Vánoce - radost i trápení

Koukám, jak venku padají vločky, jako by se roztrhla peřina, a poslouchám dohadování kluků při zdobení stromečku. Rychle vytáhnout plech, abych nespálila rohlíčky, ty mají kluci nejraději. Vše vypadá tak ideálně a krásně...jenže v mém srdci, někde hluboko kam nikdo nedohlédne, je skrytá veliká bolest, která se s železnou pravidelností vrací právě v tento čas.

Najednou je vše zase jako včera. Je mi sladkých 19 let a běžím domů od lékaře s průkazkou v ruce. Miláčku, jsem těhotná, budeme mít miminko! Svět je najednou tak nádherný, venku právě začíná jaro a mně se štěstím točí hlava. Jsme spolu rok. Jen co mi bylo 18 let, jsme se vzali, a hned jsme chtěli miminko. A teď je náš sen už realitou. Cítím, jak mě Milan drží v náručí a šeptá já to věděl, určitě to bude holčička a bude tak rozkošná jako ty.

Dny utíkají, já statečně vzdoruji ranním nevolnostem, pozoruji, jak pomalu už nedopnu kalhoty a sním o tom, jaké děťátko asi bude. Jenže nějak si nevšimnu, že se Milan čím dál víc ztrácí z domova, tu ke kamarádům, tu je déle v práci...a najednou nepřišel domů celou noc. Jsem vystrašená, co když se něco stalo?! Až k ránu slyším, jak odemyká a nepřítomně se usmívá....Kde jsi proboha byl, ptám se. No víš, já už nemůžu, bylo to všechno tak nádherné, moc jsem se těšil na dítě a tebe miloval, ale nedávno jsem potkal jednu ženu, je starší o 10 let a má dvě děti, které potřebují tátu a já se do ní zamiloval....Nééé, chce se mi křičet - co to říkáš, jaké děti, co naše dítě? Ty jsi jeho táta, ty ho máš chránit a ne se starat o cizí děti! Ale jen sedím a koukám, jak si ten, kterého tolik miluji, bere své věci a odchází.

Potom jsem ho několik týdnů neviděla, jen jsem slyšela, že s tou novou chodí po zábavách, že hrozně sešel a bez alkoholu nemůže být a ta jeho nová láska ho naučila brát drogy. Nechci tomu uvěřit, vždyť takhle se nemohl změnit, ten pozorný kluk, se kterým jsem chodila od 16-ti let, prožila s ním první milování a spoustu nádherných dnů, přece nemohl takhle padnout a zapomenout na mě a na naše dítě, které o sobě dávalo pořádně vědět.

Čas běžel.

Pomalu jsem si připravovala věci do porodnice, nazdobila stromeček a byt. Do termínu mi zbývalo deset dnů, tak jsem nechtěla nic ponechat náhodě. Na Štědrý den jsem si udělala procházku, bylo nádherně, všude ticho, klid a vše pokryté sněhem, prostě ideální. Jen u srdíčka mi bylo moc těžko, ale i tak jsem se rozhodla, že zůstanu doma sama, že nevyužiji pozvání od mé kolegyně z práce, abych slavila s ní a jejím manželem. Rodiče žijí daleko a nechtěla jsem poslouchat výčitky a nadávání na Milana.

Po poledni někdo zazvonil a ve dveřích stál můj manžel. Bylo na něm vidět, že popíjí už od večera. Zděsila jsem se, jak vypadá, to už nebyl ten kluk, do kterého jsem se tolik zamilovala. Alkohol a drogy se na něm začaly projevovat. Z hezkého a milého kluka byla jen špinavá troska. Přišel o práci a celé dny trávil se svojí přítelkyní po hospodách.

Tak jsem přišel, ženo moje, koukám, že už máš pořádnej pupek, no, tak jak se máš, stýskalo se ti? Než jsem se vzpamatovala, zavřel dveře a vrhl se na mě, začal mě líbat a mně se najednou chtělo zvracet, odtahovala jsem se a to ho rozzuřilo. Tak ty se budeš bránit, ty někoho máš, co, zařval na mě a uhodil mě pěstí do obličeje a druhou do břicha. Hodil mě na postel a znásilnil. Pak se sebral a vrávoravě odešel. Nemohla jsem se bolestí ani pohnout a když jsem se konečně zvedla, viděla jsem, že krvácím. Ještě jsem si zavolala záchranku a pak se probrala až na pokoji v nemocnici. Lékař, který měl službu přišel a ptal se, jak se cítím. Byla jsem jak v jiném světě, nevěděla, co se děje, a jen pomalu jsem se rozpomínala. Šáhla jsem si instinktivně na břicho a...nic, bylo skoro ploché. Kde je moje dítě, pane doktore, je v pořádku? No víte, jak bych vám to jen...když vás přivezli, moc jste krvácela a byla jste v bezvědomí. Dítě se narodilo mrtvé, byla to holčička, mrzí mě to, dělali jsme, co se dalo. Ale vy jste v pořádku, je to skoro zázrak, ale vypadá to, že nebudete mít žádné vážné následky…Koukám na něj a pořád nechci pochopit, co mi vlastně říká, v dálce slyším dětský pláč a na nic jiného se nemohu soustředit…

Za pár dní jsem šla domů. Sama, bez holčičky, bez mojí malé Karolínky. Vrátila jsem se domů, kde stál nazdobený stromeček, na koberci byla ještě krev a ve skříni pečlivě vyžehlené oblečky a pleny...Čekalo mě několik výslechů, pak soud, kde manžel dostal 8 měsíců nepodmíněně a já podala žádost o rozvod. Odešla jsem z práce i města a začala jinde a snažila se zapomenout. Čas je prý ten nejlepší lékař.

Po pěti letech, kdy jsem Vánoce ignorovala a brečela v noci do polštáře, jsem potkala bezva chlapa, který mi dal sílu do života. Dokázal zlomit moji nedůvěru k mužům, byl trpělivý a něžný. Za dva roky se nám narodil syn a po pěti letech druhý. Když je teď poslouchám, jak spolu zdobí stromek a jak se smějí a ujídají čokoládové figurky, jsem šťastná. Ale hluboko v mém srdci je rána, kterou ani čas nezacelil, která pokaždé, když začne advent, bolí k zbláznění. Večer, když se rozdají dárky a pak všichni usnou, sedím u krbu, dívám se na rozsvícený stromeček a povídám si se svojí Karolínkou. Za týden by jí bylo 16 let a já vím, že to nikdy nepřebolí. Vánoce jsou pro mě radostí z rozzářených očí dětí, ale zároven velkým trápením a steskem po mé Karolínce.