tisk-hlavicka

Lvíče

16.12.2009 Nyota 16 názorů

Nejmenší, první lvíček z lásky, se na hodinách zavrtěl a mrknul na mě. Možná, že to bylo kouzlo Štědrého dne, ale možná se mi to jenom zdálo.

Milí Ježýšku,

na dnešní den sem se moc těšila ptala sem se tety kdy už ti budeme psát dopis ale vona mi to nechtěla říct. Až dneska ráno nám při snídani řekla že vo poledním klidu ti můžeme napsat. Abych nezapomněla menuju se Adélka Bílá já vím že mě určitě znáš psala sem ti už vloni ale teta řikala že máme napsat, jak se menujeme aby si věděl kam máš přiletět. Chci tě poprosit spíš vo pomoc, než vo dárek i dyž ten by vlastně taky nebyl špatnej víš dyž tu byl v květnu naposledy táta přines mi nádherný trojbarevný kotě. Aby sem tu měla kamaráda. Moc se mi líbilo ale pani řiditelka řekla že tu žádný zvířátko mít nesmim protože vostatnim dětem by to bylo líto a taky proto že by sem ho neměla kam dát. Já si myslim že by mohlo spát pod mojí postílkou ale teta řiká že ne. Táta se za mě přimlouval ale stejně ho musel nakonec vodvést. Tak sem tě chtěla ježýšku poprosit aby si se za mě taky přimluvil a přines mi ňáký zvířátko kerý by mi teta a pani řiditelka dovolyli. Teta řikala že máme mít dycky jenom jedno přání aby si toho neměl na štědrej večer moc. Tak mě napadlo že by sem ti mohla trošku pomoct víš aby si za mnou nemusel s tim zvířátkem nešlo by třeba že by mi ho přines táta? Teta nám sice řikala že tě nemáme prosit aby za náma přijely rodiče poňeváč to ty prej nezařizuješ ale dyž už se stejně zastavíš u tátový rodiny tak by si mu moh to zvířátko třeba dát a von by mě ho sem přivez takže už by si sem potom nemusel.

S ůctou (to mi poradila teta ta je hodná viď?)

Adélka

* * *

Jistě mi dáte za pravdu, když řeknu, že k nejhorším situacím v životě lidském patří první návštěva známého nebo třeba kamarádky u vás doma. Ano, ano – mám na mysli přesně ten okamžik, kdy někdo, koho už celkem dlouhou dobu znáte a třeba i máte rádi, přijede, protože jste ho pozvali na návštěvu. Lidé si často ani neuvědomují, jak velká úcta se jim prvním pozváním prokazuje. Nejde totiž jen o to někoho navštívit; zároveň se ocitáme v intimním prostředí svého známého, jako bychom procházeli branou jeho hradu.

Bohužel se o některých mých známých nedá říci, že by procházeli, spíš berou hradby útokem. Všechno chtějí vidět, nic jim nesmí zůstat utajeno a co je nejhorší, na všechno se vyptávají. Že máte podobné zkušenosti? Nu, aspoň víte, o čem mluvím.

Moje kamarádka Jindra patří k lidem, které jsem právě popsala. Pochopila jsem to v okamžiku, kdy vešla do předsíně a začala obdivovat věšák ve tvaru ryby.
„To je ale zajímavý, kdes’ to, prosím tě, vzala?”
„Ani nevím. Někde jsem to koupila. Pojď dál, udělám kafe.”
„Jéjej, ty máš dřevěnou kuchyň? Není to staromódní? Musí se to špatně uklízet, co?”
„Ani ne. Mám dřevo ráda.”
„Jó, to já taky, ale aby se o to radši staral někdo jinej.”
„Prosím tě, počkej tady momentíček, jenom skočím nahoru do pokoje pro ty fotky, co jsem ti slíbila ukázat.”

A to byla ta největší chyba, jakou jsem mohla udělat. Nikdy neříkejte před dobyvatelem svého hradu, že jdete někam, kam on nemůže.

„Mohla bych jít s tebou? Strašně ráda bych viděla, jak to vypadá v podkroví. Víš, moje babička bydlela v podkroví a já jsem vždycky chtěla, aby mě tam vzala. A pani Šedivá, co bydlí ve vedlejším vchodu, jednou vyprávěla, že když ještě bydleli na Moravě, víš před těma záplavama, tak že měli v podkroví dětský pokojíčky a že to bylo moc hezký. Tak můžu?”
„Tak pojď,” rezignovala jsem.

