V centru zájmu rodina

Dnes toto zařízení funguje v Brandýse nad Labem již šestým rokem a spektrum jeho činností je stále širší. Od aktivit zaměřených především na maminky, jakými byly např. instruktáž kosmetičky s ukázkami líčení či přednášky o zdravé výživě, přecházelo centrum postupně stále více k aktivitám zaměřeným na děti. Jejich paleta byla pestrá a zahrnovala vše od kroužku malování až po kurzy plavání kojenců a lyžařskou školičku v Jizerských horách. V poslední době se pak zájem BMC začíná soustřeďovat nikoli na maminky nebo na děti, ale na rodinu jako základní mikrosvět, který jeho členové utvářejí a který zpětně formuje je samé.

Už nějaký čas se mluví i píše o krizi rodiny. Jaký lék proti ní může nabídnout mateřské centrum?

Ten nejjednodušší – umožnit rodinám být spolu, prožívat spolu svůj čas. Na první pohled se může zdát, že to není nic výjimečného. Bohužel se ale ukazuje, že zejména tatínkové neumějí být se svými dětmi. Snažíme se je proto zapojovat do činnosti centra a pomáháme jim vytvářet se svými rodinami společenství.

Už v rámci předporodní přípravy, kterou tu vedeme, máme kurz pro tatínky. Vysvětlujeme jim třeba, že dítě slyší od pátého měsíce těhotenství a že si s ním tedy už od téhle chvíle mohou povídat. Nebo je učíme, jak mohou potom kojence masírovat a řadu jiných věcí posilujících citovou vazbu. V naší společnosti jsou však určité stereotypy zakořeněné velmi hluboko a muži se z nich jen těžko vyvazují.

Jaké stereotypy například?

Ve vztahu k dětem především ten, že úkolem otce je rodinu hmotně zajistit, zatímco výchova dětí, včetně jejich emocionální podpory, je součástí mateřské role. Tento model má jistě svůj pevný základ v tom, že matka dítě „tvoří“ a dává, zatímco muž je posléze přijímá. Že nejde vždy o model nejšťastnější, dokládá příklad starověké Sparty. Otec zde dítě buď přijal, nebo ne.

Nicméně poměrně jednoznačné rozdělení rolí je ve společnosti velmi zažité. Nechceme proto tatínky k ničemu nutit. Nabízíme jim pomoc při navázání úplně prvotního vztahu s dítětem. Oni ji mohou a nemusejí využít. Zajímavé je, že tuto novou roli otce se musí mnohdy učit přijímat i sama maminka.

Většina otců se však do výchovy přesto zapojuje později.

Na jednu stranu to chápu. Otec většinou začíná své dítě akceptovat v okamžiku, kdy je schopno s ním komunikovat, reagovat na něj. Já jsem se ve třech letech postavila na lyže a od té chvíle jsem byla pro svého sportovně nadaného otce partner.

Pro mnoho mužů jsou jejich děti zajímavé, pokud je mohou něco učit. Jenže učit dítě mluvit nebo chodit – to není ono, to se stejně naučit musí. Otec mu ale touží předat specifickou znalost či dovednost, která bude jakýmsi otištěním jeho samého v osobnosti dítěte.

Tuto otcovskou potřebu jsme využili na lyžařské školičce, což byla první akce, do níž jsme cíleně zapojili celé rodiny. Děti od tří do šesti let totiž nemohou na lyže samy, musejí mít rodičovský doprovod, takže tatínkové většinou lyžovali s tříletými dětmi a maminky jezdily s těmi úplně maličkými třeba na bobech nebo na sáňkách.

Vznikla tam opravdu nádherná atmosféra: Když se pak všechny ty rodiny sešly u oběda, děti si sdělovaly, kdo jak lyžuje a kde je nejlepší dráha pro boby a tátové se bavili, kde vaří grog a jak ty jejich maminy vypadají na vleku dobře. Měla jsem v tu chvíli pocit: Tak takhle by to mělo fungovat.

Odsud už byl jen krůček k pořádání rodinných dovolených, že?

Rodinné dovolené jsme začali organizovat především jako prevenci vážných rodinných krizí. Když totiž přijede rodina někam na dovolenou a najednou jsou všichni čtyřiadvacet hodin pohromadě, je to velká zátěž na jejich psychiku a vzájemné vztahy. Dnešní pracovní rytmus způsobuje, že se během roku rodiče se svými dětmi vidí jen několik hodin denně a s partnerem jen o málo víc. Týden je pak pro nepřipravené rodiny příliš velká dávka.

