Musím zhubnout!

Byla jako poupátko, které rostlo, pilo mlíčko, lezlo, hrálo si a pak řeklo: "Mama, mám tě ráda!"

No a jednoho rána se probudilo. Nebylo už sladké, hodné, něžné... Otráveně jí zasvítilo slunko do očí, vzala si na snídani hamburger a práskla dveřmi. Šla jako dvanáctiletá do školy. To bylo v pořádku - začala dospívat a to je jako pro každého velmi, velmi těžké a náladové období. Jenže pak přišla Laura domů, a co svět neviděl. Umínila si, že chce zhubnout a že přece vypadá příšerně.

My, jako chápaví rodiče, jsme řekli: "Lalo, je fajn, že chceš prosazovat zdravý životní styl, ale hubnout, pro takovou hubeňourku? Musíš jíst a ne držet diety!" Jenomže ona si to k srdci nevzala. Opravdu přestala jíst. Nejdříve nebyla žádná hysterka, když jsme jí na talíř dali "hambáč", ale pak... Začala si myslet, že je, jednoduše, tlustá. Jako každý starostlivý rodič o ni máte velký strach. Kolik jsem přečetla knížek, příběhů, rad... Jak si poradit s dospívajícím dítětem. Jen mě nenapadlo, že by naše Laura mohla trpět anorexií. Hubla dál a dál, začala chodit do fitness - centra a uzavřela se do sebe. Z té krásné, usměvavé holčičky se stala smutná vychrtlá Laura. Už to nebyla ona, co běhala po hřišti a honila se s dětmi, nehrála si s panenkami a nebyla šťastná sama se sebou, nebyla ráda za svůj život.

Jaká škoda, že jsme tento problém nezačali řešit hned, nezašli jsme k psychiatrovi nebo jen jsme si jí nezačali více všímat. Možná bychom jí zachránili zdraví, které pomalu, ale jistě klesalo a Laura přestala úplně jíst. Stávalo se, že její oblíbený kuřecí stejk ani neochutnala a když ano, museli jsme odposlouchávat za dveřmi, zdalipak nezvrací na záchodě. Tím, že jsem měla ještě 15-ti měsíčního Radečka a 3-letou Viktorku, bylo moc práce a málo času na to, si včas všimnout Laury, jak sama se sebou bojuje a přemáhá se kvůli pár kaloriím. A to byla ta chyba. Stačilo si všimnout, popovídat si. Tak závažná věc a nedala se přehlédnout až tehdy, když Lolča ve "fitku" zkolabovala. Potom už jen přijede záchranka, vaší ubohou dceru odvezou na JIPku a zachraňují její život, který visí na jedinném vlásku, protože se tělu nedostávají vitamíny a vůbec mu toho dost schází. Až v této chvíli si TO uvědomíte. Až když začíná být pozdě a vaší dcerušku začínají léčit na "desítce," psychiatrickém oddělení. A to z jediné věci. Že MUSÍ zhubnout!

Držíte jí za ruku, která je svislá a kůži drží jen kosti, pochablé a bez života. Až teď dostanete o dceru strach. K její smrti chybí jen kousek. "Přežije?", ptáte se pořád dokola. Možná ne. Možná už nebude dost silná. Nemluví, je slabá a přijde o cennou věc - tím že hubne, ztratí menstruaci. Ztratí elán a radost do života. Málo lidí to dokáže pochopit. Nebýt včasnému příjezdu sanitky už by možná mezi námi nebyla - naše Laura.

Stačilo, abych si s ní promluvila a zavedla ji k lékaři. Ten by jí pomohl a ona by se vrátila zpět do normálního světa. Nestrkala by si prsty do krku! Nebyla by kost a kůže. Stačí maličko k tomu, abyste zachánili svojí milovanou dceru!

Dnes je Lola po všech terapeutických léčení a má to v hlavě srovnané. Díkybohu - nehubne! Zázrak! Víc se jí věnujeme a vykládáme si, aby věděla, že u nás má oporu. Že nám může cokoliv říct a že když někdy přijde, neodpovím: "Lauro, teď nemám čas. Musím udělat to... a to.... a ještě dalších milion věcí. Někdy jindy.", protože to je kámen úrazu. Co je důležitější, než si povykládat s dcerou o věcech, které ji nikdo jiný, než právě my rodiče, nezodpoví? Chcete snad, aby vaše dítě drželo drastické diety, bylo kost a kůže a myslelo si, že je tlusté? Prosím, vnímejte své děti. Oni vám to jistě v dobrém oplatí.