Zklamání z vysoké školy

Červen se tradičně nese ve znamení přijímacích zkoušek na vysoké školy. V houfech uchazečů lze potkat i řadu nadšených absolventů středních škol, kteří smysl svého potenciálního několikaletého studia nevidí pouze v dosažení diplomu, ale také v uspokojení své touhy po hlubším poznání. A právě očekávání jisté exkluzivnosti vysokoškolského vzdělávání může být příčinou zklamání.

Vysokoškolské studium získává v posledních letech charakter masové honby za titulem a velká část studentů se snaží proplout k cíli bez výrazného zájmu o studijní obor. Vedle nich však stále existují studenti „lační po plodech vědění“, mnohdy ztrácející se v davu, kteří hledají „prostřený stůl k pohoštění“ (řečeno slovy ze zakládající listiny Univerzity Karlovy). Bohužel mnozí z nich se cítí být vysokou školou neukojeni a zklamáni. Vezmeme-li v úvahu, že se jedná o studenty s největšími studijními předpoklady, pak stojí jejich stesky za pozornost. První zklamání přichází záhy po nástupu na vysokou školu. S prestiží, jíž se vysokoškolským učitelům ve společnosti dostává, se pojí představa mimořádně vzdělané, vzorové osobnosti s vysokými kvalitami, a to jak odbornými, tak morálními a pedagogickými. Avšak skutečný stav tomuto obrazu neodpovídá, což přesně vystihují slova studenta na závěr prvního semestru: „Představy a předpoklady se nenaplnily. Pokud bych to měl vzít kvantitativně, nenaplnily se ani z poloviny. Čili, jsem překvapen a rovněž zklamán.“

Kvalita vysokoškolských pedagogů

Opomeneme-li odborné kvality, kterými učitelé, kromě zcela výjimečných případů, přesahují své studenty, a morální kvality, které nejsou z hlediska tohoto zamyšlení prvořadými, zbývají pedagogické kvality, jež hrají velmi významnou roli v plnění úlohy vysoké školy a představují jednu z hlavních příčin zklamání studentů. Pedagogické kvality nespočívají však pouze v promyšleném, systematickém předávání výsledků poznání, ale také v podněcování kritického myšlení či ve smysluplném zadávání úkolů. Jestliže studenti nedostávají od svých učitelů potřebné informace a považují výuku za ztrátu času, jestliže jsou nuceni pouze reprodukovat pravdy svého učitele, aniž by mohli zaujmout vlastní stanovisko, jestliže zadané úkoly vnímají jako formality, někdy dokonce jako zlomyslnosti, kterými se cítí spíše ubíjeni než rozvíjeni, pak je jejich zklamání zcela oprávněné. Bohužel o zvyšování pedagogických kvalit nejeví vysokoškolští učitelé velký zájem, přestože je jim nabízen např. v rámci projektu Vysokoškolská pedagogika kurz k osvojení pedagogických dovedností.

Výuka není individualizována

Dalším významným faktorem podílejícím se na zklamání studentů je nemožnost jejich profilace či specializace v rámci studijního oboru. Mnohým je již v době před příchodem na vysokou školu jasný směr, kterým se prostřednictvím svého studia chtějí ubírat. Striktní koncepce studijních plánů často žádnou výraznou volbu předmětů neumožňuje a nabídka povinně volitelných a volitelných předmětů vyhovuje pouze formálním požadavkům. Studenti jsou tak nuceni věnovat se předmětům, o nichž jsou přesvědčeni, že je v budoucnu nevyužijí, a to na úkor předmětů, které by požadované profilaci vyhovovaly. Obsah studijních plánů bývá spíše přizpůsoben přáním akademických pracovníků působících na příslušných katedrách než potřebám studentů, pro něž je studijní plán koncipován, což ve výsledku snižuje motivaci a narušuje deklarovaný osobní růst, někdy je dokonce zdrojem překážky, která ve spojení se zatvrzelostí vyučujícího způsobuje zbytečné prodlužování studia, jeho přerušení či přímo zanechání. V případě studentů kombinovaného studia, jejichž studijní potřeby často vycházejí z jejich stávající praxe, může být situace obzvláště tristní.

Proč se nevzbouří?

Výtky adresované vysokým školám lze sice v zásadě uplatnit i ve vztahu ke středním a základním školám, přesto se zde objevuje jeden podstatný rozdíl. Oproti studentům středních škol a žákům na základních školách překročili všichni studenti vysokých škol práh dospělosti. Avšak tato významná skutečnost je na vysokých školách v mnoha hlediscích velmi často ignorována a studenti jsou nuceni přijímat roli poslušného, k autoritě vzhlížejícího dítka. Oslovování studentů „kolego, kolegyně“ pak ztrácí váhu vzájemného lidského respektu a nabývá ironizující nádech. Jenže jak potvrzuje čerstvá absolventka prestižní filozofické fakulty v Praze: „Většina studentů bere věci příliš tak, jak jsou. A to je, myslím, největší hrůza, která může být. Protože z těchto lidí se zase rekrutuje další generace sráčů.“

Ostrá a pro nás, kteří k mladé generaci již nepřináležíme, nelichotivá slova skrývají pod hrubou slupkou hněvu výzvu, abychom se v prvé řadě pustili do „předělávání“ sebe sama, zbavili se vlastní ustrašenosti projevující se v mocensko-autoritativním postoji vůči mladým a umožnili jim „vzdělávání“, které nepotlačuje jejich osobnost, nýbrž ji upřímně respektuje. Podle svědectví studentů, kteří nabyli zkušenost se zahraniční vysokou školou, se nejedná o žádný zázrak, ale o samozřejmost, k níž bychom měli v našem školství zajisté spět.