Co se skrývá za slovem „autismus“?

Poruchy autistického spektra zahrnují velmi různorodé syndromy. Červenou nití těchto poruch jsou problémy s komunikací, sociální interakcí a představivostí, které velmi komplikují začlenění lidí s autismem do společnosti.

Sociálně se chová už úplně malé miminko. Všichni rodiče se těší na první úsměv, povzbuzují oční kontakt s dítětem… Rodiče malého Honzíka, u kterého se ve čtyřech letech prokázala porucha autistického spektra (dále PAS), popisují, že na jejich synkovi bylo od malinka něco „zvláštního“. „Když byl malinký, vydržel se dlouhé hodiny dívat na hračky, které mu visely nad postýlkou. Nejvíce ho bavily hračky, které se točily, a o nás -rodiče - nejevil žádný zájem. Už to se nám nezdálo. Když povyrostl, nikdy se nechtěl mazlit, spíše nás odstrkoval, jako bychom mu byli na obtíž. Ve třech letech nastoupil do školky. Všechno si tam chtěl dělat ,po svém‘ a ze všeho nejvíc ho pořád zajímaly věci, se kterými se dalo točit. Navíc se u něj objevily různé stereotypy; neodešel z místnosti, dokud ,nezkontroloval‘ všechny kliky u oken, trval na tom, že hračky se budou rovnat stále stejně, a když o podzimních prázdninách ve školce malovali, byl z toho úplně bez sebe. Po dohodě s učitelkami jsme zašli k psychologovi, a zbytek už znáte - Honzík má autismus.“ Porucha sociálního kontaktu a komunikace se ale může projevit i jinak - nepřiměřenou aktivitou v této oblasti. Děti pak mohou působit doslova jako vlezlé, nemají žádné zábrany. Nedodržují přirozenou vzdálenost od ostatních lidí, upřeně se jim dívají do obličeje a bez ustání mluví o nějakém specializovaném tématu. To popisují rodiče školáka Dominika. „Když jsme zjistili, že Dominika konečně něco začalo bavit - do té doby totiž jen bezhlavě těkal od ničeho k ničemu -, začali jsme jeho zájem, kterým je mykologie, povzbuzovat. Koupili jsme mu atlasy hub, chodili jsme spolu na výstavy… Problém je v tom, že se syn o svůj zájem dělí s každým na potkání. Po pozdravu spustí, které houby mají pochvu, které mění barvu a jak, které jsou smrtelně jedovaté… Pravdou je, že když s ním jdeme na houby, stoprocentně víme, že se neotrávíme, protože Dominik přesně ví, co sebrat. Ale někdy je to opravdu vysilující,“ vyprávějí rodiče desetiletého školáka s diagnózou Aspergerův syndrom.

Speciální záliba může u některých lidí s PAS přerůst až v obsesi. To platí i v Dominikově případě. Jeho zaujetí pro houby se navíc naplno projeví, kdykoli Dominik čelí nějakému problému. „Přišli jsme na to náhodou,“ říká Dominikova maminka. „Byli jsme v obchodě a museli jsme čekat delší dobu ve frontě, a syn si najednou pro sebe spustil latinské názvy hub, jejich barvu, chuť, poživatelnost… Trval na tom, že musím poslouchat každé jeho slovo, a hrozně se rozčiloval, když měl dojem, že ho nevnímám,“ vypráví.

Stereotypy

U lidí, kteří mají některou z PAS, se velmi často setkáme se stereotypním chováním. Točí se dokolečka, třepou prsty před očima, bouchají čelem do předmětů, plivou… Svým předmětem zájmu, který může být opravdu absurdní (v literatuře se popisují lidé, které fascinovaly kanály či odpady v umyvadlech), jsou zaujati a nedaří se odvést pozornost jinam, ulpívají na jednom tématu a jejich zaujetí je stereotypní, projevuje se pokaždé stejně. V jejich chování pozorujeme manýry, které dokážou druhé lidi provokovat a rozčilovat; stereotypní projevy jsou ale někdy reakcí na stres a dítě s PAS se jimi uklidňuje. „Když se Janička rozčílí, začne plivat. A opravdu to stojí za to,“ popisuje maminka pětileté holčičky, u které odborníci zjistili autismus. „Plive na věci kolem sebe a ještě ke všemu ty plivance roztírá po okolí. Je to nepříjemné nejen na pohled, ale i kvůli případné infekci. Pomáhá, když se vyhýbáme věcem, které u ní fungují jako spouštěč, a taky zabírá, když po ní chceme, aby tu ,spoušť‘ uklidila.“