Cestou do podkroví jsem se snažila rozpomenout, kdy jsem naposledy utírala prach a jestli jsem vynesla smetí. V duchu jsem se pochválila, že jsem včera uklidila do knihovny všechny knihy, časopisy a brožury (snad v neblahé předtuše blízkého setkání třetího druhu se svou kamarádkou).

Když jsem otevřela dveře do svého království, prodrala se kolem mě a vpadla přímo doprostřed letitého shromaždiště mých vzpomínek; neboť každá část života nás obohatí nejen duchovně, ale často i materiálně. Ne, že bych doma schovávala nějaký poklad, ale jsem si jistá, že každý ví, o čem mluvím. Tucty drobností, bezcenných tretek a zbytečností s jedinou funkcí a to připomínat nám, co jsme prožili, a s jediným pozorovatelným účelem, totiž zabírat místo a chytat na sebe prach. Porcelánové hrníčky, sošky a talířky, fotky v malinkých rámečcích, dečky a ubrousky, stojánky a vázičky, obrázky, mističky, těžítka, lampičky, skleničky a skleněné figurky, umělé kytičky, svícínky, kamínky, mušličky a hračky, s nimiž si už dávno nikdo nehraje. Jsou tu, abychom věděli, že jsme skutečně žili, že to všechno nebyl jenom krásný sen nebo, v horším případě, noční můra.

Jindra se zastavila, otočila a vyjádřila své emoce jediným, leč naprosto přesným výrazem: „Ty kolo!!!” Zírala téměř s otevřenou pusou (k mému nemalému uspokojení) a snažila se neopomenout ani jeden detail. Náhle se její zrak dotkl sbírky třinácti plyšových lvů na nejhořejší polici knihovny.
„Ty sbíráš plyšáky? A proč jenom lvy? Proč ne medvídky, ty jsou hezčí? Kdybych to věděla, mohla jsem ti nějakého přivézt. Ty se taky nepochlubíš! No nic, aspoň mám po starosti, co ti koupím k svátku. Jakého bys...”
„Promiň,” přerušila jsem ji ve strachu, že tu záplavu slov nedokážu nikdy zastavit. „Už je nesbírám. Vlastně jsem je nikdy ani nesbírala. Jsou od Viktora.”
„To ti je dal všechny najednou?” vykulila na mě oči Jindra.
„Ne, to ne. Prvního jsem dostala před sedmi lety k Vánocům. Potom mi postupně nosil další k různým příležitostem. Tenhle je poslední – dal mi ho před dvěma lety k svátku.” Pohladila jsem po srsti zlatého, asi čtyřicet centimetrů vysokého, sedícího lva.
„Jó, to bylo předtím, než...” Jindra se tentokrát zarazila sama. Snad ji k tomu přiměl můj úpěnlivý pohled.
„No, každopádně, kdybys s Viktorem ještě někdy mluvila, řekni mu, že moc fantazie teda nepobral. To já bych ti na jeho místě dala celou zoologickou a ne jenom lvy.”
„On k tomu měl důvod,” namítla jsem. „Byl narozený ve znamení lva a já mu říkala „ty moje lvíčátko”. Chtěl, aby mi ho něco připomínalo, i když tu není. Když se sbírka rozrostla, měl pocit, že už je to tradice, a tak v tom pokračoval. Vždycky, když se chtěl usmířit, obohatil ji novým kouskem.”

V hlavě mi vířily vzpomínky, ale vůbec jsem nestála o to, dělit se o ně s Jindrou. Tohle bylo mé pravé království. Až teď jsem si uvědomila, že ne ty věci samy, ale pocity, které ve mně vyvolávají, když se na ně podívám, jsou důležité. Někdy není dokonce ani třeba, abychom nějakou věc vlastnili. Stačí na ni vzpomínat. Jde jen o to, mít na očích něco, co vzpomínky přinutí vystoupit z šedých hlubin dávna.

Vzala jsem z police album fotek a podala je Jindře. Věděla jsem, že to zabere. Vždycky to zabralo. Jindra je expert na prohlížení fotek. Svých i cizích. Pamatuje si snad všechny fotky, co kdy viděla a často dovede bavit společnost vyprávěním o dovolených nebo výletech někoho třetího. Popíše do všech podrobností počasí, módu, jídelníček i vztahy mezi autory fotek. Je skvělá. Já tohle nikdy neuměla a musím s hanbou přiznat, že cizí fotky mi nikdy moc neříkaly. Chybí mi kouzlo osobního prožitku.

