Chorvatská dovolená trochu jinak

Název možná slibuje dobrodružství typu Robinson Crusoe, ovšem tohle dobrodružství bylo spíše dobrodružstvím provozním než živelným. I když i zemětřesení a bouře nás potkaly – ale to je zas jiná kapitola příběhu.

Kdo jsme? Jsme dvě ženy, které se rozhodly pro zdraví svých dětí vykonat soukromý ozdravný pobyt. Jsme dvě a každá máme dvě děti, každé se specifickými zdravotními problémy – atopický ekzém, astma, špatná buněčná imunita či motorické obtíže. Na vše je jednoznačně dobrým ozdravným prostředkem pobyt u moře a hlavně v něm.

Co jsme vymyslely? Aby měl pobyt u moře léčebný účinek, měl by být minimálně 14ti denní, lépe pak delší. Tatínci nemají šanci si vzít tak dlouhou dovolenou a tak jsme se odhodlaly k odvážnému činu – budeme u moře s dětmi cca měsíc jen my matky a naše 4 děti. Pro čistotu moře, vysokou salinitu a dostupnost autem vyhrálo Chorvatsko. Pro jednoduchou dopravní dostupnost (dálnice, letiště, velkoměsto v dosahu) byla vybrána střední Dalmácie, pro klid nás a dětí (netřeba diskotéku na přeplněné pláži, spíše klid a přírodu kolem) byl vybrán ostrov Čiovo a na něm nejzapadlejší vesnička Slatine (o té zapadlosti – to jsme si myslely před odjezdem).

Každý, kdo má děti, si umí představit, jaká bojovka nás v tomto složení asi čekala. Dvě ženy, 4 děti věk dvakrát 2 a 5 let, jedno velké auto, ubytování zamluveno samozřejmě předem včetně zaplacené zálohy a přibližně domluvený režim dne – to byly základní výchozí body naší akce.

Ubytovatelé, velmi vstřícně se jevící a hlavně anglicky komunikující starší manželé s krásnou reklamou na webu, byli seznámeni se složením skupiny, prostorovými a bezpečnostními požadavky. Slibovali klidné místo, apartmán 65 metrů – 2 ložnice + KK s obývacím pokojem a terasu, koupelnu vybavenou pračkou, žádné schody, zahradu k užívání, přislíbili dokonce hlídání dětí po usnutí (aby si strhané matky mohly v klidu vyrazit alespoň na večerní kávičku) a jako velkou přednost uváděli soukromou písečnou pláž, což nás velmi zaujalo.

Jelikož jsme ženy pečlivé, zkoumaly jsme na několika diskuzních fórech o Chorvatsku, Trogiru a ostrově Čiovo. Na jednom z nich jedna z nás narazila na nick (Grigori alias Pivo), který bydlí přímo ve vesnici Slatine a tak se jej na pár věcí dotazovala (restaurace, obchod, bankomat, internet, výlet lodí na širé moře atd.) a mimojiné mu i napsala jaké je složení naší skupiny a kde bude skupina bydlet. Onen nick na vše ochotně odpověděl a k ubytování pouze napsal – „Ten dům znám, stojí přímo u cesty a je blíže k Arbanii, dál od městské pláže a centra Slatine“. Něco v dotazovatelce zahlodalo, ale což, je to přece klidná rybářská vesnička, kolik aut tam tak může projet, že?

Následovalo telefonické ujištění u ubytovatelů, že ta cesta není frekventovaná a dvůr je oddělen uzamykatelnou bránou, po němž jsme se uklidnily a začaly balit.

Jaká byla realita? No tak zaprvé apartmán neměl 65 metrů, možná 50 a možná i s terasou a to s přimhouřením obou očí. Obyvák tam nebyl vůbec, byla to šikovně vyfocená předsíňka s gaučem. Pračku jsme mohly využívat u našich ubytovatelů. To, co nazývali pískem, je u nás v ČR užívaná hřbitovní bílá drť, která, co se ostrosti týče, byla horší než oblázky. Co se provozu na silnici týče? Tak Slatine možná před 100, možná před 50ti nebo i 20ti lety byla klidnou rybářskou vesnicí, nyní je to menší městečko, ne extra rušné, ale domů a penzionů je zde nepřeberně a k tomu všemu vede jen ta jedna cesta. A to byla ta naše cesta, od našich oken byla tak 3 metry, od terasy 1metr chodníčku. Děti po natření olejem či opalovacím mlékem byly během 15ti minut oblepené prachem z cesty, ihned jsme je pojmenovaly bílé punčochy. Spát se tam pro hluk z cesty nedalo (v noci mládež patrně pořádá motorkářské závody). No kdybychom nemohly spát my matky, to by ještě šlo, ale nemohly spát naše děti. Rušil je provoz a dělnické práce na okolních domech. Když zrovna neprojížděly autobusy, motorky a auta, tak vedle v domě řezali kovové zábradlí nebo soused řezal dřevo, či přijížděla k blízkému rozestavěnému domu míchačka. Nevyspaná batolátka jsou pravda pěkně protivná – to zná každý. Nevyspané matky s nevyspanými batolátky a zakašlanými 5ti letými bílými punčochami – to je kombinace na blázinec a ne na ozdravný pobyt. Z toho prachu jedna matka kašlala, druhá byla z nevyspání velmi neurotická, co to provedlo s astmatem jednoho z dětí si asi dokážete představit. Po 3 dnech totálního vyčerpání řevem těch nevyspaných malých a kašlem těch velkých jsme se rozhodly – musíme jinam, máme před sebou skoro měsíc, tohle se nedá vydržet!

