Sexuální zneužití v dětství

Otevření tohoto problému pomohly i knižně publikované výpovědi žen – obětí incestu, po nichž vždy následovala v psychiatrických a psychoterapeutických ambulancích přímo epidemie pacientek s podobnou zkušeností. Problému se chopil i více či méně bulvární tisk a hledání zážitku zneužití v anamnéze se stalo téměř módou. Mnozí západní psychoterapeuti – v jistě dobré vůli pomoci svým pacientkám – svou zaměřenou explorací odhalovali tyto hypotetické dětské zážitky i tam, kde k podobné diagnóze faktické opodstatnění neexistovalo. Nebylo pak ani výjimečné, že se v různých průzkumech sexuálních zkušeností obyvatelstva objevilo nejednou i 30- 40 % žen, jež uvedly tento zážitek v dětství, a to buď s příbuzným nebo s cizím mužem.

Například v Nizozemsku byl proveden výzkum na reprezentativním vzorku jednoho tisíce žen, podle kterého byla v dětství zneužita až třetina tohoto souboru, přičemž ve čtvrtině těchto případů šlo o zneužití incestní. Až 60 % klientů nizozemských sexuologických ambulancí v současné době přichází s problematikou sexuálního zneužívání. V této zemi to vedlo i k vyškolení nových odborníků, k vytvoření nových programů léčebné péče a ke zvýšené citlivosti společnosti k možnému výskytu uvedeného jevu.

Zneužití a legislativa

Ještě vyšší počty zneužitých žen (až 50 %) odhalily výzkumy v USA. Při bližším rozboru právě zde nacházíme možné vysvětlení náhlého nárůstu pohlavního zneužívání (podle mnoha odborníků je totiž nárůst počtu pohlavních zneužití pouze zdánlivý). Kromě vyššího stupně emancipace žen ve společnosti, která vede i k jejich vyšší ochotě oznamovat sexuálně traumatizující zážitky, zde jistě hraje roli i rozdílná definice sexuálního zneužití, a to jak její změna v čase, tak i její rozdílné pojetí v jednotlivých zemích.

Jak známo, v jednotlivých státech USA se např. liší věk zákonem povoleného sexuálního styku, a to v rozsahu od 11 do 18 let. V některých státech americké Unie se tedy do statistiky pohlavního zneužití započítávají i pohlavní styky s dívkami ve věku, ve kterém už v naprosté většině zemí zákonem chráněny nejsou – podle podobného kritéria by např. byly pohlavně zneužité tři čtvrtiny českých adolescentek, protože podle posledního průzkumu sexuální chování až 74 % z nich do 18. roku absolvovalo svůj první pohlavní styk. V Rusku bylo vzhledem k velkým kulturním rozdílům různých národů federace právě z těchto důvodů zákonem pohlavní zneužití velmi prozíravě definováno jako „styk s nezralou osobou“, bez bližšího věkového určení.

Navíc se liší i definice chování, které je v různých zemích už považováno za pohlavní zneužití. Zatímco např. u nás je tento trestný čin definován fyzickým kontaktem vedoucím k pohlavnímu vzrušení, v USA je někde za zneužití považována i verbální komunikace s erotickým obsahem, expozice dítěte erotickým obrazovým materiálům či nakonec i pouhému pohledu na nahé tělo rodiče. Většina těchto „zneužití“ by u nás byla stíhána nanejvýš podle paragrafu narušování mravního vývoje mládeže. Sami jsme byli v Kalifornii svědky ve sdělovacích prostředcích široce sledovaného soudního procesu s mužem, který udělal několik fotek své nahé šestileté dcery na zahradě u bazénu. Fotky nechal vyvolat ve sběrně, která ho pak udala za pohlavní zneužití. Tresty odnětí svobody za zneužití jsou přitom v USA nejednou až extrémně vysoké – např. ve státě Florida je nejnižší sazba za uvedený trestný čin 30 let.

