Extrémní stydlivost: proč vzniká?

S technikou pohlavního aktu jsou děti detailně seznamované už na základní škole. V sexuologických či gynekologických ordinacích se přesto stále objevují ženy, kterým nadměrný stud či zábrany přirozené prožívání sexuality znemožňují

Nikdo nám dnes už netvrdí, že sex je „povolen“ výhradně za účelem plození dětí. Nemusíme se bát, že kvůli masturbaci oslepneme nebo nám na dlaních narostou chlupy. Proč se tedy ještě stydět?

„Je důležité rozlišit dva druhy studu,“ vysvětluje sexuoložka Hana Fifková. „Existuje přirozený sexuální stud, který je ženám vlastní, patří k jejich erotické výbavě a z hlediska vývoje sexuálního vztahu je spíše produktivní. Mohli bychom ho nazývat třeba určitou cudnou vábivostí. Pak ale existuje také stud a zábrany, které ženám vztah k vlastní sexualitě komplikují. U některých žen hraje roli nízké sebevědomí, které se promítá do nespokojenosti s vlastním tělem nebo některou jeho partií. Jiné mají zábrany ve vztahu ke genitálu, ať už vlastnímu nebo partnerovu, nechtějí se samy sebe či penisu partnera dotýkat.

Zde hraje roli právě nedostatek informací, chybějící sexuální výchova, tyto ženy často vůbec nevědí, jak pohlavní orgány vypadají, ze kterých částí se skládají, co a jak funguje. K vlastnímu genitálu cítí odpor, z mužského genitálu mají strach. Absence sexuální výchovy způsobí to, že sexualitu a její projevy (zvuky, výměšky apod.) vnímají jako něco nepatřičného, neslušného, špatného.“

Jak se zdá, všeobecná informovanost o intimních otázkách není tak dobrá, jak na první pohled vypadá. Úroveň sexuální výchovy ve školách značně kolísá a její úspěšnost je přímo úměrná schopnostem, sebedůvěře a charismatu pedagoga, který ji má na starosti. Totéž platí o rodinném prostředí: pro rodiče je poměrně obtížné odhadnout správný okamžik, kdy o těchto tématech začít s dětmi mluvit. Nejdřív jim připadají „ještě moc malé“ a pak už jsou najednou „příliš velké“. „Důvěrné hovory“ s matkou nebo otcem připadají těmto dětem jako ta nejtrapnější věc pod sluncem. Hlavním zdrojem informací pro ně tedy zůstávají časopisy, internet a vrstevníci. K jakým zkreslením tu může docházet, je nasnadě.

Jde ale ještě o něco jiného. „Dívky a chlapci mají na startu při vytváření postojů k vlastní sexualitě biologicky daný rozdílný handicap, odlišné vrozené dispozice a mění se i nálada ´publika´,“ říká doktorka Fifková. „Chlapci si na penis zvykají od malička, berou ho mnohokrát za den do ruky, často s láskou a pýchou, puberta je takřka všechny lehce přistrčí k bezproblémovému zahájení masturbace, v rámci které snadno dosahují erotického vzrušení a automatického orgasmu. Společnost pak muži aktivně a intenzivně sexuálně žijícímu tleská (i když, pro mnohé z nich může být nutnost splnění předobrazu věčně nadrženého samce frustrující a není samozřejmě divu).

Dívky to mají nicméně složitější. Mnohé z nich o vlastním genitálu dlouho ani nevědí a prvním upozorněním na jeho existenci bývá nepříjemnost zvaná menstruace. Jen některé během puberty začnou masturbovat. Pro mnohé dívky a ženy nebývá k dosažení erotického vzrušení a orgasmu snadná cesta, a to ani v párovém sexu. S ženou aktivně a intenzivně sexuálně žijící má pak společenské mínění dodnes trochu problém.“

S vibrátorem ku štěstí

Nakupte si erotické pomůcky, zamkněte se v ložnici a začněte experimentovat se svým tělem! - lze se dočíst v populárních článcích. Můžeme si představit, že pro ženu, která opravdu takové potíže má, znějí podobné rady poněkud absurdně. Extrémní stud je komplexní problém. Pokud se jej žena snaží překonat „silou“, například aby vyhověla partnerovi a zachránila vztah, může vést až k rozvoji sexuálních dysfunkcí, jako je třeba vaginismus, dyspareunie (bolest při styku), sexuální averze nebo frigidita. Jaké jsou vůbec možnosti jeho terapeutického ovlivnění?

„Koupit si vibrátor? Tak jednoduché to skutečně není. Já podobné behaviorální rady poskytuji klientkám jen v rámci celého komplexního psychoterapeutického procesu, v rámci kterého řešíme i jiné věci, jako například nízké sebevědomí a sebehodnocení, vliv bazální rodiny, minulá sexuální traumata, konkrétní partnerský vztah a tak podobně,“ vysvětluje Fifková.

Typickou současnou klientkou sexuologa je podle rozšířené představy vysoce postavená manažerka, žena, které její inteligence, vzdělání a náročná vedoucí práce nedovolí v tu správnou chvíli „vypnout“ intelekt a přestat se kontrolovat. Doktorka Fifková ale tento názor označuje za mýtus. „Spíše než s dosaženým vzděláním to souvisí s typem osobnosti a mírou neurotizace. Mám mezi klientkami mnoho žen, které si svou neurotickou úzkost zvykly zvládat zvýšením sebekontroly, důrazem na řád a pořádek, potřebují mít nad sebou permanentní vlastní dohled, potřebují mít věci na svém místě, umyté hrníčky od kafe a srovnané emoce v hrnci pod pokličkou. Pro ně je samozřejmě složitější ´pustit se z uzdy´.“ Dalším mýtem, který sexuoložka vyvrací, je „sklenička na kuráž“. Alkohol ani jiné látky se podle ní jako prostředek k utlumení zábran nehodí.

„Nemyslím si, že prožitek umožněný jakýmkoli omámením smyslů něco výrazného změní. To, co skutečně funguje, je složitější, ale má trvalý efekt. Je to cesta k sobě, často trnitá a nelehká. Na jejím konci stojí přijetí vlastní sexuality se vším, co s sebou nese, což je podle mého názoru nezbytný předpoklad spokojeného sexuálního života ženy, a tedy i jejího partnera.“

Odborná spolupráce Lucie Hrdličková