Nepřechvalte ho!

Chvalte, chvalte! Doporučují psychologické příručky téměř unisono a chválení označují za základní stavební kámen úspěšné výchovy. Však to také v dnešní době rodiče mohutně dělají. Jak si tedy vysvětlit fakt, že tolik chválených dětí prožívá pocity nízkého sebevědomí? Možná to bude i proto, že neumíme laskavě kritizovat.

To, že je potřeba chválit, oceňovat, povzbuzovat, pozitivně hodnotit nejen pokroky dětského vývoje, ale i malé úspěchy, je snad nad slunce jasnější. V praxi se však příliš často setkáváme s tím, že očekávaný dostatek pochvaly k zdravě sebevědomé osobnosti dítěte nevede. Jak vlastně chválit? Děláme my, rodiče, někde chybu? Čeho se vyvarovat? Budu se snažit odpovědět na tyto otázky, a to prostřednictvím mých zkušeností z praxe klinického psychologa a rodinného terapeuta.

Když je toho moc

Mnoho matek, častěji než otců, je úzkostnějších, ochranitelských, velmi dbajících na zdravý psychologický rozvoj osobnosti dítěte. Taková matka bývá sběhlá v rodičovské psychologické literatuře, často se ujišťuje o svých krocích a konzultuje vývoj dítěte s odborníky.

Chválou zahrnuje potomka při každé příležitosti. Po nějaké době ale dítě začne vnímat, že je chváleno za kdejakou banalitu a proces chválení se začíná míjet účinkem. Dítě pochvalu přestává vnímat a „neslyší ji“.

„Proč mě maminka pořád dokola chválí za to, že jsem všechno spapal, když mám jen prostě hlad?“

„Proč mi maminka říká, jak jsem šikovný, když Jeník od sousedů to už dovede dávno?“

Dítě se začíná cítit až hloupě, je-li stále chváleno s bujarým nadšením za věci víc než obvyklé. Paradoxně se tímto přístupem startuje snížení sebedůvěry a sebevědomí.

Vždyť to umí každý

Chlapec, druhák, mi při sezení řekl: „Jsem asi úplně hloupej, protože mamka mě pořád chválí za věci, který umí přece úplně každý v naší třídě.“ Starší chlapec navštěvující sedmou třídy se mi zase svěřil: „Už jsem na pochvalu alergický. Máma mě minule na fotbale děsně chválila, jak mi to šlo, a to jsem přitom pustil osm gólů. Kluci byli na mě naštvaní, ale horší bylo, jak se mi smáli, když slyšeli mámu, jak mě chválí. Děsně jsem se styděl a byl pak na mámu zlý.“

Co s dětmi přílišné nekritické chválení udělá? Přestanou vnímat i přiléhavou pochvalu, stávají se „nepochvalitelnými“. Ocenění přestávají věřit. Vnímají ho jako matčin ochranitelský prvek, kterému, zvláště v období nastupující puberty, je třeba se bránit.

Škodlivý sarkasmus

Opakem příliš pečovatelské maminky je sarkastický, ironický rodič, častěji jde o tatínka. Sarkasmus a ironie mají ve světě inteligentních dospělých své nezastupitelné místo. Jak je to však v komunikaci s dětmi?

Pětiletá Míša rozbije hrneček a tatínek jí řekne: „No, ty jsi ale šikovná holčička.“ Co si asi malé dítě řekne? Tatínek mě pochválil, ale říkal to divně, jinak. A jsem opravdu šikovná, když jsem rozbila hrnek? Nějak tomu nerozumím. Takové zmatky proběhnou hlavou i starším dětem, které ještě nedokážou ironii rozlišit.

Žena (45 let) vzpomíná, jak ji její otec ocenil poté, co prošla CT vyšetřením hlavy. Povzbudivá podpora, řečená jeho vlastním způsobem, zněla: „No tak vidíš, teď máš aspoň lékařsky doloženo to, v což nikdo nedoufal, že i ty máš cosi jako mozek.“ Žena dochází do terapie se svou dcerou, která si na ni stěžuje, že mamka ji nikdy nedovedla ocenit a pochválit. „Asi si myslela, že mě chválí, ale vyznělo to vždycky blbě, nevěděla jsem, jestli se mi nevysmívá,“ sděluje své pocity z matčiny chvály dcera. Nit sarkasmu se vinula dál jako jedovatý had skrze další generaci.