První věc, která se záhy objeví, jsou rozdíly ve výchovném přístupu. Velmi rychle se ukáže, že táta mohl být za toho hodného, když přišel večer domů a ledasco urovnal či prominul. Pokud však svůj benevolentní přístup začne uplatňovat trvale, vážně naruší výchovný záměr maminky, byť by byl i neuvědomělý.

Další věcí je, že každý z rodičů má o trávení dovolené své představy, které se ne vždy shodují. Nutný kompromis občas vyvolá mírné, leč trvalé napětí a ponorková nemoc pak snadno dokoná dílo zkázy.

Jak tedy rodinné dovolené koncipujete vy?

Snažíme se zajistit program pokud možno pro celou rodinu. Je připraven zvlášť program pro tatínky, zvlášť program pro maminky, program pro děti, potom pro celé rodiny, pak jen pro maminky s dětmi, jindy zas jen pro tatínky s dětmi.

Chvíli jenom pro sebe tedy mají ti tátové, kteří si u nohejbalu povykládají, jak ta jejich zase v noci šestkrát uspávala děcko a na pošesté jim ho dala do postele. Maminky si mezitím u kalanetiky poštěbetají, jak ten chlap ani na pošesté k tomu dítěti nemůže vstát, a při tom všem jim ty děti někdo pohlídá. Ty se radostně patlají v plastelíně nebo prstových barvách. Maminky i otcové pak přijdou, uvidí své zapatlané dítě, zešediví hrůzou z toho, že už nikdy v životě nebude čisté, a to je tak stmelí, že jdou a svorně svou ratolest umyjí.

Za vhodný ventil možného napětí tedy považuješ komunikaci několika rodin mezi sebou.

Přesně tak. Komunikaci mezi rodinami považuji ne-li za důležitější, pak rozhodně za stejně důležitou jako komunikaci jednotlivých členů v rámci jedné rodiny. A to nejen na dovolené, takové rodinné poklábosení je nesmírně důležité tak vůbec. Jinak se každá izolovaná rodina začne utápět ve svých problémech: Jak to jejich dítě zlobí a tady to nedělá tak, jak by to mělo, a jejich starší kluk donesl trojku z matiky...

Ale jakmile se těch rodin sejde víc, všechny tyhle starosti se jeví jako banality, protože se ukáže, že ve vedlejší rodině je to úplně stejné. Ti stresovaní mladí manželé v panelákovém 2 + 1 na šedivém sídlišti najednou zjistí, že tenhle pár taky žije na 35 metrech čtverečních a sousedi jim dupou nad hlavu a ta holka to taky občas nezvládne a na své dítě zaječí nebo mu dá přes zadek. Je na těch lidech vidět, jak se úžasně uvolní, když zjistí, že v tom opravdu nejsou sami.

Kromě tohohle všeho se rodiny, když jsou spolu, vzájemně podporují v drobném každodenním boji proti ústrkům ze strany společnosti, která je dnes vůči nim jen velmi málo vstřícná.

Jakou „nevstřícnost“ máš přesně na mysli?

Spousta zařízení, institucí a veřejných podniků se dnes snaží vsugerovat lidem, že jsou méněcenní, když mají děti. Kamkoli přijdete s dvěma předškoláky, jste podezřelí. Předem se předpokládá, že něco rozbijí, umažou a vůbec se budou chovat nevhodně. Svět kolem nás je nejen světem dospělých, ale většinou také světem výhradně pro dospělé. Myslím, že rodina se tomuhle trendu musí postavit.

Pro dokreslení toho, o čem mluvím, si dovolím uvést jeden svůj nepříjemný zážitek. Má dcera Tínka slavila třetí narozeniny. Rozhodli jsme se vzít ji na večeři do vinárny, protože to tak mám naučené z dětství, aby maminka o slavnostním dni byla ušetřena mytí nádobí. Přišli jsme na šestou hodinu, abychom vinárnu do osmi stačili pohodlně opustit, a byli jsme všichni společensky oblečeni. Sotva jsme se posadili, přinesl vrchní hromadu ubrousků, hodil je na stůl před Tínku a požádal nás, abychom to před ní rozložili, že mají dneska čisté ubrusy.

Kdyby se tam objevil dobře oblečený, mírně podnapilý muž ne zcela jistých pohybů, dostal by také před sebe ubrouskovou podestýlku, kdyby náhodou zvrhl skleničku s vínem? Nejsem si tím jistá. Z té restaurace jsme každopádně odešli.

