Jak se rodí na Spálence – tentokrát podruhé

První měsíce proběhly v pohodě. Pravidelné prohlídky u lékaře, dohodli jsme se, že pokud to bude možné, tak pouze ultrazvukem. Každý týden jsem si měřila cukr v moči. Tentokrát se hodnoty za celou dobu vůbec nezvedly, tak jako tomu bylo v předchozím těhotenství, takže jsem si občas i to sladké mohla dopřát.

Termín porodu jsme si vypočítali s manželem podle průměru předchozích těhotenství zhruba za 275 dní od poslední menstruace, tedy 19. srpna (o 10 dní dříve než vypočítal gynekolog). Váhu jsem začala na 58 kg.

V 19. týdnu nám pan doktor řekl, že to tentokrát vypadá na toho chlapečka. Manžel se mnou v poradně nebyl, takže při příští prohlídce to hned napravil a nechal si potvrdit, že čeká opravdu toho klučíka. Kolem 28. týdne začaly moje obvyklé těhotenské stavy jako bolesti v bedrech a pálení žáhy po jídle. Večer jsem si vždycky klidu lehla a poslouchala fonendoskopem, jak miminku pěkně tluče srdíčko. Toto dítko sice kopalo, ale narozdíl od předcházejících dětí nebylo moc aktivní, většinou večer a navíc tehdy, když jsem ho trošku pošťouchla zvenčí.

V 36. týdnu jsem se pomalu blížila do finále. Hlavička byla pěkně dole, placenta na vrchní části dělohy. Moje váha stoupla na 67 kg. Když jsem jedla 3x denně, tak se i ten neposlušný žaludek dal zvládnout. Opravdu závidím maminkám, které se mohly v těhotenství najíst. Já jsem měla celkem dietu i když jsem se snažila jíst hodně ovoce a zeleniny. V létě nebyl vůbec žádný problém se zásobit z vlastní zahrádky, takže jsem si tu čerstvou zeleninu opravdu užívala.

V 37. týdnu byla váha miminka podle ultrazvuku zhruba 3,2 kg. Začala jsem chodit na delší procházky, abych byla v dobré kondici a chodilo se mi opravdu dobře. Dále jsem pila maliníkový a žebříčkový čaj a jedla pořád po troškách, abych toho našeho „Jeníčka“ v posledním měsíci moc nevykrmila.

Pan doktor o našem rozhodnutí porodit doma věděl už od začátku. Sice nás v tom nepodporoval, protože ač by třeba chtěl, tak prostě jako doktor nesmí. Jedno dítě se nám už doma narodilo, takže nás do ničeho nenutil: Můžu říct, že těhotenství proběhlo tím pádem bez dohadů a v pohodě. On věděl, že kdyby se nám něco nezdálo, tak do té porodnice prostě pojedeme.

V 39. týdnu jsem už měla váhu skoro 70 kg, což mě docela zarazilo, kde jsem to nabrala. V pondělí byl krásný teplý večer, tak jsme si vyšly s holkama na delší procházku a bylo to moc fajn. Po návratu už mi nebylo nic moc a vzhledem k tomu, že jsem se dopracovala až k našemu vypočítanému termínu, tak jsem zpozorněla, jestli se náhodou nezačalo už něco dít. Tu noc jsem moc nespala, protože mi začaly bolesti břicha po 15 minutách, takže už to moc nešlo. Kolem jedné ráno se to zkrátilo na 10 minut, odešla hlenová zátka a tak jsem různě klimbala nebo pletla bačkůrky. Kolem třetí ráno se intervaly zkrátily na 7 minut, ale už byly mnohem, mnohem intenzivnější. Bylo mi jasné, že dneska opravdu porodím.

Mezi 4. a 5. hodinou ráno samozřejmě ještě všichni spali a já jsem měla stahy už po 5 minutách. Ležet se nedalo, ani na pletení nebyla mysl, tak jsem chodila, funěla jak lokomotiva, občas si klekla opřená hlavou o postel a koukala, jak venku pěkně svítí měsíc. Asi za půl hodiny se vzbudil manžel a venku začalo svítat. Manžel navrhl jít se ještě projít ven, protože při posledním porodu mi procházka udělala dobře. Mně se tentokrát nechtělo a vzhledem k tomu, že manžel ví, že by se rodící mamince nemělo nic nutit, tak už se mě víckrát neptal a zůstali jsme doma.

