Jak se dá zvládnout tolik bolesti?

Své třicáté narozeniny oslavil talentovaný hudebník, violoncellista, se svými nejbližšími. S milovanou manželkou Veronikou a dvěma syny, tří a půlletým Kryštofem a jeden a půlročním Matyášem. Těšil se na turné po Kanadě, kam se chystal se svým triem. V tu chvíli ho ani ve snu nenapadlo, že za několik dní přijde o polovinu rodiny. Deset let budoval vztah a během sekundy bylo vinou nadrogovaného řidiče všechno pryč.

Osudné datum 22. května 2008 si zapsal nejen Marek Novák, ale celé malé městečko Chrast u Chrudimi, tím nejčernějším písmem. Osmadvacetiletá Veronika Nováková se vypravila se svými dvěma syny na koncert do místní Základní umělecké školy, kde několik let vyučovala hru na housle. Nedorazila. Při procházce po klidném, podvečerním náměstí se na chodník, po kterém šli, vyřítil zdrogovaný řidič peugeotu. Pod jeho koly vyhasl život Veroniky a syna Kryštůfka. Malý Matyáš měl štěstí. V osudnou chvíli byl za rohem domu. Vše však viděl na vlastní oči.

Nechtělo se tomu věřit

Tragédie byly plné noviny i televizní zprávy. Strašná událost zasáhla všechny. V tu chvíli však manžel Marek nic netušil. Prožíval hudební turné v Kanadě a těšil se, jak bude po návratu rodině vyprávět své dojmy. „Na okamžik, kdy jsem zvedl telefon a dozvěděl se o té nejhorší zprávě v mém životě, si pamatuji do detailů naprosto přesně. Jel jsem v autě s klavírním triem na koncert do Otawy v Kanadě. Zazvonil telefon a já viděl, že to je číslo rodičů mé manželky. Už jen to, že volají rodiče, mi připadalo podivné. Když jsem se dozvěděl tu šokující zprávu, nechtěl jsem tomu absolutně věřit. Neustále jsem sám sebe přesvědčoval, že to není pravda, že to je nějaký žert. Poté jsem několikrát volal zpět a chtěl jsem k telefonu další a další lidi, aby mi to potvrdili,“ vypráví Marek.

Zanedlouho si však uvědomil, že se nejedná o nejapný vtip. Musel začít urychleně jednat. „Byl to naprostý šok. Na takovou událost nemůže být nikdy člověk připraven, takže absolutně neví, co má dělat. Dojeli jsme autem na českou ambasádu a já je tam požádal o pomoc, aby mi nalezli co nejrychleji let zpátky do Prahy. Za čtyři hodiny poté jsem už seděl v letadle,“ říká.

Ochromen šokem

První dny strávil u Veroničiny rodiny zařizováním pohřbu, kterého se zúčastnilo téměř celé město, chozením na kriminální policii a dalšími organizačními záležitostmi. Pak však přišla největší vlna smutku a prázdnoty. „První dva měsíce jsem neustále myslel na to, že skončím se životem. Napadaly mě různé myšlenky, jak to provést. Pokud se člověku nic zásadního nestane, tak kroutí hlavou, když slyší o nějaké sebevraždě. Poté, co vám tragicky zemře polovina rodiny, je naprosto normální, že se člověk dostane i k této myšlence. Ovšem nezůstal jsem tu sám, ale i s mladším synem. Navíc nikdo z nás lidí si nenadělil život sám, a tak nikdo nemá právo si život sám vzít. Po této zkušenosti se však vůbec nedivím lidem, kteří někdy o sebevraždě přemýšleli,“ pokračuje. Několik měsíců žil Marek i s chlapcem u rodičů své manželky. „Denně jsme chodili na místo, kde se nehoda stala. Každý den tam hořely desítky svíček, byly tam desítky plyšových hraček, a my si neustále říkali, proč! Ať jsem se podíval kamkoliv, všude jsem manželku a syna viděl. Okolo mě chodil mladší syn, který absolutně nevěděl, co se děje, protože všichni okolo plakali. Moc nám pomohli lidé z městečka, kteří, aniž bychom něco řekli, nám několik dní po nehodě nosili jídlo, abychom nemuseli vařit. Byla to veliká pomoc. Každý den po delší dobu k nám docházel kněz a pomáhal nám vše zvládnout,“ pokračuje ve smutném vyprávění. Pak se však musel postavit na vlastní nohy. Přes ohromnou podporu přátel a blízkých příbuzných se musel stejně vzchopit a jít dál. Návrat do prázdného pražského bytu byl nad jeho síly. „V bytě bylo neskutečně prázdno. Všude jsem je viděl. Nejhorší to bylo právě v místech, kde jsme žili všichni, a já tam najednou byl sám. Byt jsem raději opustil a přestěhoval se. Když jsem ho vyklízel, bylo to velmi těžké,“ vzpomíná Marek.

