Kolikrát můžu být mamkou?

Lukáš k nám začal jezdit na hostitelské návštěvy před dvěma lety, když mu bylo šestnáct let. V domově vyrůstal se svými sourozenci a měl sice sporadický, ale přece jen existující kontakt s oběma svými rodiči.

Náš vztah se vyvíjel pomalu a jinak než u dětí, které jsme přijímali do pěstounské péče. Nejprve byl pro nás jen jedním z kamarádů našeho syna, až teprve po delší době jsme pochopili, že pro něj naše rodina znamená víc než jsme původně předpokládali. Když jsme ho před dvěma měsíci získali do pěstounské péče, zeptal se, jak nám má říkat.

Našich pět "prvních" dětí nás oslovuje jako rodiče. Neměla s tím problém ani Zuzka, která přišla ve dvanácti letech. Ale říct skoro osmnáctiletému klukovi, aby nás oslovoval jako rodiče, to nás ani nenapadlo. Vždyť oba jeho rodiče žijí, oba přišli k soudu, s jeho matkou jsem seděla u jednoho stolu, povídaly jsme si a pily kafe - jak bych mohla chtít zaujmout její místo? Naše role v Lukášově životě je přece docela jiná…

Navrhli jsme mu, aby nám říkal křestními jmény.

"Nebo mi říkej maceško, jestli chceš", rozšířila jsem nabídku, když jsem zaznamenala jeho váhání.

Asi je to pro něj hrozně těžké. Nechtěl mi říkat "teto", to používal celý život v DD. Nechtěl mi říkat "paní Zezulová", to je příliš neosobní. Nechtěl mi říkat křestním jménem, to se prostě dospělým neříká. (Lukášových osmnáct let nevypovídá nic o jeho dospělosti. Ve skutečnosti je velmi nezralý.) Nabídla jsem mu tedy macešku.

Minulý týden jsem přišla domů a Lukáš, jindy tak zdrženlivý, mě na uvítanou objal - ne povrchním uvítacím objetím, ale hluboce důvěrným objetím malého dítěte, když se mu stýská, když je mu smutno, když mu svět ublížil. Na chvíli se ponořil do mé náruče a stal se malým chlapcem, který nemusí nic řešit.

Nic jsme neříkali, jen jsme spolu tiše prožívali ten okamžik blízkosti. Hlavou mi běžely vzpomínky na ostatní přijaté děti, jak se rády stávaly miminky, jak si užívaly tu regresi, jak se chtěly chovat a nechávaly houpat v náruči, jak dětsky šišlaly a nosily dudlíky, jak usínaly obtočené kolem mého těla jako břečťan…

Když jsem o pár hodin později pekla buchty, přiběhl Lukáš s ostatními podívat se, co to v kuchyni tak hezky voní, a řekl: " Dyť jsem to říkal, mamka peče buchty!" Zvedla jsem překvapeně hlavu a naše oči se setkaly. Přečetla jsem si to v jeho pohledu - nepotřebuje žádné další tety, paní, macešky. Potřebuje mít mamku. Opravdovou živou mamku, která peče buchty a je doma tam, kde je doma on. Za kterou může přijít, když má splín. Která s ním bude prožívat jeho lásky, jeho úspěchy i neúspěchy.

Připadám si jako zloděj. Je mi líto té ženy, se kterou jsem pila kafe, ale Lukáš rozhodl za nás za obě.

Zřejmě jsem se mýlila, když jsem si myslela, že moje mateřství je naplněno. Ještě pořád se můžu stát mamkou!