Jsem nejtlustší a nejošklivější…

Dospělý intelektuál se jistě pobaví nad jiskrnou jedovatostí sarkastických a ironických poznámek a hodnocení. Ne však dítě! Nedokáže správně rozpoznat rozpor mezi obsahem a řečenou formou. Také tón hlasu je jiný, neodpovídá obsahu. V dětské duši se usídlí nejistota a zmatek. Pokud je dítě dlouhodobě a intenzivně vystaveno tomuto způsobu komunikace, mohou se u něj vyvinout až příznaky schizofrenie. V praxi se ale obvykle setkáváme s „mírnějšími“ následky, jako jsou úzkostné stavy či patologicky nízká sebedůvěra, které hraničí až s bludným sebeobrazem. Za nic nestojím, nic pořádně nedovedu - to jsou obvyklá sebehodnocení těchto dětí. Třináctiletá Kamilka, trpící poruchou příjmu potravy, mentální anorexií, mi řekla při sezení rodinné terapie: „Jsem nejtlustší a nejošklivější z celý školy.“ A rádobyvtipný otec jí zasadil ránu: „No tak vidíš, konečně máš v něčem primát.“

Dalším příkladem byla osmnáctiletá Martina, v raném věku adoptovaná. Po sžírající kritice na Martininu neschopnost se učit, mít kamarády, najít si toho správného kluka, dávám jejímu otci otázku, v čem dcera vyniká. Napětí by se dalo krájet. Otec s úsměvem odpoví: „No myslím, že naše Martinka opravdu vyniká v tom, že nikdo nedovede tak lhát jako ona.“ Martina ze sezení nezadržitelně utíká. Ještě dodám, že nakonec nejen ze sezení, ale i z domu.

Máma tak a otec jinak

Oba předchozí typy, když se v rodičovství sejdou, mohou vytvořit zničující dvojici: příliš chválící rodič - ironický shazovač. Tato rodičovská sestava je víc běžná, než by se na první pohled zdálo. Může jít o matku, která zná přirozenou míru pochvaly, ale chce dítě chránit před jedovatými šípy sarkasmu a ironie a toto chování „vyvažuje“ prostřednictvím svých pochval. Jenomže dítě stojí právě o pochvalu ironika. Ocenění někým, kdo je na pochvalu skoupý, je prostě cennější a vnímáno pozitivněji. Dítě má pocit, že si pochvalu vybojovalo, a zásluhy jsou tudíž hodnotnější.

Chvála s protikladným obsahem

Obvykle se rodiče dušují, že své děti chválí. Pátrám po tom, jak taková pochvala v jednotlivých rodinách vypadá. „No tak třeba, to je pěkné, že máš jedničku z dějepisu,“ řekne maminka dvanáctileté Marie. „Takto ale nechválíš, mami, protože vždy přidáš - ale proč ji také nepřineseš z matematiky?“ oponuje Maruška.

Jistě vám neuniklo, že toto jakoby pochvalné souvětí se skládá ze dvou protichůdných postojů. Na jedné straně maminka chválí, avšak na druhé straně upozorňuje na selhání či jinou nedostatečnost.

Jak byste se cítili, kdyby vám partner řekl: „Uvařila jsi, Ivanko, moc dobrý oběd, jenom ty knedlíky byly sražené.“ Těžko uvěříte, že upozornění na sražené knedlíky je hold vznesený vašemu kuchařskému umění. Stejně tak partnera spolehlivě naštvete, když ho „pochválíte“: „Krásně jsi udělal tu polici, ale škoda, že jsem ti to musela říkat půl roku.“ Dospělý člověk dá většinou průchod svým emocím, ale dítě spíše zůstane ve zmatku. Je nám lidem bohužel vlastní, že si vždycky vybereme pro sebe tu horší variantu a soustředíme se na chybu.

Laskavá kritika

Někteří rodiče mají tendenci vyhýbat se kritice jako štír světlu. Napadlo vás ale někdy, že konstruktivní kritika může být lepším nástrojem než tolik vzývaná chvála? Větou: „Vím, že to dovedeš i lépe,“ dítěti ukážete, že věříte v jeho schopnosti, ale zároveň si ho ceníte i na víc. Podle výzkumů je tento rodičovský postoj samotnými dětmi ceněn velmi vysoce.

Autorka provozuje v Liberci soukromou ordinaci klinické a poradenské psychologie, pracuje i jako rodinný terapeut.