Statečný bojovník

Měl dvě možnosti. Buď vše vzdát, nebo zabojovat. Vybral si druhou možnost a prokázal obdivuhodnou statečnost. Přestože měl našlápnutou kariéru v České filharmonii, dal přednost synovi, a odešel na rodičovskou dovolenou. „Musel jsem se začít starat o Matyáše a dát přednost jemu před profesí. Po takovéto ráně člověk úplně přehodnotí svůj život a priority v něm. Přemýšlel jsem o tom, co potřebuje,“ vzpomíná.

Našel si režim, který jim oběma vyhovoval. Každé ráno po snídani vyráželi na nákup. Pak vařil oběd, což pro mladého muže také nebylo úplně jednoduché. „Něco jsem uměl, občas jsem se někoho zeptal, co jak mám vařit. Naštěstí Matyáškovi již bylo kolem dvou let, tak jedl vcelku normální jídla,“ pokračuje. Nešlo však jen o vaření, ale musel se naučit všechny „ženské“ domácí práce. „Verunčina sestra mi vysvětlovala, jak se žehlí košile. S vařením mi radila její maminka,“ dodává.

Svému synovi se věnoval znamenitě. Přestože rozhodně neměl náladu na zábavu, Matyášovi to nedával najevo. „Chodili jsme často na hřiště, nebo jsme jezdili na druhý konec Prahy do čestlického aquaparku,“ popisuje jejich společně trávený běžný den. Chlapec se díky otcově lásce z nejhoršího dostal vcelku dobře. „Byl velmi malý, tak si moc věcí nepamatuje. Ale když někam přijdeme, tak je bezprostřední. Zeptá-li se ho někdo, kde má maminku, odpoví, že maminku a Kryštůfka zajelo auto,“ dodává. Do Chrasti na hřbitov se vrací často. Kdykoliv mu to čas dovolí, jde navštívit Veroniku a Kryštůfka. „Říkám synovi, když se jdeme na hřbitov pomodlit a rozsvítit svíčku, že tam spinkají jejich tělíčka, ale jejich dušičky jsou v nebíčku, a věřím, že se jednou znovu setkáme,“ říká Marek.

Co dál?

Loni v listopadu ukončil rodičovskou dovolenou a nastoupil do práce. „Maty chodil do jeslí. Bylo to obtížné, musel si zvykat. Teď nastoupil do školky. Je tam spokojený,“ líčí Marek. K tomu všemu se věnuje velmi záslužné činnosti. Začal spolupracovat s lidmi z projektu Nezvratné osudy, do jejichž života zasáhla dopravní nehoda, a navštěvují studenty středních škol, kterým vyprávějí své příběhy a diskutují s nimi. „Oslovili mě, jestli bych se k nim nepřidal. Sám jsem měl chuť o tom povídat, aby lidé věděli, jak je nebezpečné sedat za volant v opilosti či pod vlivem drog. Kdyby to zachránilo alespoň jednu lidskou bytost, je to smysluplné. Ještě jsem nebyl ve třídě, kde by neplakali. Několikrát se mi také stalo, že musel někdo odejít. Vím, je to velmi těžké téma. Ale jak poté sami říkají, dává jim to mnoho. Také jsem se setkal se studenty, kterým zemřel někdo blízký, a oni o tom nemohli mluvit, a najednou sami od sebe začali. I pro mě to někdy není lehké. Jakmile se dostaví emoce, těžko se ovládám,“ vysvětluje.

Nejlepší doktor je čas

Rány se hojí, život pokračuje, bolest však nikdy neodezní úplně. „Ač se to někdy zdá jako klišé, tak čas je opravdu nejlepší lékař. Moc to bolí a takovéto rány vás asi nikdy bolet nepřestanou, ale časem se s tím člověk musí naučit žít. Někdo mi řekl, nedělej rok žádná velká rozhodnutí. K tomu bych dodal, že i malá,“ říká a obrací se na lidi s prosbou za podobně postižené. „Znáte-li někoho, komu zemřel nejbližší člověk, prosím, mluvte s ním. Čím více si lidé povídají, tím je to lepší. Je samozřejmé, že několik dní nebo týdnů je člověk v takové situaci, kdy se s nikým bavit nemůže. Ale později to potřebují. Sami o tom nezačnou hovořit. Nejde o to, bavit se o podrobnostech tragédie, ale o vyslechnutí. Nic víc.

Několikrát se mi stalo, že lidé, které jsem dobře znal, raději přešli na druhý chodník, aby se nemuseli se mnou dát do řeči. Nemám jim to za zlé, protože nevěděli, jak se zachovat, a o čem si povídat. Ale stačí kolikrát jen podat ruku a říci, drž se, jsem s tebou. Nic víc,“ dodává Marek.