Jindra se posadila do stařičkého vrzavého křesla a začala se probírat albem. Pozorně prohlížela každičkou fotku a vyptávala se s vytrvalostí běžce maratónu. Kdo že je tohle, s kým to tady sedím, kde to bylo, jak je to dlouho, co to mám na sobě, proč se tady mračím, jak to, že se před tím kostelem směju, v kolik hodin jsme tam přijeli, kolik dní jsme tam strávili a tak pořád dokola. Řekla bych, že běžec maratónu je oproti mně ve výhodě. Ví téměř přesně, kdy maratón skončí a po jistou dobu vidí před sebou dokonce tu vytouženou cílovou pásku, po jejímž protržení nemusí už udělat ani jediný rychlý krok. Já na tom byla podstatně hůř, protože cíl mé strastiplné pouti fotografickým albem byl i po několika hodinách v nedohlednu. Zachránit mě mohlo jen jediné.

Ta spásná myšlenka mě napadla, když Jindra narazila při prohlížení fotek na minulé prázdniny ve Španělsku. Nechala jsem ji ještě chvilku odkrývat mé soukromí, abych se ujistila, že sama si rozhodně nevzpomene a pak jsem ledabyle utrousila: ”Škoda, že kvůli těm starým bezcenným fotkám neuvidíme dneska Esmeraldu.”

Předpokládaný účinek se dostavil okamžitě. Jindra mrkla na hodinky a bleskurychle vypočítala naše šance stihnout oblíbený seriál:
„Hele, je půl a dvě minuty, to zrovna začala reklama. Máme dvě a půl minuty. K albu se můžeme vrátit potom, ne?” Přikývla jsem a snažila se nedat najevo svoji nezměrnou radost.
„Tak jdeme. Televize je dole v obýváku.” Než skončily úvodní titulky, ulovila jsem ještě v lednici obložené chlebíčky a potom jsem už jenom spokojeně sledovala, jak se Jindra vžívá do romantického děje. V duchu jsem se usmála myšlence, že tohle je první díl Esmeraldy, kterého jsem se nemohla ani dočkat. Po chvíli jsem se omluvila a vytratila se z pokoje s tím, že než to skončí, budu zpátky.

Vrátila jsem se nahoru do pokoje a zadívala se na sbírku plyšáků. Z červené indické krabičky jsem vyndala Viktorovu fotografii. Jednu z těch nejstarších, kde ještě neměl knírek, na nose mu seděly školní brýle, ve kterých vypadal jako chytrá myš a v očích se mu zračilo to zvláštní, příjemné a laskavé světýlko, kterým si mě získal hned první den, kdy jsme se seznámili. Hlavou mi táhly vzpomínky, když jsem zamyšleně hladila za ušima nejmenšího lvíčka. Zvláštní, jak úspěch a kariéra dokážou člověka změnit...

Jindra odjela za dva dny a já se unaveně sesunula do svého oblíbeného křesla. Nechci, aby to vypadalo, že jsou mi snad návštěvy na obtíž, to rozhodně ne. Jenom mi nějak nesedí role pozorné hostitelky a taky (ale to nikomu neříkejte) nemám ráda plané tlachání nad šálkem kávy nebo čaje. Zkrátka královna odpoledních dýchánků ze mě asi nikdy nebude.

Když jsem se zvedla z křesla a podívala se na ulici, všimla jsem si dvou postaviček zachumlaných do kabátů a šál. Nesli cosi, co vypadalo jako... no, asi jako svázaný vánoční stromeček. Kupodivu to svázaný vánoční stromeček skutečně byl a já si uvědomila, že sama také ještě žádný nemám. Oblékla jsem se a vyrazila do ruchu patnáctitisícového velkoměsta.

Stromky se prodávaly na náměstí pod „Vánočním stromem přátelství”. Zářil osmnácti barevnými žárovkami a v jeho větvích se povážlivě houpaly ozdoby ve tvaru zabalených vánočních dárků, právě tak velkých, aby se na ně vešlo logo sponzora Vánočního stromu.
„To je ale odporné,” vyjádřila přesně také můj názor nějaká starší paní v dlouhém vínovém kabátě a žluté čepici. Raději jsem se postavila do fronty na stromečky. Pomalu jsem přimrzala k zemi a snažila se udržet si předvánoční optimismus. Ještě udělat nepečené rumové kuličky, poslat asi osm přání, vyluxovat (ne, to raději ze seznamu povinností vyškrtnu, zkazilo by mi to náladu), zjistit, co dávají v televizi a potom už jen přežívat jako ostatně každý rok.

Když už jsem si uměla samu sebe představit coby reklamu na mražené výrobky, jmenovitě na nanuky, postrčil mě někdo zezadu o kousek blíž k vytouženému stromku. A právě v tu chvíli jsem se dostala na dohled velké cedule, která stála pod tím komerčním Vánočním stromem přátelství. Aha, to bude asi upoutávka na koncert nebo na slavnostní mši. Jenže nebyla.

