Jak jsem si vyhlídl mámu a ty ostatní

Usedám na svůj oblíbenej obláček, přikládám k očím dalekohled a začínám pozorovat to hemžení pod sebou. Já totiž miluju hemžení. Šmíruju takhle svět už pěkných pár pátků, dneska už ale od rána cítím v kostech, že se děje cosi podivného. Třeba je to konečně ono! Cítím radost a vzrušení. Tam dole chodí někdo, kdo mě chce. Strašlivě mě chce. Myslí na mě. Vábí mě k sobě. Ten pocit je tak příjemnej, že si ho ještě na chvíli užiju. Fakt paráda... Zaostřuju dalekohled, dívám se, dívám... a konečně JE vidím. ONA je krásná a usmívá se celým obličejem. ONO leží v postýlce přikryté růžovou peřinkou a poslouchá vyprávění o malém bráškovi, který možná právě v tuhle chvíli sedí na obláčku a vybírá si novou základnu. Do dveří pokojíčku právě nakoukl další tvor. Je mnohem větší než ONA. ON vypadá taky jako pohodář, líbí se mi, dává oběma menším stvořením pusu...

Nejspíš čtyřicet týdnů před Velkým třeskem. Z deníku Andílka:

ONO usíná. ON a ONA si pak tiše povídají, dávají si znova pusu, pak ještě větší a delší pusu, pak se po sobě tak nějak divně kouknou a... a teď mám pocit, jako kdyby se oba najednou podívali přímo na mě. Chtějí mě. Myslí na mě. Vábí mě k sobě. Není o čem přemýšlet. Líbí se mi všichni tři. Letím k nim. Letíííím.

Nejspíš šestatřicet týdnů před Velkým třeskem. Z deníku Semínka:

Na obláčku bylo jasný světlo, tady je tma tmoucí. Jsem tu skoro měsíc. Zvykám si... Mám pocit, že ONA o mně pořád ještě neví. Anebo možná lehce tuší - dávám si totiž pořádně záležet na tom, abych na sebe upozorňovalo co nejvíc. Tak třeba jsem se postaralo o to, aby jí bylo po ránu špatně. Jo, jo, dneska už jsem zase zaslechlo ty podivný zvuky, po nichž následovalo spláchnutí, a hned potom kloktání. Pak jsem jasně zaslechlo, jak cosi počítala. Pak někam běžela a "dobrý den... těhotenský test... na shledanou". A pak běžela dvakrát rychleji. Všechno se to se mnou krásně třáslo. Musím se smát: Proč podniká takový zbytečný akce? Já už mám podnájem u ní v bříšku dávno zařízený a ona si teprve čůrá na jakýsi papírek a dělá, že nevěří, že tu jsem. No to bych se na to podívalo! Tak šup, ještě se postarám o to, aby se nám ta čárka na papírku pěkně vybarvila, a koukejte mě už konečně oficiálně přivítat. Sice jsem velký jako semínko, ale jsem vaše! Čárka je nejspíš čím dál výraznější. Ozývá se totiž řev. Vlastně smích. Anebo to je pláč? Co já vím, čert aby se v těch ženských vyznal... Telefonování na všechny strany. Odpoledne přichází ON z práce a haleká už ve dveřích. ONO odkudsi přibíhá a haleká s ním. ONA haleká nejvíc z celý smečky. Všichni tři se smějou. Aha, vypadá to, že se na mě těší. Aby ne, když si na mě takovou dobu mysleli...

