Šťastný a veselý...

Začalo to v květnu – rozhodli jsme se a já jsem zaplatila Péťovi tábor na červenec. Je mu přece už skoro devět, jedou i jeho kamarádi a bratranec, neutopí se, umí už pěkně plavat, nespadne mu kámen na hlavu, nezadusí se bonbónem, neohoří v táborovém ohni – kruci sakra už se jednou musí pustit naší zástěry a okusit, jaký to je, být někde sám. Takto jsem k sobě promlouvala zejména v nočních hodinách, kdy se všechno zvětší, nafoukne a problémy se zdají být neřešitelné a na mě přijdou mé oblíbené katastrofické vize.

Pak na scénu přihopsal červen a červenec a hlavně – voda. Údiv, jak je to vůbec možné, aby někomu v červnu protékala barákem voda, vystřídala realita – může a dokonce na kopci, kde široko daleko není po potůčku ani památky. Voda, která se valila z louky a z lesa, se prohnala naší stoletou napůl zetlelou chalupou – kde sice pravda moc škody nenadělala (oni to tenkrát ti Němci dobře věděli, jak stavět z přírodních materiálů a žít v souladu s okolní přírodou), ale přece jen bylo všude plno bahna a hlavně to kompletně rozvalilo opěrnou zeď před chalupou.

A zase jako vždycky – já sama, manžel na cestách a moje stárnoucí maminka mně za zády (už nám holka stárne a začíná být lehce nepoužitelná, je potřeba ve vypjatých situacích spíše zvládnout a zklidnit ji, protože jinak s ní není vůbec pořízení). No obstála jsem tak nějak, geroj z donucení – když musíš, tak musíš, život se neptá, jestli vlastně vůbec chceš.

Nějak jsem zvládla i toho malíře, co jsem si objednala i úklid a to ostatní, nějak jsem zvládla i manžela, který úpravy doma dost nesnáší a své vzácné volno hodlá trávit vleže s minimální fyzickou i psychickou aktivitou.

Sbalili jsme tedy v červenci kufr na tábor, svačinu do batůžku a celou noc nás před odjezdem budilo mlácení dvoulitrových dešťových kapek na parapet – ani ty plastový nový okna to neztlumily. K autobusu jsem se s Péťou ploužila dost bledá a nevyspalá a několikrát jsem se ujistila, že hasiči to nemají do tábora daleko a že budou držet noční hlídky a v případě potřeby včas volat. Po několika dnech z úlevy, jak je Péťa na táboře v pohodě a jak se mu tam líbí a jak jsem vychovala prima samostatného kluka – jsem se na návštěvě u kamarádky doslova „zlískala“. Prostě mi to víno tak chutnalo a jak to ze mě nějak všechno spadlo, padly i zábrany. Sice jsem si vyčistila hlavu, nijak zvlášť z toho ale nebyl nadšený zbytek těla.

Bylo mi zle snad 14 dní a hodila se na to věta mé oblíbené autorky Betty Mc Donald – žlučníček mlátil holí do jater jako zběsilý.

Nakonec jsem podlehla přemlouvání těch dvou (manžel+syn) a rozhodli jsme se zbytek úspor rozfofrovat u moře v Chorvatsku. Dost jsme si to užili, včetně šnorchlování a obligátní zmrzky, počasí na objednávku. No ale úspory opravdu padly a po návratu mě hned čekalo příjemné překvapení v podobě neohlášeného snížení platu. Nu což, krize se neptá a tak se budem muset trochu uskromnit.

No a v září bez nějakých dlouhých odkladů – do školy a jedem. Tréninky, úkoly, večeře, spát, ráno do práce a zase nanovo a pořád dokola. Trvalo mi snad dva měsíce, než jsem se zajela a přestala vztekle skřípat zuby při pohledu do úkoláčku. Jo holka prober se, to, že jsi ty neměla na základce učení skoro žádné, neznamená, že to dneska bude stejné. A tak se učíme prvouku, matematiku, vyjmenovaná slova, anglické číslovky a jedeme se synkem jako namazané strojky. Jenže i strojek se občas zasekne…

V půlce října se z červené skvrny na tváři (původně to měla podle lékařky nějaká alergie) vyklubala u Péti borelioza. Pak jsme si vzpomněli, že měl v září klíště a byla to mrcha infikovaná. Takže antibiotika, odběry a musí se to hlídat.

A jedem dál.

Jo jasně, že jsem to vnímala, všude jsem to četla, mrkalo to na mě ze všech novin – prasečí chřipka. Občas jsem si tak v duchu řekla, no to by mi ještě scházelo, ale víc jsem se tím nezaobírala. To jsem teda podcenila.

Koncem listopadu si mě vybral vir H1N1 a ukázal, co umí. Teda myslím, že toho umí ještě mnohem víc, naštěstí mu moje stárnoucí tělo ještě nedovolilo úplně všechno, ale i tak mi to stačilo – nic moc. Při kašli jsem byla přesvědčená, že už se víc nenadechnu a záda mě bolela tak, že se mi dělalo na zvracení. Jediná snad výhoda, že jsem nemohla nic jíst a tudíž ty Vánoce přežiju snad beze změny BMI.

No a je prosinec a – jak praví klasik – přede dveřmi Štědrý den.

Ačkoli všechny ty výzdoby, rolničky, Santy atd. v obchodech nemám ráda, ačkoli si vždycky říkám – ale už ať je radši březen. Ačkoli navzdory své nešikovnosti znovu a znovu patlám ty svoje tři druhy nezvzhledného cukroví. Ačkoli plamenně vykřikuju – letos žádné dárky, šetříme! Přesto taju a jihnu a soucítím s těmi, pro které jsou Vánoce spíš časem opuštěnosti a smutku. Přesto, že jsem vyrostla za totalitního režimu, kde se Ježíšek jakž takž bral na milost, ale příliš se to nerozebíralo a ve škole dělali soudruzi, co mohli, aby nám přiblížili dědu Mráze a jolku – přesto tam někde hluboko ve mně cítím tu křesťanskou tradici a to, že se o Vánocích stalo něco krásného. A i když to neumím racionálně vysvětlit, vlastně si neumím představit, že bych tuto část roku vynechala a neprožila znovu a znovu.

Já vím, tento rok nebyl zrovna procházka růžovou zahradou a určitě nejen pro naši rodinu. A těžko čekat, že ten další bude. Ale přežili jsme, jsme pořád všichni pohromadě a máme jeden druhého. A tak si přeju a vám všem taky, aby to tak bylo i ty příští Vánoce!