Náš příběh o pěstounské péči – 8. díl: První víkend u nás

Ještě dříve, než jsme si mohli Anetku vzít natrvalo domů, domluvila jsem se s paní ředitelkou dětského domova, že si Anetku půjčíme alespoň na víkendovou návštěvu.

Byl pátek. Po obědě jsme vyzvedli kluky ze školy a jelo se. Do DD jsme přijeli už téměř potmě (byl únor) a já očekávala, že Anetka při zpáteční cestě usne a doma jí jen přeneseme do postele. No, to jsem se teda spletla.

Po cestě bylo veselo. Anetka se kývala na sedačce dopředu a dozadu, přičemž vší silou bouchala zády o opěradlo. Našim klukům se to zalíbilo a také začali bouchat zády o opěradlo. Můj manžel, který se v pochmurném únorovém večeru plně věnoval řízení a neměl nejmenší tušení, co se vzadu děje, najednou povídá: „Máme něco s autem. Chová se nějak divně. Cítíš, jak se to auto celý třepe?“

Když jsme o půl deváté přijeli domů, Anetka byla v nejlepší náladě. O spaní nemohla být ani řeč. Seznámila se s naším psem, ukázali jsme jí celý byt, nachystali večeři, vykoupali a konečně uložili. Jako vzorní rodiče jsme s ní zůstali v ložnici, aby se nebála. Bylo jedenáct. Naši kluci už dááááávno spali, a co myslíte, že dělala Anetka? Lezla po posteli, přelézala nás, stěhovala polštáře a přitom bez přestání hlasitě zpívala a mluvila ty svoje slova, kterým nikdo nerozuměl.

Po dobrém jsme jí vysvětlovali, že už všechny děti spinkají, ať si také hajne. Jediné, čeho jsme dosáhli, bylo, že začala „mluvit“ ještě více a ještě více nahlas.

Půl dvanácté…. Když to nejde po dobrém, půjde to po zlém: „Aneto, teď si lehneš a ani se nehneš. Už toho mám dost!!!“

Zabralo to – asi na pět vteřin. No, to přeháním. Tak na čtyři. Anďa na tu krátkou chvíli ztuhla, vykulila na mě oči, hned se ale zase rozzářila a vše pokračovalo stejně jako předtím.

O půlnoci manžel prohlásil, že nechápe, jak to, že má Anetka v papírech napsáno, že je to hodné a klidné dítě, a že by teda nechtěl vidět ty neklidné. A odešel se dívat na televizi.

Ve 4:15 mě z polospánku probralo hlasité Andino vzlykání a mezi vzlyky jsem rozpoznala jedno ze sedmi slov, které Anetka uměla: „PAPA“ (což znamená papat). Té noci prý Anetka přece jen usnula. Alespoň to tvrdil můj muž. Když se vracel ve dvě ráno od televize, tak prý spala s hlavou pod peřinou a nohy jí visely z postele dolů.

Navzdory rušné noci jsme si víkend užili báječně. Anetka byla nadšená naším psem. Myslím, že živé zvíře viděla poprvé v životě. Volala na něj: „Bá-pí“. Připadalo nám to nové „jméno“ tak roztomilé, že jsme ho také začali používat a dokonce i náš pes si na něj brzy zvyknul, takže už mu tohle nové jméno zůstalo.

Kluci se předháněli, kdo si s Anetkou bude hrát dříve. Přišla k nám babička s dědou a všichni jsme z ní byli nadšeni. Ona má úžasnou schopnost dorozumět se i beze slov. Všechno ukáže tak, že to pochopíte, a když ne, vezme vás za ruku a dovede vás tam, kam potřebuje.

Celý víkend se ale nad námi vznášelo slovo RETARDACE jako nějaký zlý duch. Anetka byla kouzelná, roztomilá, ale zároveň tak jiná než ostatní děti. Zadívala jsem se na ni a napadlo mě jediné slovo: Mauglí. Dítě vychované džunglí.

Pokud si jí zrovna nikdo nevšímal, seděla v pokoji a s nepřítomným výrazem bouchala zády o gauč, nebo ležela na zemi a mávala před sebou šátkem. Vydržela by to celé hodiny, kdybychom ji z toho nevyrušili.

Je to deprivace. A retardace = opoždění. Dostaneme ji z toho. Přesvědčovala jsem sama sebe. Ale z druhé strany zlý duch našeptával: „Ale co když ne. Co když je mentálně postižená? Co když i přes veškerou snahu k žádnému pokroku nedojde? Zvládnete to mít postižené dítě?“

V sobotu večer jsme s manželem zůstali v kuchyni sami. V domě bylo ticho a my oba byli zamyšlení.
„Tak co? Myslíš, že to zvládneme?“
Pokrčení ramen a dlouhé, dlouhé mlčení.

V neděli mě děti rozptýlily tak, že na žádné hluboké myšlenky nebyl čas.

Neúprosně se blížilo odpoledne a s ním i návrat Anetky do DD. Při obědě manžel povídá: „Anetko, po obědě pojedeme zpátky do dětského domova. Musíme tě ještě na chvíli vrátit.“ Anetka vypadala, že vůbec nevnímá, že na ní někdo mluví. Po jídle odnesla talířek na linku a vytratila se z kuchyně. To bylo zvláštní.

Když se nevracela, šli jsme za ní. A víte kde byla? Naše holčička, která měla odpor ke spaní, ležela převlečená do pyžama, vzorně přikrytá peřinou až po bradu a dívala se na nás smutnýma očima. Z toho, co následovalo, mě ještě teď, když to píšu, bolí u srdce a v očích mám slzy.
„Tak Anetko pojď, už musíme jet.“
„Néci“ (nechci).
„V dětském domově na tebe čekají tety.“
„Néci“.
„Svezeme tě autem“.
„Néééci“.
„Tak honem převléknout a jedem!“
„Néééééécííííí“.
Když ji manžel vytahoval z postele, držela se křečovitě peřiny a celým domem se ozývalo: „Néééécííííí. Nééééécíííííí.“
Začala jsem brečet a utekla z ložnice. Naši kluci, kteří až doposud dělali hrdiny, vyběhli za mnou a rozbrečeli se také. V té chvíli jsme si všichni uvědomili, jak jsme si na sebe za ten víkend zvykli.

A najednou už nestála otázka tak, jestli my to s Anetkou zvládneme, ale jestli to Anetka zvládne bez nás.

Cesta zpět do DD připomínala cestu na popravu. V autě sedělo pět lidí. Čtyři brečeli potichu a to nejmenší pořádně nahlas.

Po čtrnácti dnech vyřešili v zaměstnání můj odchod a my si konečně mohli jet znovu pro Anetku.

Tentokrát už napořád.