Ovšem kam, že ano?!? Dvě ženy a čtyři děti. Cizí země, nikdo známý, tatínci daleko, jeden dokonce až ve Švédsku. Pomoc!

Jakže se jmenoval ten kluk ze Slatine, co tak ochotně odpovídal na všechny dotazy lidí z diskuzí? Kruci! Proč jsme si to číslo neuložily? (No, ale zase byl tak podezřele ochotný, hm hm.) Jedna z nás volá svému muži v Česku – Prosím, otevři můj email a najdi někoho, kdo se jmenuje Grigori. Jo, cizího chlapa! Zkus najít na něj číslo a pošli mi ho. Nechápal, nicméně vykonal!

Tak tohle se odehrálo cca ve 21:00…ve 21:45 se nick Pivo změnil v sympaťáka Grigorie na skútru. Ihned se konala prohlídka prvního nabízeného domu. Jedna z nás se na ni přiřítila velkým autem v pyžamu a neučesaná, vůbec se nedivil, jen se pořád usmíval a vtipkoval a hlavně nabízel řešení! Dům nevyhovoval, ale ujasnili jsme si, co potřebujeme – ohraničený dvůr, přízemí bez schodů, minimálně 2 pokoje, kuchyň, koupelnu a hlavně pračku a lidi, kteří tolerují děti.

Druhý den Grigorij připravil prohlídku 4 dalších domů a hned v prvním jsme zůstali. Na rozdíl od původních ubytovatelů nesliboval hory doly, žil v realitě a nesliboval vzdušné zámky. Viděl, co chceme, a to dokázal i briskně obstarat. Tentýž den v 16:00 jsme měly přestěhováno (jedna balila v původním domě, druhá s dětmi převážela náklad) a také jsme vyvázly živé ze spárů prvních ubytovatelů – a věřte, že naše stěhování neproběhlo v klidu, nýbrž s balkánsky akční zápletkou (dozvěděly jsme se, že naše děti nespí, protože jsme špatné matky, prach z cesty není jejich věc, stejně jako stavby a míchačky a ve finále jsme nabyly dojmu, že ubytovatel sejme z krku obrovský zlatý kříž a umlátí nás jím). Vydržely jsme. Že nevytáhli nože, byla zásluha opět pana Grigorije, který využil svých kontaktů a znalostí místních poměrů k určité formě smíru mezi ubytovateli a námi. A jak se říká, boží mlýny melou, při platbě pobytových dní se ubytovatelka sekla o několik euro na den, nic moc vyrovnání za ty útrapy, ale trochu vítězný pocit to byl. Přežily jsme, děti přežily taky a nyní vzhůru vstříc lepším zítřkům.

Jsme v novém domě, děti spí v klidu, nikdo nebrečí, nikoho nebudí auta, motorky a autobusy. Děti spí klidně, sedíme na terase – spíše balkonu do zahrady, citrony dozrávají, cikády cvrkají a my v klidu vychutnáváme čistý mořský vzduch. Ubytovatelé mají rádi děti, denně nám donášejí čerstvou zeleninu, občas i grilované ryby, koláč či víno. Jsou milí a není to přetvářka. Sice máme vyšší nároky na hygienu místností, ale stačilo půl dne šůrování, které jsme podstoupily jako očistu, syn majitelky ochotně vynášel nábytek, který nám zavazel a bylo to.

Pan Grigori nás poslal na pláž, která zcela odpovídala našim představám. Nenajdete tam slunečníky ani rušné bary. Je to pláž divoká, vede k ní cca 2 metrový svah (schůdný i dětem) a jsou to jen oblázky a skály. Nicméně vstup do moře je pozvolný, je tu klid, borovice, skály a moře. Pro nás jak dělané. Krásné klidné místo, kde nikoho neruší jekot našich dětí a kde nám přišli i delfíni dát dobrý den. S příchodem sezony se sice i tam nahrnuli turisté, ale nebyla to hlava na hlavě a ten klid tam tak nějak zůstal. Právě pro ten klid tam totiž většina těch lidí jezdila. Tak to byl dobrý konec našeho příběhu.

Dobrodošli! Díky Grigorii Pozderaci, majiteli místní ubytovací agentury, který se o své klienty stará opravdu věrohodně a má zřejmě slabost pro české matky s dětmi, protože on sám je synem chorvatského námořníka a české maminky. A umí česky!

Až budete mít chuť si vyjet na dovolenou do Trogiru a jeho okolí (Trogir je historické přístavní městečko s neskutečně námořnickou atmosférou, blízký Split hezké velkoměsto, kousek dál Omiš s neuvěřitelně modrou řekou, kde se točily indiánky a mnoho dalších možností v samotné Slatine k procházkám, například starý klášter na straně ostrova k volnému moři – Gospe od Prizidnice http://www.panoramio.com/photo/1569561) věřte, že tenhle Čecho – chorvat vám nebude lhát a pokud budete mít problémy, tak vám s nimi ochotně a upřímně rád pomůže. Koneckonců dokázal pomoci i s věcmi jako je prasklé kolečko u kočárku či s výběrem olivového oleje. Tak nějak, narozdíl od jiných Chorvatů chápal, co my, Češky potřebujeme. Vyzkoušely jsme už Grigorie vlastně třikrát, poslaly jsme za ním dvě kamarádky s rodinami s malými dětmi a obě byly taky spokojené.

Náš zachránce - Grigori

Když budete mít zájem, poskytneme vám na Grigorie číslo nebo email. Nechceme tady dělat reklamu….ale vlastně chceme, jestli to projde, tak jeho firma se jmenuje Suncokret a strýček Google vám jistě pomůže rád a ochotně, stejně jako Grigori.

Ještě jednou, díky Grigori a těšíme se letos zase!