"Mami, poslouchej mě" aneb boj o dort

Každý se chtěl na tomto dni podílet, každý se snažil vyzdvihnout svoji roli v rodinném systému a tím uplatňovat nárok na organizaci chystané oslavy. V ringu se utkávali babičky, tetičky, dědečkové, strýcové, otec, matka a oslava postupně získávala pevné ohraničení – kdy a kde bude probíhat, kolik setkání proběhne a v jakém složení. Jeden boj však nebral úspěšného konce. Proti sobě jsme stáli já, coby matka oslavence a moje matka, coby oslavencova babička. Lítý boj se týkal narozeninového dortu. Teď s odstupem času se to zdá jako strašná prkotina, ale v ty dny jsem to naplno prožívala a již tehdy jsem věděla, že se jedná o něco jiného než o to, kdo připraví narozeninový dort.

Celé to začalo termínem oslavy. Jak moje rodina tak i manželova rodina přišla s nedočkavým návrhem, že právě s nimi oslavíme narozeniny o týden dřív, týden před oficiálním datem narozenin. To jsme nechtěli. První narozeniny jsou něčím výjimečné. Nechtěli jsme je slavit dřív. Bylo by to jako jíst kapra a rozdávat dárky před Vánocemi. Napadlo mě uspořádat oslavu, na kterou by dorazili všichni zainteresovaní, ale takový nával by náš byt neutáhl. Oslavu v podniku bychom zase neutáhli my. Pozvat jen rodiče? Toho se manžel děsil, protože sloučení našich rodin pouze v této základní sestavě nedělá dobrotu. Přizvat mého bratra baviče s manželkou? Hmm, to by se zase urazil bratr partnera a přizvat jeho s rodinou, což je on, partnerka a dvě děti, to jsme tam, kde jsme byli. V den D jsme nakonec slavili jen my - táta, máma a malý Prcek. Partnerovi rodiče se rozhodli na oslavu přijít týden poté a mé rodiče jsem pozvala hned na druhý den po dni D. Byla to bohužel neděle a z nějakého důvodu moje matka v neděli nejezdí po návštěvách a ani návštěvy nepřijímá. Historky tohoto typu by byly na samostatnou kapitolu. Tak jsme plánovali a plánovali a volný vhodný den jsme našli až o měsíc později. Uf. A teď to přišlo.

"Nechám mu udělat veliký dort. Veliký dort se svíčkou. Už se těším, jak ji bude sfoukávat, to budou nádherné fotky", nadchávala se moje máma. Ve mně z nějakého nepochopitelného důvodu zatrnulo. Najednou jsem ji viděla, jak vystupuje z auta, povýšeně září a nese obrovský několikapatrový dort. Viděla jsem, jak ztuhle stojíme kolem stolu a pózujeme fotoaparátu. Výsledná fotografie obsahuje obrovský dort, naše postavy s uřezanými hlavami a v jednom rohu je vyfocen mámin prst (vždycky ho tam strčí, veškeré technické školení jsme už vzdali).

"No, víš, nedělej si starosti, já chci nějaký dort udělat", pomalu jsem ze sebe soukala. "Něco jednoduchého, aby to mohl jíst i malý."
"No jak myslíš, ale je to můj první vnuk, chtěla bych mu ten dort udělat. Znáš toho našeho cukráře, ten umí výborný dorty."
Krásně vyjádřeno. Nic proti ničemu. Mně ale to její přání nějak brnělo v uších.
"Já vím, ale to nemá cenu, vždyť to pak ani nesníme. Já osobně tyhle dorty moc nejím a pro malého to nebude. Brácha není na sladký a táta to má od doktora zakázaný."

A takto jsme se dohadovaly celý měsíc. Ona furt, že nechá udělat dort, že chce mít tu fotku, že je to její první vnuk. Já, že dort udělám, že ty pečený dorty nejíme, co s tím budeme dělat atd.