Jiný kraj, jiný mrav

Existují přitom podstatné rozdíly i v definici pohlavního zneužití či incestu z hlediska transkulturálního. Například u indického horského kmene Laptšů je naprosto obvyklým způsobem sexuální iniciace pohlavní styk s dívkami od šesti let věku (je přitom zajímavé, že bez jakýchkoli negativních následků pro jejich další vývoj), u některých tichomořských národů je provádění felace spojené s polykáním semene bojovníků nedospělými chlapci považováno za způsob zvyšování jejich maskulinity. U jiných kmenů je zas považován za incest pohlavní styk dívky s bratrem matky, ne však s vlastním otcem, jinde je zas incestní styk – ačkoliv normálně nepřípustný – součástí některých náboženských rituálů.

Co vše je zneužití?

I přes tyto – z našeho pohledu někdy až anekdotické – extrémy není sporu o tom, že poměrně značná část dětí je i v našich kulturních podmínkách pohlavnímu zneužívání jednorázově či opakovaně skutečně vystavena. Podle většiny provedených výzkumů pak toto zneužití mívá nejednou až přímo dramatické následky pro další psychosexuální vývoj oběti. Pojem zneužití může označovat jak různé formy koitálního styku (vaginální či anální soulože, případně styku mezi stehna), tak i aktivní a pasivní orogenitální aktivity, masturbaci či osahávání jiných částí těla oběti, to vše za účelem dosažení sexuálního vzrušení a eventuálně i uspokojení pachatele. Závažnost sexuálního traumatu pro další vývoj obětí souvisí s mírou použitého násilí, s délkou doby traumatizace (např. je rozdíl zda se jedná o jednorázové zneužití nebo zda zneužívání probíhá po dobu několika let) a s věkem, ve kterém k traumatu dochází (např. znásilnění ve 13 letech má obvykle závažnější následky než v sedmnácti). V případě incestního zneužití pak může hrát roli i blízkost zneužívající osoby – zneužití strýcem bude pravděpodobně obětí prožíváno jinak než zneužití vlastním otcem.

Velkou roli zde může hrát i chování okolí po zjištění sexuálního deliktu – bylo např. prokázáno, že nejednou je pro zneužité dítě hysterické či necitlivé chování rodičů, učitelů či vyšetřovatelů následující po oznámení činu a poté i dle naší legislativy povinná svědecká účast při soudním přelíčení větším traumatem než vlastní zneužití. V některých zemích je proto omezen nejvyšší počet možných výslechů oběti, při těchto výsleších se doporučuje použití magnetofonu a videozáznamu. Například v USA tyto záznamy pak mohou sloužit i jako důkaz, i když méně hodnotný než vlastní výpověď dítěte před soudem.

Otázkou je i to, kdo má vlastně zneužité dítě vyšetřovat. Např. v Izraeli není přípustný výslech policistou, je povoleno pouze vyšetření odborníkem (psychologem, psychiatrem, sociálním pracovníkem), a to pouze jednou. Zmíněný odborník pak místo dítěte vypovídá i před soudem (dítě samo téměř nikdy), stává se jakýmsi mluvčím a zástupcem dítěte. Ideální se v této souvislosti zdá model užívaný ve vyspělých zemích (především ve Skandinávii a ve Velké Británii), kde existují krizová centra, v nichž se obětem sexuálních trestných činů dostane komplexní péče zdravotní (gynekologické, psychoterapeutické) i právní. Případy zneužití a znásilnění pak řeší a výslechy vedou speciálně psychologicky vyškolení vyšetřovatelé a soudí na tyto případy specializovaní soudci.

Dlouhodobé následky zneužití

Následky zneužití na pro další partnerský a sexuální život obětí jsou dle výzkumů velmi průkazné. U zneužitých mužů a žen bylo zjištěno urychlení psychosexuálního vývoje , později promiskuitnější a rizikovější sexuální chování, častější zkušenosti s komerčním sexem, nevěra v manželství, zkušenosti se sexuálním násilím, častější homosexuální zkušenosti. U žen zneužitých v dětství byl v dospělosti zjištěn rovněž vyšší výskyt sexuálních poruch a menší spokojenost se sexuálním životem.