Nejspíš třicet týdnů před Velkým třeskem. Z deníku Malého rajčete:

Mám obrovský novinky! Zjistilo jsem, že ONA se jmenuje máma, ON je táta a na ONO volají Ájo. Ája je holka a asi mi dá jednou pěkně zabrat. Musím se na ni připravit. Já se mám jmenovat Pája a je prý úplně fuk, jestli budu holka nebo kluk. Máma si často hladí břicho (to je ten můj podnájem, o kterém jsem vám říkalo minule, máma ho hladí přes takovou docela silnou, ale naštěstí měkkou, stěnu) a mluví na mě, jako kdybych sedělo vedle ní v křesle. To se mi hrozně líbí. Někdy mi pouští hudbu a někdy mi zpívá. Má nádhernej hlas, takovej hladivej. Vlastně jsem ji nikdy neslyšelo křičet - jenom v tu chvíli, kdy se dozvěděla, že podnájem v jejím bříšku je konečně obsazenej. To křičela fakt hodně.

Včera jsem se opravdu pobavilo. Ája seděla vedle mámy a ptala se, jestli ji vidím a jestli na ni koukám máminým pupíkem. Máma jí vysvětlovala, že v pupíku není žádný okýnko (škoda!!!) a že na to, až si prohlídnu její culíky a panenky, si bude ještě muset počkat. Jo, taky máma povídala, že jsem velký jako rajský jablíčko a že si plavu ve vodě. "Ty si naplněná vodou?" ptá se udiveně Ája. "A kdyby do tebe někdo píchl, tak vytečeš?" Odpovědi jsem se nedočkalo ani já ani to malý zvědavý, co jsem ho přes tu svou stěnu tak zřetelně slyšelo, protože asi mělo pusinu zrovna nad mým obývákem. Jenom se to se mnou začalo zase všechno otřásat a slyšelo jsem takový klokotavý zvuky. Ty znám. Ty slyším často a už je umim definovat. Máma se chechtá. Chechtá se poměrně často. Myslim, že bydlim na dobrý adrese.

Nejspíš pětadvacet týdnů před Velkým třeskem. Z deníku Pomeranče:

Občas se divim, co má ta moje máma za příšerný chutě - nedávno do sebe hodila během deseti minut řízek (mňam), kyselý okurky (fuj) a skoro celý nanukáč (mňam mňam mňaam! Ještěééé!). Dneska mi sem dolů poslala další slaďoučkej pozdrav a pak si tím svým sameťákem docela hlasitě nadávala, slyšelo jsem to, i když se mi chtělo strašlivě spát. Mluvila sama se sebou a říkala něco v tom smyslu, že to dojíždění kašiček po Áje je jak mor. Za chvíli prý bude vypadat jak bedna a nevyfuní ani schody do přízemka. Co tím asi mohla myslet? Musím si udělat poznámku a zeptat se jí, až se narodím. Ale na ty kašičky mě fakt navnadila. Třeba se o ně se mnou Ája rozdělí. A třeba se se mnou podělí i o nějakej pořádnej pomeranč, máma jí včera povídala, že mám stejnou velikost.

Nejspíš dvacet týdnů před Velkým třeskem. Z deníku Bubliny:

Jsem kluk. Jo! Pája, kluk! Mámě to potvrdil doktor. Nedávno jsem zažilo, tedy vlastně zažil, takovou divnou věc. Máma přišla k jinému doktorovi, než na jakýho jsem zvyklej. Měl jinej hlas a ten hlas maminku uklidňoval chvíli předtím, než jí do břicha zapíchli jehlu. Viděl jsem ji na vlastní oči! Ta jehla nabrala trošku vody z toho rybníčku, ve kterém si krauluju a taky hraju podvodní fotbal, a pak zase hrozně rychle vyjela zpátky. Trošku jsem se sice zlobil, že mi ten kovovej prevít narušil soukromí, ale už jsem mu to odpustil. Máma mi totiž vysvětlila, že to bylo nutný. Prý potřebovala vědět, jestli jsem zdravej, protože její pan doktor měl nějaký pochybnosti. Kopl jsem ji do břicha, abych jí vysvětlil, že jsem v pohodě. Pohladila mě. Pochopila. Je fajn... Jójo, dneska večer budu doma za hrdinu. Už se těšim, až mě pohladí přes zeď podnájmu i táta s Ájou... Mimochodem - dozvěděl jsem se, že už jsem velkej jako Ájino morčátko Bublina. Pořád o něm mluví. Trochu na něj žárlim. Jsem zvědav, jestli je mi podobný. (Poznámka: Zaměřit se na Bublinu hned, jak mě odtud pustěj. Zjistit, jestli vypadáme stejně.)

