Výlet i s kočárkem: Dolní Posázaví

Není však třeba obávat se "dopravních komplikací" na stezce či kličkování v davu přírodychtivých vycházkářů - naše trasa vede směrem zcela opačným, než notoricky známá a tudíž patřičně frekventovaná posázavská stezka (o té bude zmínka někdy příště). Ostatně samotnou řeku Sázavu uvidíme pouze z vlaku, a to ještě pouze tehdy, budeme-li sedět vpravo po směru jízdy.

Vezmeme to tedy pěkně od začátku: K výchozímu bodu trasy nás dopraví patrně nejslavnější česká lokálka, známý Posázavský pacifik. Počáteční stanicí vláčku je nádraží Praha - Vršovice (dříve jezdil už z Hlavního nádraží, kde byste na něho však nyní čekali marně). Velmi dobrý je spoj, který má pravidelný odjezd v 09:14 hod., jezdí denně a do stanice Luka pod Medníkem, kde naše trasa začíná, s námi dodrncá podle jízdního řádu v 10:16 hod (v praxi si však raději připočteme alespoň 10 minut navíc). Vršovické nádraží nás sice překvapí novou fasádou a celkově příjemně zrekonstruovaným interiérem, avšak ke kočárkům nikterak přívětivé není. Vlaky naším směrem totiž většinou odjíždějí až z posledního nástupiště, kam vede cesta podchodem, do kterého klesá schodiště bez kočárkového sjezdu.

Samotné odbavení doprovází tak trochu chaos, neboť informace, ze kterého nástupiště náš vlak bude vypraven, se objevuje často až několik málo minut před odjezdem vlaku, přičemž ani personál v pokladně ani zřízenec v okénku "informace" to dříve nevědí. U pokladen je navíc nutno počítat s frontou, neboť v podobném čase mají též odjezd i jiné spoje (při této příležitosti je dobré dát pozor, abychom omylem nenasedli do vlaku směr Benešov, který stejně jako náš vláček jede do stanice Čerčany, ale po jiné trati). Alternativou tak může být cesta tramvají na nádraží Praha-Braník, kam vede prakticky bezbariérová cesta z konečné šestnáctky (odsud ten samý vlak odjíždí v 09:27 hod.), popř. až ze zastávky Praha - Modřany (tramvaj č. 3, 17, 21) s odjezdem ještě o tři minuty později. Vlak bývá sestaven ze starších patrových vozů, do kterých se dá kočárek vcelku pohodlně naložit a pokud netrváme na výhledu z horního poschodí a spokojíme se s koženkovou lavicí ve spodní rozšířené části, může být miminko po celou cestu v kočárku v bezprostředním dosahu rodičů, přičemž ani ostatním cestujícím nebudeme nijak překážet.

Mapka

Hodina jízdy, často nastavená nějakým tím zpožděním, kupodivu uteče jako nic. Kdo má alespoň trochu romantickou duši, určitě ocení pohled na širokou hladinu Vltavy, množství tunelů, venkovská nádražíčka a nakonec výhled do hlubin divokého kaňonu Sázavy za zastávkou Petrov u Prahy, který se snad nikdy neomrzí. To už se ale neúprosně blíží zastávka Luka pod Medníkem, kde náš vlak opustíme - vystupuje se zde vlevo po směru jízdy. Samotná zastávka působí značně vybydleným dojmem, případného občerstvení se zde rozhodně nedočkáme, jako ostatně po většinu naší trasy, pokud nebudeme chtít hledat obchod přímo v Lukách. Hned naproti zastávce je na ulici turistický rozcestník, podle něho se vydáme doleva po červené značce. Cesta vede nejprve po asfaltové ulici, na konci obce odbočuje na z pohledu "kočárkáře" obstojnou polní cestu. Volným stoupáním mineme několik chat a pokračujeme lesíkem do vedlejší vesničky Bohuliby, kde je stoupání o něco prudší - zato ke konci opět již po asfaltové silničce.