Není jistě náhodou, že velký podíl žen v dětství sexuálně zneužitých je nacházen mezi prostitutkami, toxikomankami, alkoholičkami, ale např. i mezi ženami pokoušejícími se o sebevraždu – až 56 % těch, jež se o sebevraždu pokusily jednou a 70 % těch, jež se o ni pokusili opakovaně, mělo v anamnéze sexuální zneužití v dětství. Mezi psychiatrickými pacientkami všech diagnóz (především s diagnózou deprese, hraničních poruch osobnosti a poruch příjmu potravy) je rovněž počet zneužitých dívek významně vyšší než v obecné populaci.

Incest – příznak rodinné patologie

Intrafamiliární – tedy incestní – zneužití mívá následky nejtragičtější. Nejzávažnějším argumentem proti incestním stykům je kromě možného přenosu dědičných chorob také vznik intenzivní rivality mezi členy rodiny, což narušuje rodinnou strukturu a vede k nabourání jejich funkcí. Výzkumy se shodují ve zjištění že nejčastější je výskyt incestu typu otec – dcera, eventuálně nevlastní otec – dcera (zde se někdy mluví o tzv. nepravém incestu či pseudoincestu), naopak incestní styk mezi matkou a synem či matkou a dcerou jsou spíše výjimečné. Incestní styky mezi otcem a dcerou tvoří až 80 % všech případů intrafamiliárních sexuálních styků.

Incest je především příznakem závažné rodinné patologie. Oběti incestu většinou pocházejí z rodin s autoritativním otcem, ve výchově absentující matkou (např. matkou dlouhodobě nemocnou), z rodin s konzervativními a rigidními postoji k sexu. Potlačování sexuality rodiči je přitom dobrým prediktorem zneužívání. Není bez zajímavosti, že v incestních rodinách byly často v dětství sexuálně zneužívány i samy matky. Matky samy jsou o tom, co se v rodině děje, často přímo či nepřímo informovány, nicméně volí raději mlčení v zájmu udržení rodiny, dceru více či méně vědomě nabízejí manželovi jako náhradu za sebe.

Někdy se zjišťuje, že většina pachatelů incestu pochází z nízkých socioekonomických vrstev obyvatelstva, jsou méně vzdělaní, často závislí na alkoholu. Toto zjištění však může být zapříčiněno i tím, že incest je ve vyšších společenských vrstvách pravděpodobně lépe utajen a je častěji řešen v rámci rodiny.

Pro mnohé děti z incestních rodin je sexuální kontakt jedinou cestou k získání si lásky a pozornosti rodičů. Oběti paradoxně drží rodinu pohromadě, přebírají zodpovědnost za její fungování, považují často za přirozené plnit sexuální přání otce nebo bratra. Cítí se vinny za to, co se děje, a po případném oznámení deliktu jsou často nejvíce potrestány samy – ztrátou uvězněného otce a rozpadem rodiny, sociální stigmatizací nebo případným umístěním mimo rodinu v dětském domově. K oznámení incestu pak dochází často ve chvíli, kdy otec začne zneužívat i další dceru a její starší sestra z důvodů žárliveckých nebo ve snaze ji ochránit otce udá.

Následky incestního sexuálního zneužívání v dětství jsou přitom často dlouhodobé. Američtí autoři např. zkoumali problémy spojené s výkonem rodičovské role u dospělých obětí incestu, dále u matek, které měly otce alkoholiky, a nakonec u matek bez rizikových faktorů v dětství. Zjistili, že oběti incestu jsou významně nejistější v rodičovské roli, mají menší smysl pro rodičovskou zodpovědnost, jsou signifikantně nezralejší ve svých požadavcích na děti a vykazují i menší podporu svým partnerům. Incestní zážitek (ale i sexuální zneužití neincestního typu) může podstatným způsobem narušit pozdější schopnost žen navazovat adekvátní a funkční partnerské vztahy, nejednou vede k závažným sexuálním dysfunkcím nebo k promiskuitnímu sexuálnímu chování.

