Kdy už táta přijde domů?

Před deseti lety jsem se bláznivě zamilovala. Bylo mi šestnáct let a byli jsme kamarádi. Kdyby mi tenkrát někdo řekl, že si ho za čtyři roky vezmu a za šest mu porodím první dítě, nevěřila bych.

Od samého začátku jsem věděla, že není žádný svatoušek. Ale přesto jsem naivně věřila, že ho dokážu změnit. Měl za sebou závislost na automatech, drobné krádeže a první čtyři měsíce ve vězení. Psali jsme si dopisy, jezdila jsem za ním na návštěvy a on sliboval, že už se tam nikdy nevrátí. Bylo mi dvacet, nastoupila jsem do první práce a byla spokojená.….a pořád zamilovaná. Čtyři měsíce utekly jako voda a jeho pustili domů. Úplně svatý nebyl, ale dalo se to překousnout.

Přišla svatba a první snažení o miminko. Po třech letech jsem byla konečně těhotná. Syn se narodil v osmém měsíci a měl drobné problémy s adaptací, ale překonal to a my byli konečně šťastní. Manžel se od první chvíle o syna vzorně staral, koupal ho a přebaloval a v práci ho povýšili do vedoucí pozice.

Žili jsme si krásně a když synovi padly dva roky, rozhodli jsme se, že je čas pořídit mu sourozence. Zase jsme čekali skoro rok. Ale dočkali jsme se. Před Vánoci mi paní doktorka oznámila, že budeme mít přírůstek. Dokonce jsme se později dozvěděli, že to bude i vytoužená holčička. A pak se narodila. Byla tak ošklivá, až byla krásná. Nejkrásnější na světě. Byli jsme moc šťastní.

Přišly Vánoce, překulil se Nový rok a my začali plánovat první rodinnou dovolenou u moře. Zamluvili jsme hotel a pomalu se začali těšit. A tady naše štěstí pomalu končí…..

Tu noc předtím jsme leželi v posteli a domlouvali, kolik peněz s sebou musíme s dětmi vézt a kam všude děti vezmeme. Byli jsme tak natěšení, i když to bylo ještě hrozně daleko.

Druhý den ráno mi zazvonil telefon. Byl to manžel. Ozvalo se jen: Jdu do vězení a vrátím se za osmnáct měsíců.

V tu chvíli jsem si myslela, že je to jen špatný vtip a smála se do telefonu. Když mi ale dal k telefonu policistu, který mi to potvrdil, podlomila se mi kolena. Nebyl to špatný vtip. Byla to realita. Sedm let stará záležitost. Porušení podmínky. Dva roky odklad kvůli přeplněnosti věznice.

Jsou to už čtyři měsíce, co s námi není doma. První měsíc jsem jen brečela. Druhý měsíc se už syn začal skoro denně vyptávat, kdy se táta vrátí domů z práce. Ptá se dodneška. Má dcera je příliš malá na to, aby pochopila, co se děje. Až se její táta vrátí domů, budou jí dva roky a nebude vědět, kdo to je.

Přes to všechno svého muže velice miluji a nehodlám si nechat rodinu rozbít. Možná si teď pomyslíte, že jsem blázen, jako hodně lidí v mém okolí. Možná jo. Možná by spousta manželek v mé situaci podala žádost o rozvod a udělala za sebou tlustou čáru. Možná, kdyby to byl trest za věc, kterou udělal nedávno, dívala bych se na to jinak. Ale je to sedm let stará záležitost. Nebyli jsme tehdy manželé, neměli jsme děti a proto si na něho počkám.

Každých čtrnáct dní jezdíme s dětmi na návštěvy a jsme šťastní, že se můžeme obejmout a že může vidět, jak děti rychle rostou. Jsem i ráda, že vidí, o co všechno přichází, i když ho to moc bolí, jak sám píše v dopisech.

Oba bojujeme za to, aby mu bylo dovoleno zkrácení trestu na polovinu a mohli jsme být normální rodina. Aby se mě syn nemusel ptát: KDY UŽ TÁTA PŘIJDE DOMŮ?