Ve vsi je dobré pozorně sledovat červenou turistickou značku, která v jednom místě uhýbá ostře vlevo z asfaltky na hliněnou cestu. Značení tu není příliš důsledné, odbočka se tak dá celkem lehce přehlédnout. Pokud zde nezabloudíme, můžeme pokračovat po červené otevřenou krajinou až ke státní silnici, která vede do Jílového. Naše trasa tuto silnici kříží a dále vede polní cestou k osadě Obora. Za ní se nenápadně vnoří do lesa a lehkým terénem klesá až k potoku, na rozcestí červené, zelené a modré turistické trasy. Zde přejdeme potok a odbočíme vlevo - dál pokračujeme již stále dolů po modré turistické značce. Lesní cesta se zde změní v obyčejnou pěšinu, na níž je místy mírně obtížný průjezd s kočárkem přes kameny, mohou zde být i bahnitá místa či větší kaluže. Ve dvou lidech však není průjezd kočárku žádný problém, v případě potřeby stačí nadzvednout přední kola, nebo jej krátce přenést.

Odměnou za tyto drobné obtíže nám bude romantické lesní údolí s nečekaně čistým potokem, v jednom místě doplněné osamocenými skalními stěnami. Při kochání se okolím však raději budeme dávat pozor na občasný průjezd cyklistů, kteří se zde čas od času objeví. Naše cesta se postupně rozšiřuje a pokračuje stále mírně s kopce podél potoka. Níže po proudu pak procházíme původními trampskými osadami, které se v čase vyvinuly do podivuhodného shluku zálesáckých srubů, běžných víkendových chat, bungalovů, či oplocených letních rezidencí. Sociolog - demograf by si zde určitě přišel na své.

Tak trochu jednotvárné úseky cesty nám zpestří postupně dva přítoky potůčků z bočních údolí a také několik mostků přes náš potok, které jsou doplněné mělkými brody - pokud máme dobré boty, je brodění s kočárkem pohodlnější než balancování na úzké lávce. Za druhým, levostranným přítokem, nám zbývá již jen pár kroků, po kterých se ocitneme v Libřicích, což je část městečka Davle.

Překonáme železniční přejezd, odbočíme vlevo, a protože odsud je to již na nádraží v Davli nejvýše 10 minut pomalou chůzí po pobřežní cestě podél Vltavy, můžeme s klidem zaparkovat u místní občerstvovací stanici, která se tu zničehonic zjeví jako sympatická oáza hojnosti. Během zaslouženého restaurování zmoženého těla však nesmíme zapomenout, že zbývá ještě posledních pár desítek metrů do cíle naší cesty, kterým je zmíněné nádraží Davle.

Vlak nám odsud odjíždí zpět do Prahy ve 14:53 hod., o víkendech také v 16:36 hod. Budeme-li mít štěstí na jistého bohémského výpravčího, dostane se nám rozhlasem upozornění na blížící se příjezd "osobního vraku" (nazpátek bude zřejmě nakládání kočárku obtížnější, na prvním z uvedených vlaků jezdí většinou souprava rozhrkaných červených vagonků s vysokými schody), který s námi zpět do Prahy - Vršovic dorazí za ? hodiny. Pro úplnost se sluší dodat, že občerstvení v podobě bufetu je i na nádraží, nebývá zde však pokaždé otevřeno.

Celá trasa měří necelých 10 kilometrů, je vcelku nenáročná, takže i s přestávkami na kojení ji lze zvládnout za tři hodiny bez větších problémů. Na cestu se hodí pevné botky a dostatečné zásoby vody či jiných tekutin, případně malá svačina pro notorické hladovce (kromě občerstvení v závěru je po cestě pouze studánka s pitnou vodou, navíc až po nějakých šesti kilometrech chůze). Trasa není příliš vhodná pro kočárky s malými kolečky - lze ji absolvovat jak s kočárem sportovním, tak i s hlubokým, nejlépe však na pevném čtyřkolovém podvozku s koly o větším průměru, ať již s nafukovacími či pevnými pneumatikami. Pláštěnka na kočár, síťka proti hmyzu a jakákoli sluneční clona se také určitě neztratí. Trasu je určitě možné také variabilně upravit (prodloužit) pomocí navazujících turistických tras, to však již autoři musí ponechat pouze na fantazii a odvaze těch, kteří se nechali tímto popisem inspirovat.

Přejeme krásné počasí a suchou stezku!

Pohodlná lesní cesta je pro kočárek jako stvořená.

Klesání cesty do údolí

Brod a můstek přes potok na rozcestí - dále pokračujeme po modré.

Jediný lehce problematický úsek celé trasy.

Pohled na část skalních útvarů.

Jeden ze dvou přítoků, které po cestě potkáme.

Příjemné překvapení těsně před cílem naší cesty.