Agresivita za volantem

Ty tam jsou časy, kdy se na silnicích socialistického Československa proháněli majitelé vozů škoda 105, případně 120, na okreskách rychlostí nejvýše 80 km/h a na dálnicích stěží 110 km/h, kdy hustota dopravy dosahovala dnešní víkendové frekvence, a kdy policista, zastavující řidiče za spáchání přestupku, se nemusel omlouvat, že ho ale vážně nemůže pustit bez pokuty. Doba, kdy dopravní nehody byly páchány téměř výhradně pod vlivem alkoholu, případně nepozornosti, a nikoliv agresivním stylem jízdy a „machrováním“ těch, kdo si řidičské oprávnění obstarali pod rukou za 20 000 Kč.

Jako malá holka a posléze puberťačka jsem se zájmem sledovala svého otce a kamarády při řízení, kladla otázky, proč se to či ono dělá, co znamená ta dopravní značka a těšila se, až sama zasednu za volant vlastního auta. Když ta doba konečně přišla, sleduju s hrůzou, o kolik se situace liší od oněch idylických dob malého a poklidného provozu.

Nejen, že si často připadám jako jediný hlupák široko daleko, který se obtěžuje dodržovat na silnici povolenou rychlost, já tam těm ostatním dokonce zavazím… Dávají mi to najevo objížděním zleva tam, kde to zdaleka není povoleno, předjížděním přes plnou čáru (mnohdy i dvojitou) a občas i troubením – to když se mi po bliknutí zelené nezadaří vystřelit okamžitě vpřed jako raketa, ale sekundu mi to trvá. Taky je odvážná každá žena, která se neobává usednout do vozu, aniž by se před tím zamaskovala tak, aby její pohlaví nebylo znát. Každý skvělý řidič (tj. chlap ) přece ví, že není na světě větší blbky, než té za volantem. Kdykoliv někdo ve výhledu dělá něco nepatřičného se svým autem, zavazí, parkuje jako pitomec na 6x, zastavuje zbytečně před přechodem s chodci, zvýší padesátku až před cedulí s koncem obce, nebo někde dlouho čeká při odbočování – je to určitě ženská. A proč jsou ve statistikách nehod zastoupeni převážně muži? Protože oni přece jezdí mnohem víc než ženy a tudíž je to logické. Nálepku „dítě na palubě“ je naprosto zbytečné vylepovat, pokud si jí někdo totiž všimne, jen ho to upozorní na pravděpodobné pohlaví řidiče (tj. řidičky ) a s nálepkou „začátečník“ není už vůbec radno hazardovat, pokud se nechcete stát terčem cílených útoků, majících dokázat vaši ubohost.

A vůbec – s řidiči „mazáky“ je to trochu jako na vojně. Čím víc je začátečník šikanován, o to horlivěji to pak po nabrání zkušeností a fines dává „sežrat“ těm, kdo se teprve učí. Také jsou typy řidičů, kteří každou chybu jiných pokládají za neschopnost a jakousi schválnost k jejich výsostné osobě, kterou je potřeba po zásluze potrestat, a čím – ještě větší agresivitou…

A závěr? Až moje dcera doroste do patřičného věku, nevím nevím, jak moc budu nadšená, pokud si bude chtít udělat autoškolu. Připadá mi totiž, že každá hodina jízdy vystresovaným městem za dopravní špičky, ubírá člověku přinejmenším den života a i když pominu riziko dopravní nehody, které je tím větší, čím víc aut do ulic vyjíždí, není to nic, co bych přála svému dítěti. Zkrátka, kde je ta radost z jízdy a potěšení ze zvládnutí dovednosti řízení auta? Kde je ono „kochání se“, jak je praktikoval pan doktor z filmu Vesničko má středisková? Asi je to přežitek, protože honba za stresem ze stíhání všeho, co se člověku zdá tak nezbytné, udělala z automobilismu jen dalšího sluhu uspěchané doby výkonu a pachtění se za štěstím, které kupodivu stále uniká a proto je stále třeba se za ním honit…