Dětské manželky

Podobným rizikům však po celém světě čelí každý rok nejméně 60 milionů holčiček a dívek, které jsou provdány ještě před dosažením dospělosti.

Nevěstou ve třinácti

Gopal žije v malé vesnici Dehra v indickém státě Rádžasthán. Když jí bylo třináct, komunita se rozhodla, že je čas ji provdat. "Nechtěla jsem se vdávat," říká. "Měla jsem pocit, že se můj život hroutí." Její otec Buma Ram vysvětluje, že tlak místních starších byl příliš silný na to, aby se odvážil jejich rozhodnutí neuposlechnout. Měl přitom také na paměti příběh jiné dívky z vesnice, která sňatku vzdorovala a jejíž rodina byla přinucena zaplatit 300 tisíc rupií (přibližně 140 tisíc Kč) jako pokutu. To je částka, na kterou by musel pracovat po celý zbytek života!

I když jsou dětské sňatky v Indii nezákonné, do nejchudších oblastí na severu a západě země ruka zákona dosáhne jen stěží. Více než polovina dívek je provdána před tím, než oslaví osmnácté narozeniny.

"Po svatbě jsem přestala chodit do školy," říká Gopal. "Manžel si mě moc nevšímal, ale vyjít s jeho rodinou nebylo jednoduché. I když jsem se snažila, vstávala brzy ráno, abych stihla nanosit vodu, uvařit, uklidit a splnit vše, co si přáli, bití jsem se většinou nevyhnula." Po necelých dvou letech manželství, ve věku pouhých patnáct let, Gopal ovdověla. A deset dnů po této tragické události se jí narodil syn.

Dnes žije Gopal v malém domku za vesnicí spolu s jinou ženou, Bablu Devi, kterou potkal podobný osud – jen s tím rozdílem, že musí sama uživit dětí sedm. Není to jednoduché, obě ženy se nechávají najímat jako námezdní síla na pole a pracují celé dny až do soumraku. Gopal vysvětluje: "Chci, aby můj syn chodil do školy a jednou se něčím stal. Kdybych měla dceru, nikdy bych nedovolila, aby byla provdána tak brzy jako já!"

Indie a další

Zákon z roku 1939 zakazuje v Indii sňatky dívek mladších 18 let, pro chlapce stanovuje minimální věk 21 let. Avšak více než 80 procent indické populace žije ve venkovských oblastech, kde tradice dětských sňatků stále přetrvává. Dívka je pro rodinu ekonomickou zátěží – po svatbě se totiž stává součástí rodiny muže, takže investice do jejího vzdělání se rodině nevrátí. Svatby jsou domluvené mezi rodinami a snoubenci se většinou setkávají až v den obřadu. I když jsou páry často stejného věku, není výjimkou ani svatba dítěte s o mnoho let starším mužem.

Podle tradice by dívky měly zůstat v domě otce, dokud nedosáhnou puberty. Teprve poté se mohou připojit ke svému manželovi. Realita je však jiná: dívky jsou většinou přinuceny zahájit sexuální život ještě dříve, než na to jsou fyzicky připravené. Nezletilé dívky čelí během těhotenství a porodu velkým rizikům – u dívek mladších 15 let je 5krát vyšší pravděpodobnost úmrtí během porodu než u dvacetiletých žen.

Mnoho rodin také věří, že sňatkem dívku ochrání před sexuálním násilím a zajistí jí lepší péči a zázemí. Ve skutečnosti to je přesně naopak: v loňském anonymním výzkumu 67 % dětských nevěst v Indii uvedlo, že se v nové rodině nejméně jednou týdně setkávají s fyzickým násilím a ponižováním.

Velkou roli v udržování této nebezpečné tradice hraje také tlak okolí: ten, kdo se nepodřídí, riskuje vysokou pokutu za neuposlechnutí rozhodnutí starších vesnice. Dívky, které se odmítnou provdat, bývají také často unášeny rodinou ženicha. Poté, co byly uneseny a znásilněny, už není jiná možnost než se sňatkem souhlasit.

Dětské sňatky zdaleka nejsou pouze indickým problémem. V zemích, jako je Niger, Čad nebo Bangladéš, vstupuje do manželství před dosažením dospělosti až 70 procent dívek. Tyto dívky pocházejí většinou z venkovských oblastí, velmi chudých rodin a nemají žádné nebo mají jen minimální vzdělání. Většina těchto sňatků není oficiálně registrována, takže je velice těžké odhadnout jejich počet. Informace ze zemí, kde UNICEF v terénu pracuje, se však blíží číslu 60 milionů!

Dětský sňatek je porušením základních lidských práv a představuje také jeden z nejčastějších způsobů sexuálního zneužívání dívek. Důsledky předčasného sňatku jsou pro dívku v každém ohledu tragické: je oddělena od své rodiny a přátel, nemá možnost zůstat ve spojení se svými vrstevníky, přestává chodit do školy. Protože se nemůže bránit sexuálnímu styku nebo trvat na použití kondomu, jsou dětské manželky také mnohem zranitelnější vůči přenosu pohlavních chorob včetně smrtelného viru HIV. Není výjimkou, že se ocitají v situaci blízké nucené práci či otroctví.