O čem to ale bylo? Moje máma je ráda v centru pozornosti. Nedokáže mnoho naslouchat a respektovat přání druhých. Telefonáty s ní jsou její dvacetiminutové monology. Podobné je to ve společnosti, mluví o sobě, o sobě a o sobě. Pokud se na chvíli stočí hovor na někoho jiného, začne se nudit a vypíná. Neustále se s někým srovnává a pokaždé z tohoto porovnání musí vyjít jako ta lepší. My tomu musíme samozřejmě vehementně přikyvovat. Nejpreferovanějšími oblastmi jsou: ženskost, její práce a vaření. K prvním dvěma není nyní zapotřebí se vyjadřovat, ale jako o kuchařce o ní mohu prohlásit, že je velmi dobrá kuchařka. Holduje klasické poctivé české kuchyni, je spíše komfortní, žádné novátorství, ale omáčky u ní si vždy ráda objednám na oběd. Nedělá nám problém ji ocenit, je však na pochvaly taková bezedná. Chválit, chválit, chválit a ocenění kohokoliv jiného vnímá jako svoje pokárání, že není dostatečně dobrá. Na druhou stranu se člověk nedočká ocenění od ní. A já, coby zástupce také ženského pohlaví, jsem pro ni byla konkurence na všech frontách – zaměstnaná žena a nyní jsem chtěla proniknout i na její poslední frontu – vaření.

Proto jsem nechtěla ten dort. Nechtěla jsem, aby to bylo o ní, chtěla jsem, aby to bylo o mně. Chtěla jsem své původní rodině ukázat, že jsem velká, že mám rodinu, o kterou se umím postarat. Že nejsem ta ustrašená holčička, po které musí její matka vše opravit, protože sama není schopná nic správně udělat. Přiznávám, chtěla jsem se nasytit. Byl to den mého syna, ale chtěla jsem, aby to bylo také hodně o mně. Měla jsem nějak dost, toho klanění se matčině velikosti, stále se upozaďovat. A toto ve mně probudil můj syn. Chtěla jsem být pro něj zralou silnou matkou. Tolik malá sonda do našich vztahů a zpět k příběhu.

Dohady o dortu pokračovaly a moje matka postupně od svého rozhodnutí ustupovala. Domluvily jsme se, že dort udělám já, bude ze surovin, které má Prcek rád, bude to jeho dort. Na oslavu jsem se začala těšit, sestavovala jsem menu a plánovala si harmonogram příprav.

Den před oslavou mi zavolala matka.
"Ahoj, tak se moc těšíme. A co máme dovézt?"
"Nic. Jste zvaní. Všechno máme", hlásila jsem hrdě a cítila jsem se velice dospělá.
"Dovezu aspoň ten dort. Dala jsem ho dneska udělat."
"A proč? Vždyť jsme se domluvily."
Moje představa oslavy ztratila všechny barvy a já byla zase tou malou holčičkou. "Já jsem už napekla", zašpitala jsem.
"Ale já vím, ale je to můj první vnuk. A chci ještě udělat nějakou pečeni, dáte si ne?"
"Ne, nic nedělej." Klesla mi nálada a přemýšlela jsem, jestli jí nemám říct, ať udělá i přílohu, cestou nakoupí pití, vezme sváteční ubrus a je to celé tady její.

Byla jsem z toho nešťastná. Proč nemůže přežít, že to jednou nebude o ní. Chvíli jsem se v tom tak zmítala a nevěděla, jak s tím naložit. Potom jsem si řekla, když boj tak boj. Vytáhla jsem kuchařku a dala se do vaření a pečení. Kmitala jsem v kuchyni do půlnoci a ještě druhý den celé dopoledne. Měla jsem předkrm, jednohubky, chlebíčky, zapečené žampiony a rajčata, polévku, dva druhy omáček, dort, bábovku a čokoládový dezert. Slavnostně jsem prostřela a byla jsem připravena.

Zazvonil zvonek u dveří. První vstoupil bratr a nesl obrovský dost pokrytý tlustou vrstvou máslového krému (brrrr, tohle přesně nemám ráda). Vytřeštěně jsem se na to dívala.
"Dobrý ne," prohodil bratr bez jakéhokoliv výrazu.
"No to jo, hlavně že jsme se domluvily, že ho neobjedná. Já mám sladkého plno a nevím, co s tím budu dělat."
"Aha," podivil se upřímně bratr. "Máti říkala, že si to objednala Tvoje drahá polovička, že to má rád."
Zavrtěla jsem nevěřícně hlavou a odešla.

