Také jste již viděli fotografie spokojených kojenců a batolat ve vodě, nebo dokonce pod vodou bazénu? Že byste takové „riziko“ se svým děťátkem nepodstoupili? A což dokonce u dítěte s postižením? Třeba vám dodáme odvahy.
U novorozenců a batolat je pojem „plavání“ velmi nepřesný. Správně by se mělo uvádět – cachtání, hraní, potápění, cvičení. Koordinaci všech hybných stereotypů, tzn. pochopení stylu a koordinace ruce + nohy, je dítě schopno zvládnout až ve 4 – 5 letech. To však neznamená, že se s dětmi nedá „plavat“! Naopak, pobyt ve vodě tím pádem není jen o plavání, ale je o mazlení, o hraní, o vnímání jeden druhého, je to o cítění podpory a lásky, je to o kontaktu.
Děti s postižením jsou sice o něco ochuzené, ale to je jen náš úhel pohledu na věc. Potřebují více péče, ale zároveň více dávají. Určitě je velmi těžké přijmout fakt, že zrovna nám se narodilo děťátko, které se vyvíjí trochu jinak než ostatní. Udělali jsme přece vše dobře, jsme zdraví, tak proč? Rodiče se uzavřou do sebe a pokud nemají ve svém okolí někoho, kdo jim ukáže cestu ven, může jim být hodně těžko. Osobně se domnívám, že existuje mnoho cest – pokusím se popsat jednu z nich.
Voda – přirozené prostředí
Voda je dítěti přirozeným prostředím. Ve vodě bylo devět měsíců a bylo mu tam moc dobře. Teď je svět studený, velký a neznámý. Proč dítěti nedopřát alespoň jednou denně znovu ten krásná pocit!! A jsme u večerního koupání – pro některé rodiče příjemný zážitek, pro některé nikoli. Jak na to?
Když dítě pláče, zkuste je ponořit do vody celé, i ouška, aby mu koukal z vody jen obličejík. Mnoho rodičů má stále na paměti tradiční babičkovskou radu – hlavně ne ouška, nesmí se tam dostat voda, pozor! Zbourám babičkám tento mýtus. Voda se do oušek může dostat, sama zase vyteče, když se chceme hodně uklidnit, použijeme buničitou vatu, ze které vyrobíme smotek a ten vsuneme do zevní části ucha. Záněty oušek nejsou z vody, i když je na to doktoři rádi svalují. Děťátko je zanořené ve vodě, ale i ve svém světě. Nepodporujte prohnutí páteře dítěte! Klubíčkujte! I ve vodě stlačte dítě do klubíčka, vypadá to nepřirozeně, ale pro ně je to naopak velmi přirozené. V klubíčku se dítě uvolní a relaxuje. Samozřejmě záleží na rozsahu poškození, ale klubíčkem nemůžete uškodit nikdy.
Otužování je u těchto dětí velmi specifické. Děti ve velké křeči s velkým svalovým napětím – hypertonií – potřebují teplejší vodu, aby se uvolnily. Mám zkušenost, že i tyto děti si zvykly na chladnější, bazénovou vodu, ale bylo to velmi postupné a pozvolné. Když není dítě nachlazené, nemá rýmu ani kašel, otužujte. Bude lépe prospívat.
| Postřehy maminky chlapečka s Downovým syndromem: „Začali jsme plavat s malým ve vaně, líbilo se mu to moc, rychle se naučil potápět a ve vodě se choval přirozeně. Přestože dlouho nelezl a půl roku se jen plazil, ve vodě se choval jako ostatní zdravé děti. Voda mu poskytuje úplně nové, jiné možnosti pohybu, nežli nabízí souš. Odpadly zde bariéry, které má na suchu. Cvičíme Vojtovu metodu, plavání se s ní vhodně doplňuje. Hodně si posílil břišní svalstvo a dýchací cesty. Máme pocit, že má méně rým a infekcí horních cest dýchacích. Zkuste, uvidíte. |
Večerní koupání je také možno spojit s plaváním. Vyškolená instruktorka přijde k vám do rodiny, nebo vy můžete docházet do Baby clubu. V rodinách se plave od 14 dnů věku (po zaschnutí pupíku).
Plavání v rodinách mám moc ráda a jsem vděčna každé rodině s postiženým děťátkem, která mi dovolí je navštívit. Dá se zde udělat spousta užitečné práce. Nebudu se rozepisovat o metodice plavání v rodině, protože je vždy třeba, aby vás vedla zkušená a vyškolená instruktorka. Záleží na rozsahu poškození, troufám si tvrdit, že do roka dítě plave s malou dopomocí na zádech (posiluje si svaly kolem páteře a bříško) a potápí.
Potápění
Mám zkušenost, že se postižené děti potápějí lépe než děti nepostižené. Měli jsme v bazénu chlapečka s těžkým postižením Rodiče s ním plavali již doma, návštěvy u nich byly pro mne vždy velkým ponaučením. Rodina chlapečka přijala a dělala pro něj maximum. Při nácviku reflexu potápění jsme netušili, jak bude Daneček reagovat. Byl úžasný. Při potápění se vynořil z vody a usmíval se. A to zůstával pod vodou tak 4 – 5 vteřin.