„Přijďte darovat dárek do kostela Nanebevzetí panny Marie
dne 24. prosince 2004 v 15:00 hod.
Podrobnosti pí Kučerová, Městské kulturní středisko.”

Fronta se rychle sunula kupředu a brzy jsem si domů odnášela malou, ale rovnou a pěkně hustou jedličku. Doma jsem přestěhovala půl pokoje, aby se tam pěkně vyjímala, ale nechala jsem ji přes noc raději ještě v předsíni, kde je poměrně zima. V naší rodině se stromeček vždycky přinášel do pokoje až na Štědrý den ráno. Je to tradice, tak proč ji porušovat. Vždycky je lepší začít nový den přinesením stromečku než zjištěním, že přes noc v teplé místnosti opadal.

Vydala jsem se na obchůzku po domě a sem tam uklidila pár věcí, aby se neřeklo. Nahoře v pokoji bylo i na můj pokřivený vkus příliš mnoho prachu a pavučin a tak jsem vzala prachovku a pustila se do utírání. Šlo to celkem dobře. Jedinou překážkou byli pro smetáček plyšáci. Vzala jsem je dolů a dokonce jsem překonala svůj odvěký odpor k vysavači a použila ho k jejich vyčištění (čímž jsem vyčerpala svoji vůli k použití vysavače na celý následující rok). Když se objevila jejich původní barva, ještě jsem je přetřela vlhkou utěrkou a mohla jsem konstatovat, že jsou zase jako noví.

Vzala jsem je zpátky do pokoje a pokusila se je naaranžovat do jejich původní pozice. Jenže to nějak nešlo. Už vím! To bude těmi knihami. Za ta léta je jich v polici moc a jsou nakupené na malém prostoru právě kvůli plyšákům. Složila jsem knihy tak, jak by měly v polici stát, pěkně všechny hřbetem ven. Jenže teď se mi tam zase nevejdou plyšáci! Strkala a posunovala jsem hned knihami, hned plyšáky, ale nikam to nevedlo. Hodiny na stěně už odbily desátou. Takhle se zítra ráno neprobudím včas na první pohádku!

Naposledy jsem vzala plyšáky do rukou a snažila se je srovnat na polici. Bezmyšlenkovitě jsem hladila nejmenšího z nich. Byl nejstarší. Byl první. Byl z lásky. Teď se nikam nevešel.

„Asi si tě budu muset vzít do postele”, povzdechla jsem si nahlas a v příštím okamžiku mi duší projel mrazivý pocit studu a smutku. Byl z lásky a dostala jsem ho k Vánocům. Sedm let. Taková doba. Bylo mi šestnáct a Viktorovi sedmnáct. Krásná a nevinná platonická láska. Ano, tenhle jediný byl skutečně z lásky. Z té opravdové. Kdybych o dva roky později nepodlehla jeho naléhání a slzičkám, mohlo to být úplně jiné a snad šťastnější. Nejsmutnější slovo v každém jazyce je „kdyby”. Je osamělé a zoufalé, slabé a bezmocné. Nemůže současný smutek a hořkost změnit v prošlé štěstí a minulou radost. „Kdyby“ je vždycky poražené.

Vzala jsem nejmenšího lvíčka a postavila ho na dřevěné skříňkové hodiny. Sice se tam nehodí, ale aspoň mi bude připomínat, jak rychle plyne čas. Zhasla jsem a šla spát.

* * *

Taky se vám někdy stává, že se probudíte a aniž byste to chtěli, napadne vás něco nečekaného? Nebo si třeba vůbec neuvědomíte, že vás něco napadlo a jednáte jako ještě stále spící stroj? Mně se to občas stává a jsem vždycky moc ráda, když k tomu dojde. Většinou totiž udělám něco zvláštního, co sice na první pohled vypadá jako úplná hloupost, ale co způsobí, že se cítím šťastná a spokojená. A právě to se mi stalo příští den ráno po probuzení.

Otevřela jsem oči a první, co mě napadlo, byl igelitový pytel. Ležel v šatně pod věšákem už spoustu let (kdysi v něm byly staré kabáty, ale něco si je dalo k obědu, tak jsem je vyhodila). Teď jsem vstala z postele a jen tak ještě v noční košili jsem se vydala pro ten pytel. Otevřela jsem ho v pokoji. Byl úplně prázdný. Obrátila jsem ho pro jistotu naruby, abych z něj vyhnala jeho případné obyvatele a pak jsem ho opřela o psací stůl. Tuhý igelit ani nenapadlo, aby se sebeméně ohnul, takže stál v pozoru a čekal, co do něj naskládám.