Nejspíš osm týdnů před Velkým třeskem. Z deníku Skoromimina:

Nejdřív se ptá Ája mámy, jestli jsem v tom pokoji, co mám u ní v bříšku, potmě. Máma jí vysvětlí, že když venku svítí sluníčko, tak jako dneska, a ona má na sobě jenom letní šaty, vypadá to stejně jako za staženými roletami. Nevím, co jsou rolety, budou mi je muset někdy ukázat. Ája o tom všem asi celej den přemejšlela, protože večer přišla k mamince s baterkou a kufříčkem kostek. Vyhrnula jí triko, začala svítit na břicho a nahlas dumat o tom, jak dopravit kostky až ke mně. Nemám si prý s čím hrát a jsem proto smutnej.(Píšu si poznámku: Ája je nejspíš hodná.) Máma Áju uklidňuje tím svým nádherným hlasem, že mám v jejím bříšku o zábavu postaráno - hraju si s pupeční šňůrou, skáču přes ni jako přes švihadlo, tahám za ni, cucám si paleček místo dudlíku a občas hraju fotbal. Nezdá se, že by to Áju úplně uspokojilo. Pro jistotu prý nechá kostky u mámy v pokoji, kdyby si to náhodou rozmyslela. Pokud jde o velikost, dozvídám se, že už bych se mohl klidně narodit, na chvilku by mě sice strčili do inku, inku... prostě asi do nějaký prosklený bedny, ale rozhodně bych nepatřil mezi výjimky.

Nejspíš dva dny před Velkým třeskem. Z deníku Téměřmimina:

Už abych byl venku. Jsem čím dál větší, obývák i s rybníkem se snad srazily nebo co. Plavat se tu už nedá, protáhnout se nemůžu a ten fotbal už taky není to, co zamlada. Ještěže mě máma zásobí těma dobrůtkama zvenku. Včera se svěřovala kamarádce, že "ulítává" na Ájině Banánové kaši od Nestlé, kterou má holčička v oblibě už někdy od miminkovských dob . Vstává prý pravidelně ve dvě ráno a jde plenit špajz. Až vylezu na svobodu, půjdu taky okamžitě plenit špajz s Ájinýma zdravýma dobrotama, které jedla už jako miminko. (Poznámka: Co je špajz? Haló, mami, pošli mi sem dolů mapu toho vašeho světa, ať se ti hned po porodu neztratim. A udělej tam prosím červenou šipku ke špajzu a ledničce. To jsou asi hodně inspirativní místa, jak jsem mohl postřehnout.)

Nejspíš dvanáct hodin před Velkým třeskem. Z deníku Užužmimina:

Ťuk, ťuk, ťuk! Je tam někdo? Pusťte mě ven!!! Už mě to tu nebaví. Poslední dobou ležím hlavou dolů, ruce, nohy skrčené, připadám si jak sardinka. Nechci bejt sardinka. Ťuk, ťuk, Ťuk. Halóóó…

Nejspíš dvě hodiny před Velkým třeskem. Z deníku Málem-mimina:

No konečně se něco děje. Co to je za šílené zvuky? Máma před chvílí vyštěkla na tátu slovo sanitka. Že by to bylo ono? Fuj, to to kvílí, dejte pokoj, zrovna jsem usínal. Vypněte to!