Celá rodina se nasoukala do bytu, malý rozbaloval dárky (spíše pojídal balící papír), všichni chlapi okupovali jídelní stůl a cpali se. Otec neustále vykřikoval, jak je překvapen, že jsem toho připravila a jak to vše pěkně vypadá a výborně chutná. Bratr s plnou pusou přikyvoval. Matka seděla, ničeho se nedotkla a bylo vidět, že čeká, až se začneme obdivně vyjadřovat o dortu, který zařídila. Já jsem se k tomu neměla a k mému překvapení ani nikdo z přítomných (na jejím bojkotu jsme se vážně nedomluvili). Oběd mizel z talířů, chlapi i švagrová si přidávali a oslava probíhala v příjemné atmosféře. Jen moje matka se v jídle rýpala a nechávala zbytky. Byla jsem z toho nesvá. Že nechává zbytky, není nic neobvyklého, pokud vaří někdo jiný než ona, ale že nemluvila, že nedodala nějaký svůj zlepšovák, že jen tak mimochodem neupozornila na silnou či slabou chuť koření.

Přišel hlavní bod – dort, tedy dorty. Naskládala jsem na stůl veškeré dostupné dezerty v naší domácnosti a mámin dort jsem dala doprostřed. "Tak a kdo si dá dort", záhajila jsem mlsací fázi a postavila jsem se s nožem k máminu dortu.
"Já", rozzářila se máma, natahovala se ke mně s talířkem a házela očima po ostatních.
Ale žádné davy se nehrnuly. Nikdo jiný si dort nedal. A dokonce jsem si všimla, že i sama moje máma ze svého kousku nenápadně seškrábala vrstvu máslového krému (já jí říkala, že to nikdo u nás vážně nejí). Bábovka, můj dort, vlastně veškeré navařené pochutiny úplně zmizely.

Všichni odjeli, byt ztichnul.

"Tak jak jsi spokojená?" zeptal se mě manžel.
"No," řekla jsem neurčitě. Nevěděla jsem, co odpovědět. Setkání vlastně proběhlo podle mých nejtajnějších přání – jídla se mi povedla, byla jsem za hvězdu, všichni mě chválili, matka byla upozaděna, nezmohla se ani na slovo, nevztahovala pozornost na sebe a toho jejího pitomýho dortu si nikdo ani nevšiml. Proč nejsem spokojená?
"Mně je ti mamky nějak líto."
"Líto?"
"On si toho dortu a jí vlastně nikdo nevšímal. A ještě jsme jí ho vrátili domů."
"Řekla jsi jí, ať ho nevozí? Řekla. Řekla jsi jí, že to nejíme? Řekla. Ani tvůj brácha to nechtěl a švagřina drží dietu. Co?"
"Jo, to je všechno pravda, ale takhle jí vůbec neznám. Ona vůbec nemluvila."
"Hele, tak jednou nebylo po jejím. Je to velká holka, to zvládne."
Ukončeno.

A kupodivu zvládla. Druhý den mi volala, že se jí u nás moc líbilo a že jsem měla výtečně navařeno. V tu chvíli se ve mně rozlila blaženost. Nechtěla jsem válku, chtěla jsem její uznání. Chtěla jsem, aby mě nechala vyrůst, aby mě nechala být dospělou. Chtěla jsem, abychom vedle sebe mohly rovnocenně existovat. (Hlavně jsem nechtěla, aby mě před synem shazovala, že něco neumím, že ona to umí lépe).

Měsíc nato jsme jeli k mým rodičům na sobotní oběd.
"Včera jsem udělala škvarky a sádlo, dám vám něco domů," hlásila mi máma.
"Jeje, my tohle nejíme, díky."
"No jo, ale to jste nejedli moje sádlo, ňam," mlaskla máma.
"Ne fakt ne."
Při odjezdu mi máma podávala tašku: "Tak si vemte aspoň pár pomerančů, malý musí mít vitamíny."

Ano, ano, doma jsme na dně igelitky objevili i láhev se sádlem. Jiná prostě nebude, ale pokud budu chtít, vím, že si umím prosadit své přání. Takže jí ho za měsíc zase dovezeme. Nyní snad už budu tou silnou mámou, když jsem se srovnala se svou rolí slabé dcery.