve Státech velmi populární Miss Glendal, která zdobí spolu s dalšími Rose Parade v Pasadeně v Kalifornii. Kdysi jsem vám o tomhle slavném květinovém průvodu psala. Odehrává se už od roku 1890 1.ledna a je přenášen celostátní televizí, co do popularity soutěží o první místo s Macys průvodem na svátek Díkůvzdání v New Yorku.

Tak tam mezi princeznami, na ozdobeném alegorickém voze plném růží, jela moje kamarádka Deborah (Debbie) Warren, tenkrát ještě Deborah Stone.....

Na fotce s růžemi je Debbie vpravo nahoře. Stejně tak na "civilní" fotce princezen.

A příběh o ní by mohl začínat úplně jako příběh o Popelce: "Byla jednou jedna krásná a šikovná dívenka..."

Jak vidíte na obrázcích byla opravdu krásná a byl to asi do té doby jeden z největších dnů jejího života. V článku uvnitř magazínu se o ni píše, že je studentkou umění na místním college, které si platila sama prodáváním v květinářství, účastí v téhle soutěži krásy, protože ji její macecha připravila o všechny tatínkem a maminkou našetřené peníze na studium.

Maminka ji zemřela velmi brzy na rakovinu, tatínek se znovu oženil a jak to dopadlo už víte.

Když jsem ji poznala já, byla už matkou dvou milých dětí, dál pracovitá jako Popelka a po glamouru soutěže krasy ani památky, ale ne po kráse: její bohatá hříva vlasů a hezký obličej napovídaly, že když se udělá, tak se asi budeme divit. Ale ona se nikdy příliš nelíčila, jen byla vždycky upravená a veselá.

Naše děti se staly nerozlučnými kamarády, jak to bývá, když i maminky si dobře rozumějí. Viděli jste je v minulých letech na celé řadě fotek. Sblížili jsme se přes lásku k dětem a také jsme obě měly rády hezký domov, rády jsme něco pěstovaly, ať už to byly květiny, zvířata či děti. V pořadí asi opačném. Dokonce si myslím, že Clarisska nemá příliš mnoho "příznaků" jedináčka, protože prakticky vyrůstala s Debbienými dětmi.

Bydleli jsme naproti sobě v jedné ze slepých uliček našeho malého kalifornského sídliště, kde vlastně nic nejezdilo, takže děti byly neustále venku. Buď na ulici nebo v některé z našich zahrad visely jako opičky na průlezkách.

Debbie si vždycky uměla vymyslet nějakou užitečnou zábavu. Nestudovala nadarmo výtvarnou výchovu, já jsem zase všechny krmila českými jídly.

O své slavné, ale i těžké minulosti Debbie nikdy moc nemluvila, až jednou, když přišla domů se špatnou zprávou z mamogramu, rozpovídala se o své mamince. Měla strach, aby její děti neztratily ji, jako kdysi ona svou maminku. Debbie měla děti poněkud později, bylo jí ke 40. Když se dověděla tuhle novinu, byly ještě malé.

Spolu s lékařem jsme ji všichni přesvědčovali, že se nemusí bát, že se to chytlo včas a že věda pokročila a dnes jsou už jiné metody, jak operativní, tak doléčování.

Jak vidíte, nevyhne se taková potvora ani princeznám. Debbie se na operaci pečlivě připravila, zeptala se na všechny možnosti a zvolila tu, kdy hned při operaci udělají i rekonstrukci prsu. Byla v nemocnici jen asi 4 či 5 dní. Pomáhali jsme jejímu muži s dětmi a všechno proběhlo hladce. Hlavně díky její optimistické, otevřené povaze, děti nepocítily vůbec žádný strach, žádný stres kolem nemocné maminky. Při tom věděly v rámci chápaní jejich věku všechno. Hodně pomáhaly, její lůžko se stalo středem domácnosti, jako byla ona sama vždycky. Velmi dobře se hojila a stála brzy na nohách.

Debbie po operaci s Christinou.

Neplakala před dětmi a nevytvářela pocit strachu a ony se snažily podle svých sil mamince ulehčit její nemoc. Už to brzy bude 10 let. Pravidelní čtenáři viděli, jak už jsem řekla, Debbie a její děti na spoustě obrázků z Kalifornie. Byla středem každé pěkné rodičovské akce, každé sousedské pomoci. Pomáhá léta ve škole. Byla v prvních letech školní docházky našich dětí jednou z těch maminek, bez nichž by pani učitelka zdaleka nemohla tolik s dětmi udělat nemít takovou pomocnici.

I když jsme z Kalifornie odjeli, zůstáváme s Debbie ve styku. Když nás navštívili ve Virginii, šli jsme s nimi i do Bílého Domu ve Washingtonu, kam není lehké se dostat pro nás Američany.

Když jsme pohřbívali mého muže Vašíčka na Arlingtonském hřbitově, přiletěla Debbie s dcerou Christinou přes celou Ameriku. Christina, aby podpořila Clarissku, a Debbie, aby nám pomoha balit při stěhováni. Zase jako vždycky zabrala za práci, jak to umějí jen pravé Popelky. Vnímala jsem svět skrze počínající se depresi, ale její oddanost našemu přátelství nikdy nezapomenu.

Tak, jak je to s těmi královnami a princeznami krásy? Nemizí nikam, jen se promění v mámy, přítelkyně, kolegyně v práci ...a ty nejmoudřejší a nejšikovnější jsou všechno dohromady. I tou princeznou zůstávají svou velkodušností.