Stejně tak mě rozčilují obchody, kam nesmíte s kočárkem, byť by to i bylo technicky možné. U nás ve městě jde o všechny obchody při hlavní silnici, kde je navíc tak úzký chodník, že tam ani nelze kočárek postavit. Mít jedno dítě na ruce, druhé za ruku vést, a k tomu nakupovat, to opravdu nejde. Tyhle obchody jsou tedy pro maminky tabu.

Znovu opakuji, že je potřeba se tomuhle trendu bránit a naše mateřské centrum je místo, kde k tomu rodiny sbírají sílu.

Řadu společenských akcí, na nichž by rodiny čekaly podobné problémy, jaké jsi právě popsala, tedy zajišťujete ve vlastní režii.

Ano. Pro děti například objednáváme divadelní společnost Hračka, která k nám pravidelně přijíždí hrát svá pohádková představení. Její členové vědí, co od nás mohou čekat, a potřebám dětí, jejich zatím krátké době soustředění i zvýšené potřebě pohybu se dokáží dokonale přizpůsobit.

V poslední době jsme také pořádali rodinný ples. Vycházeli jsme z toho, že pokud si manželé nemohou z nejrůznějších důvodů zajistit hlídání dětí, je pro ně společenský život tohoto druhu tabu. Uspořádali jsme tedy ples v odpoledních hodinách, který byl koncipován tak, aby si zde rodiče mohli v maximální pohodě zatančit a uvolnit se a současně aby bylo postaráno o jejich děti, které tu prožily příjemné maškarní odpoledne. Tradiční dětské karnevaly jsou jistě příjemné pro děti, my jsme se ale snažili uspokojit potřeby celé rodiny.

Často mluvíš o rodině jako společenství. Z něj nelze vyčlenit ani starší sourozence, kteří již odrostli věku klientů mateřského centra. Pamatujete nějak i na ně?

Samozřejmě. Zrovna teď mám v centru tři maminky, jejichž dvouleté dítě má čtrnáctiletého sourozence. Tyto děti nám pomáhají jako instruktoři, asistentky, na plese organizovaly dětskou tombolu, prodávaly lístky, měly dozor u soutěží.

Považuji to za důležité už proto, že se tím u starších dětí vytváří k mladšímu sourozenci úplně jiný vztah. Mladší bráška nebo sestřička jakoby umožňují teenagerům dokládat a realizovat svou dospělost. V době, kdy chybí dávné iniciační rituály, je to pro některé z nich možná přijatelný způsob, jak se viditelně vydělit ze světa dětí a potvrdit svůj nový status adolescenta.

Do činnosti centra se pak zapojují také další dospívající, již bez onoho spojovacího článku mladšího sourozence. Jsou to především studentky střední pedagogické a zdravotnické školy, které k nám chodí na dvouměsíční improvizační praxi.

Mluvili jsme zatím stále jen o pomoci rodinám, které do centra samy přijdou a na spolupráci už jsou nějak předběžně naladěny. Máte možnost intervenovat nějak i do rodin, kde ochota jednoho nebo obou partnerů ke spolupráci chybí?

Jen velmi nepřímo. Jsme vedeni jako středisko sociální péče, nicméně celý náš program vzniká v podstatě intuitivně. Nejsme profesionálové, veškerá naše činnost je dobrovolná a amatérská.

Přesto se o určitou intervenci snažíme, byť jen na základě intuice a vlastního citu. Přijde k nám třeba maminka s ročním dítětem, dá si kafe a spustí: Ten můj nechce hlídat a já už mám toho děcka plný zuby... A když se k ní dítě přiblíží, protože jí nese ukázat nějakou hračku, začne na ně hystericky ječet: „Vypadni, jdi ode mě dál, alespoň půl hodiny mě nechej být!“ Tyhle situace se dají řešit jen tím, že vstanu a řeknu: „Tak pojď to ukázat mě. A tohle ty doma nemáš? A to se ti líbí?“ Dvě třetiny maminek se chytnou za nos, třetinu maminek to nechá klidnými. Pak už není co víc udělat.

Přesto myslím, že je pár příkladů, kterým jsme takhle pomohli. V ideálním případě pak nalákáme manžela na sálovou kopanou, kterou naši tatínkové hrají každou neděli v tělocvičně pronajaté mateřskému centru, a to už je skoro vyhráno. Spousta rodin potřebuje jenom nějaký impuls k činnosti, která je vyvede z beznadějně šedých ulic a stejně šedých dní. Brandýské mateřské centrum je tu pro ně.

Kontakt: Brandýské mateřské centrum, Zahradnická 1723/A, 250 01 Brandýs nad Labem. Tel.: 0202/80 61 94, 0603/ 91 10 05.