Můj první porod

Tato stránka – Rodina Online, mi byla a je velikým přítelem a první pomocí v mém rizikovém těhotenství a teď při růstu a vývoji mojí malé holčičky. Často si na hlavní straně čtu články i diskuze, zřídkakdy se však do nich přidávám. Po přečtení výše jmenovaného článku jsem nemohla zůstat jen tím „z povzdálí přihlížejícím pozorovatelem“ a chci přispět také pár řádky.

V říjnu 2008 jsem porodila své první dítě. Porod byl ukázkový, naprosto bezproblémový a na prvorodičku extrémně rychlý. Přesto se během něj aplikovaly kroky, které zmiňuje nešťastná autorka, která svůj článek myslela „snad“ dobře, ale asi jej špatně formulovala a tím vyvolala vlnu diskuze, do které musím přispět i já. Z jejích slov jsou patrné pouze teoretické poznatky, chybí praxe, ať už vlastní či získaná během „fungování ve zdravotnictví“. Autorko, zde je popis, jak to chodí v praxi:

Moje těhotenství (až na počáteční komplikace) probíhalo naprosto v pořádku. Cítila jsem se fajn, měla jsem malé bříško a tak jsem neměla problémy při pohybu a díky rodinnému domku jsem mohla celou dobu aktivně pracovat na zahradě. Na začátku 36.tt při poslední kontrole u ošetřujícího gynekologa mi bylo zjištěno, že jsem už otevřená na 3 cm, hlavička naléhá, čípek téměř neznatelný, zkrátka porod na spadnutí. Byl mi doporučen klid, aby miminko vydrželo alespoň do ukončeného 37.tt. Po návratu z této kontroly mě začalo všechno bolet – břicho, záda, vystřelující bolest z kyčlí do stehen, tvrdnutí bříška. O poslíčkách nemluvě, ty jsem měla již od pátého měsíce.

Další den ráno mi byla doporučena kontrola v porodnici, kam jsem se vypravila a kde jen potvrdili předešlé. Poslali mě domů s tím, že se porod buď rozběhne nebo zastaví, že se v 36.tt. „nezastavuje“, protože miminko je již zralé (pouze přibírá na hmotnosti). Na začátku 37.tt. mi byl naměřen velmi vysoký tlak (160/100), bílkovina v moči, otoky. Na ozvech v porodnici se mi udělalo zle a tak si mě tam nechali. Při příjmu mi sdělili, že tlak je velmi vysoký a nebezpečný pro mě i pro miminko, takže mi porod začali pomalu vyvolávat – Hamiltnovým hmatem (což je, jak je zmíněno v diskuzi, oddělení blan). To se stalo v pátek odpoledne. V sobotu ráno mi sestřička přišla natočit monitor. Kromě ozvů srdíčka miminka graf protínaly silné kontrakce, které jsem chybně považovala za poslíčky, protože mě vůbec nic nebolelo a cítila jsem se fajn.

Odpoledne za mnou přišel manžel, povídali jsme si a já si pak uvědomila, že mi břicho tvrdne nějak častěji, tak jsme začali měřit. Po hodině měření bylo zjištěno, že jde o pravidelné, ovšem bezbolestné pětiminutové kontrakce. „Zase ty zatracené poslíčky“, pomyslela jsem si a šla za sestřičkou zeptat se, jak je rozliším od klasických porodních kontrakcí. Sestřička mě prohlédla a s obrovským překvapením mi sdělila: „Maminko, vy rodíte, jste otevřená na 8 cm!“ To bylo překvapení jak pro mě, tak pro ni. Normálně jsem totiž chodila, vůbec nic mě nebolelo! A už jsme šupajdili na porodní sál.

Přivítala nás velmi milá PA, která mi vždy před každým úkonem vysvětlovala, co a proč bude následovat. Mé velké přání byl klystýr. Tři dny jsem totiž nebyla na záchodě a tato představa mě děsila. Klystýr byla ta příjemnější část porodu. Teplá voda a vyprázdněná střeva udělala své – kontrakce po minutě a bolestivější, daly se však v pohodě prodýchat. Pak jsem dostala jakýsi čípek (co obsahoval netuším), pak prasknutí plodové vody. To už byly kontrakce tak silné, že jsem myslela, „že se počtverečkuji “. PA mi říkala, ať klidně chodím, jdu do sprchy nebo na balón. To pro mě bylo nepředstavitelné. Každá kontrakce trvala zhruba minutu a tu minutu, kdy nebyla, jsem nabírala všechny síly, abych se nachystala na další. Manžel mi dával pít a já krom bolesti nic jiného nevnímala. Jako vysvobození bylo, když PA řekla „tlačte“. Tlačila jsem jako o život, až mě PA musela brzdit  Naše malá měla velkou hlavičku, tak jsem se bez nástřihu neobešla. Nakonec, po třech hodinách „tvrdé práce“, se narodila naše malá holčička, 3000 g, 37cm, neukončený 37.tt. Můj porod tak trval jen tři hodiny a mám na něj ty nejlepší vzpomínky.

Proč mi dělali Hamiltona, je zcela jasné. Kvůli vysokému TK lékaři nechtěli nic riskovat. Proč mi dávali čípek na urychlení a píchali plodovou vodu, když porod postupoval sám, rychle a bez komplikací, netuším. Co se týká holení, tak představa, že bych na porodní sál přišla „jako Ezau“, byla alespoň pro mě nepředstavitelná. S bříškem je těžké holit si ony partie, když tam vůbec není vidět, já se o to však celé těhotenství snažila. Sice v závěru toto představovalo v koupelně téměř artistické kousky, ale zvládnout se to dalo.

Závěrem chci jen říct, že někdy je potřeba do porodu zasáhnout, pokud jde zejména o ohrožení života. V mém případě mi klystýr pomohl a ulevil, vše ostatní jsem brala, že k porodu patří. Miminko nebylo ohroženo ani klystýrem, ani čípkem, ani odtokem plodové vody, nemělo žádné trauma a po narození se čile hlásilo k světu. A hodinu po porodu už malá spinkala u mě v postýlce.

I přesto, že mám VŠ, za sebou zkoušky z anatomie a fyziologie zvířat a během praxe (a i v běžném životě) jsem asistovala u několika zvířecích porodů, jsem od lékařských zkušeností na hony vzdálena (pochopitelně se lidské porody nedají s ničím jiným srovnávat). Každá rodička je individuální stejně tak jako průběh porodu. Proč tedy odsuzovat některé kroky, které k porodnictví patří a pomáhají?