Jak moc je rodina důležitá právě o Vánocích

Je mi skoro 19 let, už přes dva roky mám skvělého přítele, kterému je 25 let. Miluju ho nade vše a chci s ním být i do budoucna, hodně jsem díky němu přetvořila názory na život, jsem více rozumnější, a vím, co od života chci… Začínám mít vlastní názory. Snad z toho vychází celý ten můj problém. Hodně jsem se změnila a ztrácím tak svou vlastní rodinu. Zní to hrozně, ale je to bohužel tak.

Ale začnu od začátku, abyste tomu rozuměli. Mám velkou rodinu. Troje prarodiče, několik tetiček a strýčků, nespočet bratranců a sestřenic… Občas se navštívíme, popovídáme a mám je moc ráda. Mezi nejužší rodinu však jako asi každý beru především rodinu, se kterou žiji. Máma, táta a moje o tři roky mladší sestra. Vždy jsem na tu naši čtveřici, mě, ségru a naše, byla nejvíc hrdá, myslela jsem si, že mám nejlepší rodinu na světě, jako asi hodně dětí. Vánoce patřily k nejlepším svátkům v roce. Těšila jsem se měsíce dopředu i se ségrou a nikdy nebyl problém. Po zjištění neexistence Ježíška jsme jako devítileté holky začaly rodičům dárky i vyrábět a později i kupovat maličkosti. Z toho období mám na Vánoce nejkrásnější vzpomínky.

V hlubokém dětství jsme na Vánoce mívali i živý stromeček, což zjišťuji hlavně z fotek, později jsme si koupili umělý, který máme dodnes. Každý rok jsme měli tradici jako spousta rodin, že jsme se hezky oblékli, učesali a fotili se společně u stromečku. Měli jsme vždy kapra a bramborový salát, menší výzdobu, cukroví… Prostě normální česká rodina.

Asi jsme si toho nikdy moc nevážili. Vše je nyní tak jiné. Přijde mi, jako když rodiče zestárli, nemají chuť nic nového zkusit, bavit se. Vidí jenom problémy a špatné věci. Jsou to už druhé Vánoce, kdy mám pocit, že nemám rodinu.

Naše špatné vztahy začaly kolem mých 13-ti let, kdy jsem byla v pubertě. Hodně jsme se hádali, překřikovali. Byla to hrozná léta. Z puberty jsem vyrostla, ale vztahy se čím dál stále horší. Už ani nemám sílu to nějak řešit.

Když jsem začala chodit s přítelem, naši šíleli. Byl to můj první vážný vztah. Nešílela jenom máma, jež je od přírody neustále z něčeho vyděšená a dělá ze všeho vědu, ale dokonce i táta, jež nikdy nebyl nějak hysterický a ze všeho nervózní. Chtěla jsem, aby u nás mohl přítel jednu noc přespat. Byl z jiného města a chtěla jsem s ním strávit noc, jen si povídat, ležet vedle sebe, maximálně se líbat. Byli jsme spolu dva měsíce, sex jsme ještě neplánovali. Naši mi evidentně nevěřili. Tenkrát jsme se pohádali jako ještě nikdy před tím. S tátou jsem se poprala a utekla za kamarádkou s brekem. Nakonec jsme se nějak udobřili. Přítel napsal našim mail a nakonec u nás spát mohl. Máma se však nikdy nesmířila s tím, že už mám vážnou známost a i po dvou letech se jí nelíbí, když tu spí. Vždy tvrdí, že ho mají rádi. Abyste pochopili, přítel je naprosto normální kluk, nyní končí vysokou školu, nekouří, do hospody nechodí, nebo jenom občas něco oslavit, hraje fotbal, nikdy na mě nespěchal co se týče sexu ani ničeho jiného, neměli a nemají žádný důvod, proč by se jim neměl líbit. Žije s rodiči, protože studuje, pozval mě do jejich domku před dvěma lety po Vánocích na návštěvu a jeho rodiče jsou skvělí, klidní a naprosto opační než mí rodiče. Z toho asi vychází bod úrazu. Mám je ráda, nyní po dvou letech mohu říct, že skoro stejně jako naše. Jeho rodiče nic moc neřeší, nebo řeší, ale nedělají z ničeho vědu. Máma stresuje, i když mám v 18-ti stužkovací večírek, přijdu dle plánu do půlnoci a ona se děsí a už mě prý vidí někde se válet ve škarpě. Přitom nikam jindy nechodím, do hospod, na večírky a pařby, nekouřím. Vadí mi, jak mi nevěří a dělají ze všeho problém. Je to normální?