Falešná obvinění jsou výjimkou

Vymyšlená obvinění jsou přitom dle odborníků v této oblasti až extrémně vzácná a tvoří pouze několik procent všech udání z pohlavního zneužití. Problémem je spíše vysoká latentní kriminalita. Policii bývá oznámena maximálně desetina případů, u zneužitých chlapců dokonce ještě mnohem méně. Falešná obvinění se někdy mohou vyskytnout v situaci rozvodu rodičů, kdy jeden z nich využije dítě k osočení druhého a tím k získání různých výhod, např. k získání dítěte do své péče. Vyskytují se i v situacích hromadného zneužívání, např. ve školkách, kde je více dětí obětí zneužití a jako výsledek sugesce se i nezneužité děti vžívají do role obětí. Někdy je falešné obvinění útokem na rodiče – týká se to především starších dětí, jež tímto způsobem chtějí získat různé výhody nebo se rodičům pomstít.

Pedofilie

Praví pedofilové v zásadě pro tělesné zdraví či život dětských objektů nebezpeční nejsou. Rizikovost jejich aktivit spočívá spíše v možnosti narušení psychosexuálního vývoje obětí, eventuálně vývoje jejich interpersonálních a později i partnerských vztahů. Sexuální zneužití spáchané pravými pedofily obvykle nemívá závažnější charakter, spočívá zpravidla na nekoitálních formách vzájemného kontaktu s dítětem, často v kontextu hry, škádlení apod. Nejzávažnější formou tohoto typu zneužití je obvykle manuální či orální kontakt s genitálem objektu, eventuálně vyžadování masturbace či orálního dráždění. Vaginální či anální soulož není aktivitou pedofily preferovanou a pokud k nim dochází, vzniká vždy podezření na sadistickou, agresivní či jinou deviaci nebo na zneužití nedeviantním pachatelem.

Pedofilové jsou lidé, kteří preferují jak fyzickou nezralost objektu (nepřítomnost sekundárních pohlavních znaků – chybění pubického ochlupení, prsů u dívek, u homosexuálních pedofilů i nepřítomnost ejakulace), tak i jeho dětské chování (spontánnost, nevinnost, důvěřivost, závislost). Svět dětí je jim blízký, cítí se v něm bezpečně, dětem rozumí a jsou v dětském kolektivu obvykle velmi dobře přijímáni. Často se velmi dobře uplatní v zaměstnáních spojených s kontaktem s dětmi. Pokud nepodlehnou svým sexuálním pohnutkám, mohou být právě pro porozumění dětskému světu velmi úspěšnými učiteli, skautskými vedoucími, trenéry či autory knih pro děti, přičemž v okolí vůbec nemusí vzniknout podezření na skrytě sexuální motivaci jejich společensky oceňovaných aktivit. Toto řešení (podle psychoanalytiků jde o tzv. sublimaci) deviantních potřeb přitom lze považovat v případě pedofilů za optimální, žel, dostupné pouze části z nich. Za rizikovou lze považovat takovou sublimaci deviantních potřeb, která zvyšuje četnost úzkých osobních kontaktů s preferovaným objektem.

Zmatení pojmů

Jiná je však situace v případě, kdy pachatel zneužití použije při svém činu dětskou oběť přímo znásilní či dokonce svou oběť mučí. Výzkumy svědčí o tom, že pachateli sexuálních agresí vůči dětem či dospívajícím jsou většinou nedeviantní muži, u nichž základní porucha spočívá spíše v oblasti osobnostní či charakterové (jedinci nezdrženliví, obecně agresivní, anetičtí, sociálně deprivovaní či pod vlivem alkoholu, který může v těchto souvislostech hrát roli podněcujícího činitele), kteří si dětský objekt volí jako náhradní pro snadnější dostupnost a menší pravděpodobnost prozrazení. Praví sexuální delikventi jsou v těchto případech pravděpodobně pedofilní sexuální agresoři či pedofilní sadisté (tedy jedinci s kombinovanou deviací), kteří přímo preferují překonávání odporu či trýznění dětské oběti (s větší mírou násilí se obvykle setkáváme u homosexuálních trestných činů této kategorie).

U těchto pachatelů přitom u neodborné (hlavně novinářské) veřejnosti často dochází ke zmatení pojmů. V poslední době o tomto zmatení svědčí například známý případ belgického sériového vraha Dutrouxe, který byl ve sdělovacích prostředcích označován důsledně a nesprávně jako pedofil. U tohoto pachatele šlo samozřejmě především o sadistickou motivaci trestných činů, přičemž dospělost dvou jeho obětí (osmnáctiletých dívek) zpochybňuje i jeho pedofilní orientaci.

