O něco dřív

Ty první dny ubíhaly pomalu. Měla jsem strašné bolesti po celém těle, problémy s bolením hlavy a padal na mě veškerý pracovní stres. K tomu manžel jel do zahraničí a já zůstala sama doma. Ten strašný pocit zná skoro každá nastávající maminka. Je vám špatně, těžko, jste vystresovaná a příšerně unavená...a pak se máte na toho človíčka, co ve vás roste, těšit? Říkala jsem si, že to bude trvat maximálně tak tři měsíce, pak že to ustane a bude líp.

Uběhlo dvanáct týdnů a já, schoulená v klubíčku a nakloněná nad mísu záchodu, jsem si říkala, kdy už konečně...Ale pořád můj očekávaný okamžik nikde. Po dvou týdnech jsem se šla osvěžit do bazénu, třeba to pomůže. Jak jdu venkem, je mi pořád hůř a hůř, začíná se mi točit hlava. Za chvíli to ustává, je mi těžko. Sednu si na lavičku, jsem v předklonu a čekám. Ustalo to, můžu jít dál. Je mi ale těžko, tak jdu pomalu. Jakmile dojdu na bazén, šup do vody, těhotným se to přeci doporučuje. Jak tam lezu, je mi hůř a hůř, sedám na okraj, čekám. Co mám dělat? Nejsou to jen nevolnosti, které zatím neustaly? Za chvíli už je dobře, rovnou do bazénu, nic se mi přece nemůže stát, ba naopak! Po pár minutách je mi ještě více těžko, točí se mi hlava, najednou nemůžu dýchat. Je mi tak strašně, nemám sílu nic říct. Na poslední sílu doplavu k břehu, rozdýchávám to...Raději jdu z bazénu ven a balím si tašku, že jedu domů. Paní u pokladny mi říká, že tady nejsem ani půl hodiny, že to prostě nejde mě pustit. Je mi zase těžko, hrůza. Najednou přestávám vidět, padám někam.

Probudím se vedle pípajících přístrojů v temném bílém pokoji. Nevím, kde jsem. Pak mi sestřička říká něco o nemocnici a kyslíku, upadám do spánku, nic neslyším...Probouzí mě nepříjemné rány pod očima. Zase ta sestřička. Probírám se. Je mi lépe, ale těžko někde vevnitř, chlad, za chvíli teplo......Je mi diagnostikována nemoc zvaná anémie - chudokrevnost. Sestřička mi píchá do žil nějakou velkou stříkačku. Pak usínám. Probudím se za asi hodinu, dvě. Je mi náramně, jsem jako rybka. Jen se mi trošičku točí hlava. Pak přijde jiná sestra a řekne, že jsem v bazénu neměla moc kyslíku, navíc jsem v době gravidity ještě více chudokrevná, tedy slabá. Teď se rozpomenu, že čekám dítě. Hned se ptám sestřičky, ta odpovídá, že mi hrozí potrat, ale nemusí to tak dopadnout, když budu opatrná. Na další den mě pustili domů s tím, že mám ležet. Hodně jsem se o miminko bála, proto jsem poctivě ležela.

Mezitím přijel manžel. Moc jsem si nepamatovala, ale manžel pochopil, oč jde. Staral se o mě, jako bych byla nějaká moc nemocná, mně bylo ale dobře. Sestřička mi totiž dala do žil krev, která doplnila, co chybělo, a já byla plná energie. Nevolnosti jsem měla pořád, ale už mi to tolik nevadilo, začala jsem myslet i na miminko. Vše probíhalo tak, jak by mělo, jenom jsem ležela a nechodila do práce.

V šestém měsíci jsem šla na 3D ultrazvuk do Pardubic, kousek od našeho bydliště. Miminko bylo zdravé a všechno spojené s ním taky. Za další měsíc mě ale začalo píchat v podbřišku, bylo to něco hrozného. Svírající mě odvezl manžel do nemocnice. Po několika dnech mi zjistili už druhou diagnozu: preeklampsii. Takže okamžitý převoz na operační sál a císařský řez. Ten taky nebyl bez komplikací. Takový strach jsem ještě nezažila.

Probudili mě večer na JIP. Měla jsem třesavku a byla jsem hodně oslabená, takže jsem měla vpíchlou tranfuzi do zápěstí a kolem plno pípajících přístrojů. Hned jsem se ptala po našem miminku. Nic mi nikdo ale nechtěl říct a až po pěti dnech jsem šla sama se podívat. Náš malý Lukášek ležel v inkubátoru a čepičce zabalený, vedle samé hadičky. Rozbrečela jsem se, nešlo jinak. Sestřičky mu dávaly vpichy a pořád kontrolovaly ty přístroje. A nic neříkaly. Lukášek byl druhé nejmenší miminko v téhle porodnici. Nikdo by netušil, že právě takový malinkatý 36 centimetrový uzlíček se někdy vzmůže a bude z něj kluk s brýlkami a živou povahou. Po dvou a půl měsících čekání jsme si jej odvezli jako nejšťastnější rodiče domů. Byl to dar za to všechno, co jsme si prožili.

Tímto příběhem chci povzbudit některé z maminek. Nevzdávat to a bojovat. Malého Lukáška zatím kojím, jsou mu 4 měsíce a je nádhernej...Všem přeji tento pocit.