Náš příběh o pěstounské péči – 5. díl: Psychologové

Psycholog, příjemný s profesionálním přístupem, se probíral naší žádostí. „Vy budete na dítě čekat dlouho,” řekl. „Máte vysoké požadavky.”

Vysoké požadavky? Až do teď jsem si myslela, že jsme dost tolerantní. Vždyť jsme připustili lehčí zdravotní postižení i jinou národnost (větnamskou nebo ukrajinskou). A přesto jsme nároční? Ano. Z pohledu psychologa ano. To, co se nám zdálo jako dostatečná tolerance, se psychologovi a potažmo všem, kdo mají na starosti přidělování dětí do NRP, jevilo jako vysoké nároky.

Je fakt, že jsme různé věci připustili, ale zároveň jsme jiné nepřipustili. A jak jsme s přibývajícími zkušenostmi poznali, byly to věci podstatné:
1. romská národnost
2. těžké zdravotní postižení
3. mentální postižení
4. spoluúčast biologické rodiny
A navíc jsme si přáli dítě předškolního věku.

Ach ano, pane psychologu, měl jste pravdu. Byli jsme nároční. Jenže my stáli na začátku a o tom, jaké děti jsou v dětských domovech, jsme neměli ani šajnu. Já vím, že byste nám vy i vaše kolegyně ze sociálky rádi vyhověli a dopřáli nám i všem podobným dítě podle našich představ, ale že můžete vybírat jen z dětí, které máte v DD a těch malých, relativně zdravých, s naprostým nezájmem biologické rodiny je tam jako šafránu. Dnes už to vím.

Následovala několikadenní povinná příprava budoucích pěstounů a osvojitelů. Sešlo se nás 12 párů, stejně natěšených a nedočkavých na nový přírůstek do rodiny. Paní doktorky a magistry se nás svými přednáškami snažily zavčas varovat a připravit nás na realitu líčením neblahých případů z praxe i podrobným popisem příznaků ústavní deprivace. Myslely to s námi dobře. A já s manželem (jelimánci naivní) jsme si zase mysleli své, něco ve smyslu: Když jsme zvládli ty naše dva experty, proč bychom nezvládli to třetí, i když třeba deprivované.

Ani celému týmu psychologů se nepodařilo odradit jediného z naší skupinky a tak na závěr příprav se s námi loučili slovy: „Vy všichni, co jste tady...vy všichni se dočkáte dítěte.”

Ach, jak krásně se to poslouchalo. Jaká naděje v tom byla.

Nemohu ale tvrdit, že by mě vyprávění našich školitelů zanechalo úplně klidnou. Po návratu domů jsem se obklopila odbornou literaturou a na internetu jsem přelouskala snad všechny příběhy maminek pěstounek. A tu jsem četla, že ne každý příběh končí happyendem, kterak si šťastní rodiče přivezli domů andílka a byli šťastní navěky. Bohužel některé příběhy končily „tragiendem”, kdy se podivné projevy dítěte svedly na deprivaci a až další nezdárný vývoj ukázal, že na vině nebyla ani tak deprivace, jako vážná psychická nebo mentální porucha. Toho jsem se začala bát a do omrzení jsem rozebírala otázku co je lepší...jestli dítě starší zatížené deprivací nebo malé, ale s nejistou vývojovou prognózou. Znovu jsem se ponořila do knih, ale odpověď nenacházela.

Tím, že jsme prošli psychotesty a sérii přednášek, jsme považovali naši povinou přípravu za ukončenou. Tím více nás překvapilo, když nám do měsíce přišla další pozvánka. Opět k psychologovi, tentokrát na pohovor.

Proč nás zvou ještě jednou? Něco není v pořádku? Pozvali si i ostatní páry z naší skupinky, nebo jen nás? Byli jsme rozčarováni v předtuše nějakého problému a donekonečna spekulovali nad možnými příčinami další pozvánky k psychologovi.

No budiž, nastal den D a my se opět ocitli v křesla v psychologově pracovně. Mluvil dlouho a obšírně o všem, čím jsme již prošli a my stále nechápali, proč jsme museli obětovat další den dovolené a strávit ho zde. Po hodině a půl to už manžel nevydržel a na rovinu se zeptal: „Jsme vám snad nějak podezřelí, že jsme museli přijet ještě jednou?” „Ne, ne,” začal nás ujišťovat psycholog. „Závěrečným pohovorem musí projít všichni žadatelé. Máme tady společně shrnout, co vám dala příprava a musím se vás zeptat, jestli nechcete udělat ve své žádosti nějaké změny.”

Spadnul nám kámen ze srdce a další rozhovor se již odehrával v uvolněné náladě. Zahrnula jsem psychologa otázkami, které se mi honily v hlavě od ukončení příprav a svěřila se s obavou, abychom přece jen nedostali mentálně postižené dítě. V průběhu rozhovoru se nás také zeptal, zda nechceme změnit věkovou hranici dítěte, ať již směrem nahoru, nebo dolů. Ujistila jsem ho, že dolů rozhodně ne. „Miminko raději ne. Ale u čtyř, pětiletého dítěte se už přece pozná povaha a intelekt,” namítla jsem. Psycholog neodpověděl slovy, ale jeho výraz ve tváři říkal jasně: Tak to bych netvrdil. Toto jeho gesto se mi vrylo hluboko do paměti, aby se později mnohokrát vybavilo. V nesčetně situacích, které nás potom potkaly.

A já k tomu mohu nyní jen říci, že o ústavní deprivaci můžete stokrát slyšet, ale dokud to člověk nezažije na vlastní kůži nepochopí, co to znamená.