Z hlediska rizikovosti jsou přitom nejnebezpečnější tzv. agresivní či nekrofilní sadisté, z nichž se rekrutuje většina pachatelů sexuálních vražd. Usmrcení oběti je zde obvykle důsledkem jejich potřeby znehybnění objektu za účelem snadnější manipulace s ním. Nepatří sem samozřejmě pachatelé, kteří se dopustí zavraždění objektu až po jeho zneužití za účelem minimalizace pravděpodobnosti prozrazení, tedy pachatelé tzv. krycích vražd. Krycí vražda se ale může objevit i jako následek závažného sadistického jednání, které vedlo k těžkému poškození ale nikoli usmrcení oběti.

Chlapci v roli oběti

V posledních letech se celosvětově věnuje zvýšená pozornost i sexuálnímu zneužívání chlapců. Podle různých výzkumů totiž chlapci tvoří až čtvrtinu všech obětí pohlavního zneužití. Situace mužských obětí je přitom často obtížnější než situace zneužitých dívek, protože role oběti je pro ně společensky méně přijatelná.

Zatímco u dívek se více vyskytuje sexuální zneužití v rodině, u chlapců je pachatelem častěji člověk cizí – učitel, trenér apod. U mužů může zneužití vést ke znejistění v mužské roli, v pohlavní identitě nebo v sexuální orientaci, a to i v případech, kdy pachatelkou zneužití byla žena. Podle jednoho amerického výzkumu se až 25 % adolescentů zneužitých ženou cítí homosexuálně orientováno, u těch, kteří byli zneužiti mužským pachatelem, to bylo až 56 %. U všech zneužitých chlapců pak byly zjištěny pocity znehodnocení, často velmi negativní vztah k sexu, vysoký výskyt abusu alkoholu nebo homosexuálně prostituční chování.

Sexuální zneužití vede u chlapců často i ke ztrátě důvěry v rodiče (především pokud se jedná o incestní zneužití) a poté i v ostatní lidi. Někdy jsou tito jedinci naopak příliš sociálně aktivní, neumějí diferencovat v mezilidských vztazích. Jelikož jsou muži od dětství obvykle vedeni více než ženy ke kontrole situace, sexuální zneužití (které vlastně představuje extrémní selhání této kontroly) u nich často vede i k pocitu ztráty mužnosti. V dospělosti pak mohou mít tendenci až nutkavě kontrolovat své okolí a blízké lidi. U některých se to může projevit až v agresivních a případně i kriminálních formách chování. Není proto překvapující ani zjištění, že mnozí sexuální delikventi byli v dětství sami obětí sexuálního zneužití – podle různých výzkumů je to 35 až 90 procent z nich.

Jak jsme na tom my?

Závěrem bychom chtěli krátce zhodnotit i situaci v naší zemi. I když především po roce 1989 stále roste počet odborníků, kteří věnují pozornost problematice sexuálního zneužívání, a i u nás v posledních letech vzniklo několik krizových center a linek důvěry, jež se specializují na pomoc sexuálně či jinak zneužívaným dětem, nelze považovat situaci zdaleka za uspokojivou.

Vzhledem k tomu, že podle posledního výzkumu sexuálního chování obyvatel Česka uvedlo sexuální zneužití v dětství 8 % žen (z toho 1 % opakovaně) a 5 % mužů (rovněž 1 % opakovaně), rozhodně nelze tento problém ani u nás považovat za marginální. Z tohoto hlediska je nutno zvýšit osvětu a citlivost celé společnosti (a zvláště pak lékařů) k možným signálům výskytu pohlavního zneužívání, vytvořit nová specializovaná centra pro jeho oběti (s komplexní psychoterapeutickou, lékařskou i právní pomocí) a věnovat zvýšenou pozornost i léčbě pachatelů tohoto trestného činu jako nejúčinnějšímu prostředku prevence jeho recidivy.