Dá se tomu zabránit?

Svobodná vůle při uzavírání sňatku patří mezi základní lidská práva. Většina zemí má také zákonem stanoven minimální věk pro vstup do manželství. V mnohých oblastech světa však tyto právní normy mají jen hodnotu papíru, na kterém jsou vytištěny.

Opuštění tradic, které jsou pro děti nebezpečné, není jednoduché dosáhnout, protože je zapotřebí zapojit celé komunity, včetně místních vůdců, náboženských představitelů a žen samotných. UNICEF ve všech zemích, kde je problém předčasných sňatků aktuální, rozvíjí projekty usilující o jeho odstranění.

Za nastavení právních norem a kontrolu jejich dodržování jsou odpovědné vlády jednotlivých zemí – ty svou činností (nebo naopak nečinností) mohou tyto praktiky zastavit či alespoň výrazně omezit. UNICEF s vládami těchto zemí jedná a kromě stanovení 18 let jako jednotného minimálního věku pro vstup do manželství podporuje také programy na registraci dětí při narození (takže je znám jejich skutečný věk) a registraci manželských svazků (protože většina předčasných sňatků je uzavírána tradičními způsoby bez oficiální registrace, a tak je poté obtížné je stíhat).

Odstranění předčasných sňatků je obtížné mj. proto, že i pro rodiče, kteří si jsou vědomi jejich rizik, je těžké odolat ekonomickým a společenským tlakům okolí. Sňatek je v mnoha kulturách považován za ryze soukromou záležitost, o které není možné otevřeně hovořit nebo ji zpochybňovat. Velmi důležitá je proto osvěta: UNICEF organizuje osvětové kampaně a zaměstnává místní aktivisty (většinou opět ženy), kteří objíždějí vesnice a lidem vysvětlují, jaká rizika dětským nevěstám po sňatku hrozí a proč je lepší s tak vážným rozhodnutím počkat až do doby, kdy na to budou dívky připraveny – a ještě lépe, kdy se budou moci rozhodnout samy.

Dívky, které se rozhodnou nucenému sňatku vyhnout tím, že utečou (nebo utečou až poté, co byly provdány), potřebují okamžitou pomoc a útočiště. UNICEF proto podporuje zřizování místních bezpečných center pro ženy a dívky, kde je k dispozici lékař a psycholog.

Tím úplně nejlepším řešením je samozřejmě všechny dívky dostat do školních lavic a udržet je tam. Potom totiž mají mnohem lepší možnost se této nebezpečné tradici bránit samy. Dívky, které chodí do školy, mají lepší informace o reprodukčním zdraví, ochraně před nežádoucím těhotenstvím a přenosem HIV, jsou sebevědomější a vědí, kam se obrátit pro pomoc. A nemusí jít ani o "klasické" školy: pro děti, které pracují nebo jsou příliš staré na to, aby začaly chodit do první třídy, UNICEF zřizuje neformální vzdělávací centra se zhuštěnou výukou.

Existují i šťastné konce

Výsledky osvětových programů samozřejmě nejsou tak rychlé a přesvědčivé jako v jiných oblastech, například očkování nebo budování zdrojů pitné vody, nicméně i zde se věci dávají do pohybu. Například v období 1995–2009 počet dětských sňatků v Rádžasthánu klesl o deset procent.

Uniknout osudu dětské manželky se například podařilo nyní sedmnáctileté Bali Chowdhary, rovněž z indického Rádžasthánu. Její denní program je poměrně náročný: ráno vstává velmi brzy, aby nanosila vodu pro rodinu. I s rodiči jich je doma sedm! Studna je dva kilometry daleko a občas musí pro vodu i osmkrát za den. Kromě toho ještě musí zvládnout chodit do školy – domácí úkoly dělává až večer, když je doma vše hotovo.

Její rodiče, tak jako bylo ve vesnici Himmatpura zvykem, totiž domluvili svatbu, když bylo Bali třináct let. Jakmile ale Bali zjistila, že její nastávající je nejenom o třicet let starší, ale navíc také mentálně postižený, přesvědčila rodiče, aby zasnoubení zrušili. Ve vesnici to sice zpočátku vzbudilo nevoli, ale nakonec si všichni zvykli a rozhodnutí rodiny respektují.

Její příklad dokonce inspiroval dalších devět dívek ve vesnici k podobně odvážnému kroku s tím, že se vdají poté, co dosáhnou 18 let věku a dokončí školu. Bali by jednou chtěla být učitelkou nebo zdravotní sestrou. Nikdo neví, jestli se jí to podaří, jedno však jisté je: jako vdaná, navíc bez vzdělání, by tohoto snu dosáhnout určitě nemohla.

Autorka je ředitelka UNICEF ČR.

Článek je z červencového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v průběhu července 2010 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček – oboustrannou přebalovací podložku KAARSGAREN.