Kolem šesté byly bolesti po 2-3 minutách a to už jsem okolí nevnímala, bylo mi to opravdu jedno a už jsem si nepřála nic jiného než porodit. Přemístili jsme se z obýváku do ložnice, manžel si sedl na postel, já jsem se postavila čelem k němu, opřela se mu o ramena a při dalším stahu začala tlačit. Jen mi nešlo do hlavy jak to, že ještě nepraskla voda. Byla jsem sice v noci několikrát na záchodě, ale opravdu jsem si nevybavovala, kdy mi ta voda mohla odtéct.

Stahy neustávaly, zatlačila jsem poprvé a cítila, jak hlavička leze ven. Opravdu se nedalo dělat nic jiného než nechat proudit hlasité ááááááá z mých hlasivek. Zakousla jsem se manželovi do ramena, nadechla se, vší vnitřní silou zatlačila podruhé a hlavička se drala pomalu ven. Teda lezla asi celkem rychle, ale mě to připadlo jako neskutečně dlouhý čas. Když hlavička vylezla, tak rychle vyklouzlo i tělíčko a do rukou svého tatíčka se narodil náš chlapeček. Plodová voda vyhrkla hned za ním na připravenou savou položku. Vhledem k tomu, že jsem udělala budíček svým dětem (v půl sedmé ráno, to není zase tak brzo), tak se přišli na svého novorozeného bratříčka hned podívat. Já jsem si lehla do postele a manžel mi dal malého (stále na pupeční šňůře) hned do náručí. Ten se okamžitě přisál a pořádně se z obou prsou napil. Už odmalička byl dosti při chuti a taky krásně přibýval, což mu vydrželo dodnes.

Za půl hodinky jsme podvázali pupečník, manžel ho přestřihl, začistil lihem a malého jsme oblékli. Za další půl hodiny jsem vytlačila ještě placentu, která vyšla krásně celá ven. Tu pak zkontroloval náš pan doktor, který za chvíli přijel se svojí manželkou-sestřičkou. A ta jako dřívější porodní asistentka zkontrolovala miminko, zatímco pan doktor zkontroloval mě. Navážili jsme úctyhodných 3,85 kg a naměřili 53 cm. Takhle velké dítko jsem dosud neporodila. Přeci jenom je rozdíl holčičky a klučík.

Vzhledem z tomu, že léto bylo v plném proudu, tak naše holčičky se šly s tatínkem a s tetou koupat, já jsem nakojila našeho malého puclíčka, vzala jsem si ho do náruče a společně jsme po dobře vykonané práci usnuli. Naše paní matrikářka tentokrát zabodovala, protože jsme měli rodný list už druhý den doma. Odběry krve z patičky provedla asi za týden naše pediatrička a na očkování proti TBC jsme jeli za další týden do nemocnice na novorozenecké. Opět žádný problém nebyl.

Závěr: Možná vám připadne můj porodní příběh celkem obyčejný a podobný těm vašim. A určitě chápete, že vás nechci tímto článkem nabádat k domácím porodům, prostě je to jenom jedna z cest. Kdyby náš systém zdravotnictví umožňoval našim porodním asistentkám nebo lékařům možnost chodit k domácím porodům, ráda bych toho využila. Také věřím, že pokud se dostanou nekomplikované a přirozené porody opět do rukou porodních asistentek, jak to funguje určitě již v mnoha porodnicích (ale ne zrovna v té naší ), tak máme vyhráno. Jenom bych chtěla, abychom jako ženy byly ochotné bojovat za svoje porody, aby to byl pro každou z nás opravdu příjemný, radostný a nezapomenutelný zážitek na celý život.

(Pozn. Toto je pouze článek, abych taky přispěla, jak se říká „s troškou do mlýna“, na diskuze a komentáře opravdu nereaguji.)