Přistoupila jsem k polici s trochu smíšenými pocity. Nenávidím ten pocit zbavování se něčeho nepotřebného, zvlášť když to vypadá, jako by právě moje minulost byla pro mě tím nepotřebným závažím. Rozhodla jsem se, že začnu tím posledním. Nikdy jsem k němu nic necítila. Byl na rozloučenou. A potom další. Svátky, narozeniny, Vánoce, výročí, usmiřování, udělané zkoušky. Vkládala jsem plyšáky do pytle a něco ve mně umíralo. Ne, takhle to říct nechci. Spíš se něco ztrácelo a něco jiného se objevovalo. Přicházelo to zevnitř a naplňovalo to mou duši i mysl. Když v pytli zmizel dvanáctý lev, dostalo to podobu. Klid, znovuzískaná sebeúcta a odpuštění. Nejmenší, první lvíček z lásky se na hodinách zavrtěl, pohnul svými vousky v nepatrném úsměvu a mrknul na mě (možná, že to bylo kouzlo Štědrého dne, ale možná se mi to jenom zdálo, protože v tu chvíli začaly hodiny odbíjet osmou a to se vždycky celé chvějí. Kdoví.)

* * *

Milý Ježíšku,

To je dobře, že už ti můžu napsat. Teta nám to dovolila až dneska. Jmenuju se Adélka Bílá. Já vím, že mě znáš, píšu ti každej rok, ale teta říká, že máme napsat jméno i přímení, aby si věděl, kam máš letět. Nejdřív ti chci říct, že jsi to vloni na Štědrej den zařídil moc chitře. Když nám teta řekla, že pudeme ve tři hodiny do kostela, tak se mi moc nechtělo. Myslela jsem, že by třeba moh přijít táta s tim zvířátkem, ale pak jsem jít musela. Moc ses mi líbil, jak jsi ležel v kostele v těch jesličkách. A nebyla ti tam zyma? Mně hrozná. Když teta zavolala moje jméno, měla jsem trošku strach, abych zase nedostala tepláky. Ale byl to Samy, teda ten lvíček, cos mi ho přines. Moc ti děkuju. Od minulých Vánoc má pelíšek pod mojí postýlkou, a povídám si s ním vždycky, když je mi smutno nebo tak. Jsi moc hodný, že jsi přines lvíčky i vostatním dětem z Domova. Je jich dvanáct, takže to nikomu není líto, že já mám svoje vlastní zvířátko. To je moc chitrý. Ale největší radost jsem měla v tu chvíli, když jsem Samyho pochovala a šla ti s nim poděkovat k jesličkám. Víš, jak jsem se podívala do první lavice a tam seděl táta. Proto ti děkuju až teď. Nezlop se, ale já jsem na to úplně zapomněla. A jak jsi zařídil, aby si mě táta bral domů každou druhou neděli a aby za mnou každej tejden jezdil? Teta nám přece říkala, že ty návštěvy rodičů nezařizuješ? Vidíš, a neměla pravdu. Letos bych moc chtěla domeček na panenku. Ale přines mi ho prosim tě k tátovi, přijede pro mě už zejtra v deset hodin.

S úctou (už si to pamatuju sama),

Adélka

Názory k článku (16 názorů)
Nádhera Vlastivila, 3 zlobidla 16.12.2009 9:1
*Re: Nádhera Feliz 16.12.2009 10:4
Krásný článek remus 16.12.2009 9:27
*Re: Krásný článek Teraza Horáková 16.12.2009 13:54
Osobitý styl Tenna /2 16.12.2009 9:48
*Re: Osobitý styl 1.3Magráta13 16.12.2009 11:10
Vánoce Nika89 16.12.2009 11:23
*Re: Vánoce Winky 16.12.2009 12:18
*Re: Vánoce Zuuuza 16.12.2009 13:15
*Pěkné, dojemné Marta Kalhousová 16.12.2009 13:27
*Re: Vánoce Simča, dcery *1988 a 1997 16.12.2009 15:28
*Re: Vánoce Horama 17.12.2009 9:27
dlouhý článek Theend 16.12.2009 14:47
24 let Nyota 16.12.2009 16:15
*Re: 24 let Tenna /2 16.12.2009 20:30
*Re: 24 let kája+dva 17.12.2009 12:19




Vyhledávání článků podle věku

Seriály

Vývojové tabulky

Těhotenství

Dítě


Zajimavé odkazy:
Předporodní kurzy   |   Najděte rýmy na slovo a napište báseň.