Další holčička byla velmi hypotonická (kromě mentálního postižení), velmi špatně držela hlavičku a přesto potápěla (speciálním úchopem) a vůbec se nenapila.
Ptáte se, proč potápět, zda to není trápení dětí? Děti mají rychlejší krevní oběh, každé zadržení dechu je pro ně obrovská práce, zvětšuje se jim kapacita plic, srdíčko lépe pracuje, děti se okysličují, u propadlých hrudníčků, skolióz a jiných hybných poruch dochází k částečné mu vyrovnání a věc dle mého názoru nejdůležitější – psychika rodičů. Jejich děťátko dokáže to, co někdy nezvládá dítě bez postižení. Rodiče v bazénu „vyrostou“ a mají pak více sil bojovat dál.
Musím ovšem upozornit, že potápění není nutnost. Když je dítě odmítá, neměli bychom je nutit.
| Kontakty: Podrobný seznam Baby clubů je také na na www.rodina.cz. Nebojte se je kontaktovat! |
Ve vodě si jsou všichni rovni
Skoro všechny děti postižené mentálně nebo fyzicky cvičí dle metody MUDr. Vojty. Po konzultaci s rehabilitační sestrou si troufám tvrdit, že plavání nahrazuje večerní cvičení a pro děti je velmi příjemné. V žádném případě ale nenahrazuje plavání cvičení dle Vojty jako takové! Cvičit, cvičit a pro doplnění – plavat.
Úžasné je spojení neurologie, rehabilitace a plavání. Kdyby se toto podařilo v Novém Městě na Moravě, kde takové spojení plánují, vznikl by projekt, který by byl velkým přínosem .
Závěrem bych chtěla poprosit všechny rodiče postižených dětí, aby zahodili obavy a stud a přišli do bazénu. Poznají, že i když jsou někde nějaké rozdíly, ve vodě jsme si všichni rovni. Odměnou vám bude šťastný usměv vašeho děťátka, které nikdo a nic neomezuje.
| Pohled neurologa: Jako lékař – dětský neurolog zabývající se asi 15 let diagnostikou a léčbou pohybových postižení u dětí – mohu k tomuto tématu dodat hned v úvodu jednoznačné ANO. Se vším, co je uvedeno v článku o plavání postižených dětí, mohu jen souhlasit. Nejsou pro to jen logické důvody (např. devítiměsíční pobyt dítěte v „hydraulickém“ prostředí v děloze matky, nebo i vůbec tzv. „fylogenetická paměť“ na vývoj ve vodním prostředí přes naše prapředky před miliony let. Jsou to hlavně důkazy z konkrétní praxe, které to dosvědčují. Máme zkušenosti, že malé děti – kojenci a batolata – po tomto „plavání“ lépe prospívají v psychomotorickém vývoji, tj. rychleji a kvalitněji probíhá jejich vývoj vzpřimování a lokomoce (plazení, lezení, chůze). A má to i svoje fyzikální důvody – ve vodě je člověk asi o třetinu lehčí, snadněji se vzpřimuje, udržuje rovnováhu a spotřebuje na to méně energie. To velmi pomáhá rehabilitaci dětí s poruchami pohybového vývoje včetně dětí s dětskou mozkovou obrnou a samozřejmě i se všemi ostatními poruchami – předně motorického – vývoje. Jestliže bylo vodní prostředí příjemné pro naše prapředky či pro nás v děloze matky, ale i pro nás, dospělé, v moři, v lázních, ve vaně – proč by nemělo být dobré i pro dítě hned po narození, když ještě před chvilkou bylo v teplé vodě. V neuropediatrii se délka poporodního šoku stanovuje na 4 dny – to je dost dlouho a dítě toho má k „zadaptování“ skutečně „nad hlavu“. Musí současně začít dýchat, sát, polykat, útočí na ně hluk, světlo a spousta doteků, a je najednou těžší, na vzduchu a kdovi, co ještě. Proto také šetrné a profesionálně dobře provedené „koupání“ novorozence může tento poporodní stres velmi zmírnit. Pochopitelně to musí mít profesionální pravidla – voda pro děti nesmí být příliš chladná, aby se nenachladily, ale ani příliš teplá, aby nezchoulostivěly. Postupné otužování velmi prospívá odolnosti dítěte. Právě zde je velmi důležitá spolupráce instruktorky v plavání s rodiči a lékařem – pediatr má v této záležitosti vždy důležité slovo. Jednoznačně lze říci – že „kojenecké plavání“ při profesionálně správném provozování je hlavně pro pohybový vývoj dětí velmi prospěšný a že se doplňkově hodí i k léčbě dětí se závažnými poruchami hybného vývoje – jako je třeba dětská mozková obrna. Prim. MUDr. Stanislav Severa, Nové Město na Moravě |
Skok