Neplodnost a psychika

Stejně jako jiné nemoci mají také poruchy plodnosti svůj odraz nejen v tělesném, ale také v psychickém stavu těch, kdo se s nimi potýkají. Někdy jako rozmanitě se projevující doprovod dlouhotrvající a nejisté léčby, jindy dokonce jako "hlavní podezřelý" u těch pacientů, kde nebyla shledána žádná prokazatelná příčina nemožnosti počít vlastní dítě.

Pojďme se proto podívat na to, s jakými pocity a problémy se ti, kdo se odhodlávají k léčbě a nebo jí již procházejí, mohou setkat, a také jak jim čelit.

První pochybnosti a obavy většinou přicházejí v době, kdy se pár delší dobu pokouší počít dítě a stále se to nedaří. Tyto pochybnosti mají i svou pozitivní roli, protože se vlastně stávají impulsem k tomu, aby partneři zašli na první vyšetření a případně se začali léčit.

Jak to ale vypadá v případě, že léčba již nějakou dobu trvá a stále nepřináší výsledky a nebo se dokonce objevují komplikace? Jak na takovou zátěž lidé reagují? O jakých psychických projevech tu vlastně mluvíme? Jde především o střídání naděje, obav a zklamání, které jsou navázány na léčbu - "Už abychom to vyšetření (i když nepříjemné) měli za sebou. Třeba to přinese nějaký výsledek, diagnózu, kterou lze léčit. Nechce se mi tam, ale zároveň tam chci být co nejdříve… Co když se nic nenajde??? A co když se najde něco fatálního?"

Jiné projevy na psychické úrovni jsou spíše svázány s tím, jakou má dotyčný člověk představu o svém životě a nakolik se tato představa rozchází se současnou realitou. Typicky ženy, pro které bývá snazší o svých pocitech mluvit, hovoří o tom, jak těžko zvládají každé další narození dítěte v rodině nebo u blízkých přátel (jde o smutek nad tím, že ony pořád nic, zatímco ostatním to jde "samo"), navíc si tyto pocity ještě vyčítají. Najednou jako by všude byly samé těhotné, více a samozřejmě negativně vnímají i některé reklamy (nepříjemným obdobím bývají třeba Vánoce, kde reklamy zobrazují často rodiče a smějící se batole spolu s kupou dárků pod stromečkem - pro většinu běžná reklama, pro některé však další bolestné připomenutí, že tohle se jich stále ještě netýká…). Některé ženy říkají, že jejich psychická pohoda má stejný časový rámec jako menstruační cyklus - na začátku naděje, upínající se k další ovulaci, při každém dalším negativním těhotenském testu beznaděj a pláč. Svými pocity však často nechtějí nikoho "obtěžovat", takže jsou se svým trápením samy, o to více si pak připadají, že jsou "nemožné" a "neschopné". Život jakoby se zužoval jen na to, zda se otěhotnění v dalším cyklu již konečně podaří…

A co muži, navyklí v naší kultuře o svých pocitech příliš nemluvit? V souvislosti s léčbou neplodnosti se o nich hovoří často buď v tom smyslu, že jsou odolnější a nepřipouštějí si to tak jako ženy, nebo naopak vzhledem k tomu, že jak jsou "ješitní", prožívají vše daleko hůř (zvláště, když oni sami jsou nositeli nepříznivé diagnózy). Ve skutečnosti je to hodně individuální - pár od páru jiné, rozhodně bych si netroufala zevšeobecňovat. Pro muže, a to i když je pro ně rodičovství důležitým životním cílem, nenacházíme stejně stresující stereotyp jako je spojení žena=matka. Zatímco ženám bývá tato představa o životní roli alespoň v určité fázi života připisována na první místo, u mužů se jako přirozená bere orientace na profesi a výdělek, takže rodičovství alespoň v očekávání okolí u nich bývá spíše na druhém či třetím místě.

Kromě toho mají muži jiné strategie zvládání stresu než ženy a výše zmíněná seberealizace v zaměstnání, kde mohou na problém (i vlastní) neplodnosti pozapomenout, je pro ně i důležitým zdrojem pro vlastní sebehodnocení.

To, že muži a ženy prožívají diagnózu poruch plodnosti a jejich léčbu odlišně, vede sice někdy k pocitům vzájemného neporozumění, zároveň ale i poskytuje možnost vzájemné opory. Když jeden je právě "na dně", ten druhý pravděpodobně bude schopen ho "podržet".