Jéé, to je mazec. Sanitka řve, máma ječí, táta koktá... Tam venku musí bejt asi docela veselo, škoda že ten můj pokoj nemá okno. Ale asi má dveře. To je divný, že jsem je nikdy neobjevil. Nějaký cizí hlas totiž mámě říká, že je otevřená. Musím to prozkoumat. "Dýchejte!" "Nedýchejte!" "Dýchejte!" přikazuje ten cizí hlas. Asi tím mámě pomáhají otevřít ty dveře, co jsem je nikdy nenašel. Cítím nějakej divnej tlak, to tu ještě nebylo, trochu se sice bojím, ale je to konečně nějaký zpestření. Někam se posouvám, že by mě máma konečně vzala na procházku? Sunu se a sunu, je tu těsno, tma, trochu to bolí, hlasy jsou čím dál blíž. Jauvajs! Hlavu mám najednou jakoby oddělenou od těla. Zatím nic nevidím. Někdo mě drží, já se sunu dál a dál, za sevřenými víčky se mi rozsvítilo. Člověka holt vždycky potěší, když objeví světlo na konci tunelu.

Velký třesk! Z deníku mimina:

Tak mě tady máte. Ukažte se mi. Už si vás skoro nepamatuju. Když jsem seděl na obláčku, byli jste dost daleko. A taky jste byli takoví ňáký hezčí, vyhlazený a míň zpocený... Áááá, tak to jsi ty, co jsi mi tam dolů posílala kyselý okurky? Brrrrr... Ještě žes to pak napravila těmi kašičkami a zmrzlinovými poháry se šlehajdou... Ale o těch ostrých omáčkách si spolu ještě promluvíme, je ti to jasný?! Ovšem teď ne. Jsem hrozně utahanej. Chce se mi spáááát. Bude se mi o tobě zdááááát.

Nebuďte mě pořád... Co mi to dáváš do pusy, mami? Je to hrozně velký, skoro jako moje hlava, neměl bych se bát? Jééé, ono to teče. Bacha, ať mě neudusíš... Teda tohle má být jídlo? No, nic moc, abych pravdu řekl. Příště se polepši, ať nemusim začít stávkovat. A to bys koukala, jakej by to byl šrumec, kdybych přestal jíst!

Pár hodin po Velkém třesku. Z deníku malého Páji.

Sice mám hlad, ale jestli do toho mleziva (nebo jak tomu ta bílomodrá paní říká) nepřidáš aspoň pár kostek cukru, nebudeme kamarádi. Slyšíš? Blééé, tak necpi mi to do tý pusy pořád, děláš, jako kdybys mě nebrala vážně. Ach jo. Musim stáhnout obličej a zařvat, ať tomu svýmu nadávání dodám váhu. Hehe, mámo, vedu 1:0! No nekoukej na mě tak ustaraně nebo vyměknu. Ach jo, ani ten vztek člověku nedopřejou. No jo, tak sem dej tu obrovskou věc a já si ještě cucnu. Třeba vyteče něco lepšího, jak říká bílomodrá. Mlíko nebo jak se to jmenuje. To jsem teda zvědav, co to bude za zázrak. Jo a mimochodem - za tenhle podvod s mlíkem, co vůbec není mlíko, ti slibuju, že pokud půjde o rošťárny, budu tím nejrafinovanejším a nejvynalézavějším (fuj, to jsou dlouhý slova) robátkem, co se kdy narodilo. Kráásně, překráásně se ti budu houpat na nervech. Už se těšíš, mami?

V příštím díle si můžete přečíst o tom, jak je pro mimino snadné stát se vrchním velitelem rodinné jednotky. Slovo si tedy vezme opět Pája, který se během prvních dní na svobodě stačil bleskurychle zorientovat v prostoru i čase. Pája se s vámi mimo jiné podělí o fígle, díky nimž i ten nejutahanější a nejnevyspalejší otrok, pardon - rodič - změkne jako máslo na plotně.

Článek je ze srpnového čísla časopisu MÁMA a já. Obsah čísla najdete zde.

Objednejte si v období od 22. července do 21. srpna 2009 předplatné časopisu MÁMA a já na jeden rok a získejte automaticky dáreček - deku s motivem Křemílka a Vochomůrky od frmy Kaarsgaren. Časopis si můžete předplatit i prostřednictvím internetu zde.