Jiné vnímání

Lidé s PAS s velkou pravděpodobností vnímají svět kolem sebe jinak než ostatní. Tak se dá vysvětlit odlišný způsob pozorování - někteří rádi sledují okolí přes své třepetající se prsty nebo třeba přes broušenou sklenici. Janička, o které byla řeč již dříve, zase vyhledává určitou taktilní stimulaci. „Jana moc ráda sahá na hrubé materiály. Přišli jsme na to náhodou; koupila jsem si nové džíny a Janička za mnou najednou začala chodit a škrábat přes strukturu látky. Líbily se jí i hrubé švy. Stejně tak byla nadšená z nového koberce, který má třásně s uzlíky,“ líčí Janina maminka. A dodává, že tuto neobvyklou zálibu dokázali výchovně využít. „Manžel jednou dovezl domů vzorník koberců. Pro Janičku to bylo doslova jako zlatý poklad, otáčela jednotlivé vzorky a nehty přejížděla po struktuře tkaniny. Vzorník teď používáme jako motivaci -po poradě s psycholožkou jsme Janě vytvořili obrázkový denní řád, který tvoří fotografi e činností, jež Janu čekají. Po každém bloku, který zvládne - třeba pracovní list z grafomotoriky -, dostane svůj vzorník a smí si chvíli hrát.“ Můžeme se ale setkat i s přecitlivělostí vůči některým podnětům - lidem s PAS mohou „vadit“ některé zvuky nebo barvy, mohou mít nižší či vyšší práh bolesti. Mnozí lidé s PAS mají rádi pocit tlaku na celé tělo, vyhledávají stísněné prostory (např. úložné prostory) a dělá jim dobře, když jsou zavřeni na nějakém ohraničeném místě. Tato záliba může být i nebezpečná, proto pokud víme, že se dítě rádo schovává třeba pod matrace nebo žíněnky na cvičení, musíme dát pozor, aby se neudusilo nebo nezhmoždilo.

Jistota a řád

Dětem s PAS prospívá, pokud jsou v prostředí, které dokážou předvídat; stejně tak musejí mít jasno v tom, co je čeká za činnosti. Velmi se osvědčují různé formy denního řádu, který tvoří konkrétní předměty, fotografi e, obrázky nebo slova. O tom, jaká forma je pro dané dítě ta nejlepší, je dobré poradit se s psychologem, který rozumí problematice PAS.

Laici se někdy domnívají, že pokud se zavede nějaký alternativní komunikační systém, kterým mohou být třeba piktogramy, dítě se už nikdy nenaučí mluvit, protože zleniví. Podle odborníků to je planá a velmi nebezpečná obava; obrázky nebo fotografie poslouží k navázání kontaktu s dítětem a pomohou mu najít cestu do „normálního“ světa. A možná se časem dočkáme i slovní komunikace, která je důkazem, že vývoj dítěte postupuje dopředu. Obrázky ji ale rozhodně nemohou zablokovat. Velmi důležité je i pochopení pro některé neobvyklé a možná i nepříjemné projevy dítěte s PAS. „Když se Honzík rozčílí, začne nadávat a rozhodně si ,nebere servítky‘. Je schopen vynadat nám do blbců, ale já vím, že to tak nemyslí. Nemá prostě odhad,“ říká jeho maminka. „Už jsme kvůli tomu měli spoustu konfl iktů. Protože syn vypadá jako každé jiné dítě, působí jeho ,výlevy‘, kterými častuje třeba spolucestující v metru, jako projev nevychovanosti.“ Podobné projevy se pochopitelně nesmějí tolerovat - dítěti vysvětlíme, že to, co řeklo, může ostatní lidi mrzet, ale nic mu nevyčítáme. U některých dětí se časem podaří nacvičit společensky přijatelnou reakci na nepříjemnosti, třeba dupnutí. Starší děti také (někdy) pochopí, že mohou nadávat v duchu. Nesmíme zapomenout na to, že i když lidé s PAS mají problémy s komunikací a se sociálním chováním, potřebují mít „svého“ člověka, který je má rád, a to i když jsou projevy jejich náklonnosti někdy opravdu svérázné.