Z mé zkušenosti z poradny Ratolest se stále častěji stává, že to nejsou již jen ženy, kdo hledají pomoc zvenčí, ale iniciátory návštěvy u nás jsou stále častěji i muži, kteří si uvědomují, jak velká zátěž pro jejich ženy léčba neplodnosti představuje, a chtějí svým partnerkám pomoci.

Vraťme se však nyní k tématu "neplodnosti z psychických příčin" - uvozovky jsou zde záměrně, a to proto že s takovým označením se lidé, u nichž žádná zřetelná příčina nebyla diagnostikována, setkávají poměrně často ve vyjádřeních typu: "Paní, vy na to moc myslíte, to nesmíte". Někdy je dokonce doporučováno podat žádost o adopci s tím, že se tím žena uklidní a spontánně otěhotní.

Taková jednoduchá řešení jsou však podle mého názoru příliš zkratkovitá. Vždycky se sice vyplatí probrat všechna témata související s možnými příčinami nemožnosti otěhotnět, ale jen tehdy, když tato témata klienti přijímají. Když jsou otevření tomu, aby zvažovali případné souvislosti své osobní, rodinné nebo i pracovní situace a promýšleli změny, které by mohli u sebe nebo ve svých vztazích učinit. "Psychické bloky", o nichž je tak populární mluvit, mohou navíc být spíše důsledkem všech nároků a obtíží, které s léčbou souvisejí, nikoli samotnou příčinou. Vycházíme-li z předpokladu, že každá nemoc se nějak týká celého člověka, tak jen při pohledu zvenčí se zdá někdy jasné, že jde "jen" o somatickou nemoc, či naopak "jen" o psychický problém. Přitom i banální zlomenina nohy se nějak projeví na tom, jak člověk prožívá dočasné omezení hybnosti, bolest, nutnost změnit plány atd… Propojenost psychického a tělesného bereme jako něco zcela přirozeného, a proto pak při své práci hledáme spolu s klienty, jak se na celou jejich situaci podívat tak, aby se to, co nazývají "psychickým blokem", mohlo uvolnit. Když je na to celá dvojice společně, většinou je to snazší, takto pracovat je možné ale i individuálně.

A co tedy mohou udělat pro sebe ti, kdo léčbou procházejí, aby nepodléhali negativním a nepříjemným pocitům, co nejvíce pomáhá?

• Nebuďte se svým problémem sami, hledejte pomoc u nejbližšího okolí, především u partnera, popř. u blízkých přátel. Být statečný, dělat jakoby nic a o svých pocitech nemluvit ani s partnerem, většinou nemá dobré výsledky, vede to jen k větší osamělosti.
• Pomůže vám také možnost konfrontovat svoje pocity a názory s lidmi, kteří mají stejnou zkušenost, ideální jsou na tato témata zaměřená internetová diskusní fóra - zjištění, že obdobné pocity mají i jiní, přináší uklidnění, navíc máte možnost ventilovat bezpečně své emoce. Pokud si však všimnete, že ze všech příspěvků máte tendenci všímat si především těch, které popisují negativní zkušenosti a negativní scénáře, raději zvažte, zda se do těchto diskusí budete zapojovat byť i jen jako mlčenlivý návštěvník.
• Sežeňte si co nejvíce a co nejkvalitnějších informací o léčbě a hledejte takového lékaře (CAR), kterému budete moci důvěřovat.
• Myslete také na "krizový plán" pro případ, že přes veškerou snahu léčba nebude úspěšná.
• Zkuste pracovat sami se sebou, se svou psychikou, hledejte své strategie pro odbourávání stresu (někomu pomáhá fyzická zátěž - dát si pořádně "do těla", jiný relaxuje u meditační hudby, dalšímu pomůže procházka v přírodě… Kromě toho je také možné naučit se speciálnímu relaxačnímu cvičení).
• V případě potřeby se nebojte vyhledat i odbornou terapeutickou pomoc - není to nic, co by svědčilo o slabosti či neschopnosti, naopak je to spíše o tom, že děláte vše pro to, abyste lépe zvládli obtížnou životní situaci.

Autorka je vedoucí projektu Ratolest v konzultační a vzdělávací skupině GI, www.g-i.cz/ratolest, www.projekt-ratolest.info