To je jeden problém - jejich nedůvěra ke mně, nevěří, že mě dobře vychovali. Z toho ovšem vychází další problém. Dělají ze mě malé dítě. Vím, že to zní, jako když to píše puberťák, ale opravdu to nelze říci jinak. Jsem ve čtvrtém ročníku a budu v červnu maturovat. Neustále mi říkají, ať se učím, jakobych to nevěděla sama a neučila se. Nebo mi neustále máma volá, když jsem občas mimo domov. Neustále mi vyváří, když nebudu mít jídlo. Přitom mě vařit baví a sama dokážu leccos ukuchtit. Neustále se bojí, že budu těhotná, přitom beru hormonální antikoncepci a provádíme přerušovanou soulož. Prostě neustále v něčem vidí problém.

Nevidí, že jsem dospělá, mám rozum a nápady na nové věci. To se týká Vánoc. O Vánocích se vždy pohádáme jako na ostří nože. Ironicky se napadáme, nadáváme si. Už loni jsem chtěla udělat nějaké cukroví. Když jsem chtěla s ní, vždy mě odháněla, ať jí nepřekážím a najednou udělala třeba několik druhů, aby ušetřila za troubu. To je další věc, hrozně šetří, hlavně máma a táta při ní bohužel stojí. Nemůžeme se koupat v plné vaně, abychom moc neutratili za vodu, nesmíme topit na plný výkon, oblečení máme to nejlevnější, co se dá sehnat a i když je to u Vietnamců, tak je to hrozně drahý, trička máme po sestřenici, nebo já i po kámošce, mně to nevadí zase tak moc, to oblečení, ale když chci jednou koupit pořádný kozačky, tak 1000 Kč za ně rozhodně nedají, ale že mi vydrží víc, jak rok na rozdíl od bot za 300 Kč nevidí. Prostě tady vidíte jejich názory. Nejsme nějak bohatí ale ani chudí. Myslím, že to jejich šetření je až zbytečný, natož na Vánoce.

Letos jsem se rozhodla udělat nějaké cukroví sama. Samozřejmě, že jsem jednu sobotu vstala na brigádu a máma už se zase chystala na cukroví a ani se mě třeba nezeptala, jestli nebudu chtít péct s ní, tak jsem pak v týdnu dělala Rafaello kuličky a Baylies, což jsme ještě nikdy nedělali. Opět hádka. Nejdřív se jim ten nápad nelíbil. Kdoví, co to bude. Nakonec bylo po mém. Šli jsme do supermarketu. Těšila jsem se, jak si v klidu vyberu všechny potřebný suroviny, hezky, vánočně naladěně. Chyba lávky. Nejvíc jsme spěchali. Nevím proč. Máma lítala sem a tam. Nadávala, jak je drahý Salko, rum atd. Rozbulela jsem se z té zkažený nálady a dneska bulím prakticky pořád. Při vaření plechovek byla opět hádka. Dvě hodiny vařit!!! Tolik elektriky sežereme! Baylies jim kupodivu chutnalo, skoro celé dvě lahve za týden vypili. Tak, že ho udělám na Silvestra ještě jednou, navrhla jsem dneska a jelikož jsem dostala chuť na karamel, že ještě udělám domácí Toffifee, šli nakoupit, tak jim říkám, ať koupí ještě tři Salka, atd. No neumíte si představit, co to zase bylo. "Na co zase Baylies??!" Na co asi že! Jsem na nervy a z jejich chování mám totálně zkaženou náladu. Kapra máme už 18 let smaženého v trojobalu. Už mi to leze krkem a mnohem víc ho mám radši v troubě, nebo na nějaký jiný způsob. Včera hledám na internetu recepty na kapra a oni nakonec stejně budou chtít obalovanej, a že prej mi tedy udělají mě speciálně jinýho! Je tohle normální?! Oni nezkusí nic novýho, nechtějí nic zkusit! To mi vadí nejvíc! Že bych chtěla živý stromeček, ale opět máme umělý, tak o tom už ani nemá cenu mluvit. Nějak jsem to překousla. Nechci za každou cenu něco prosazovat, ale hrozně mi vadí, jak všechno ničí, ničí atmosféru, náladu, moje nápady a elán dělat cukroví.

Už ani ta výzdoba není co dřív. Měli jsme dřív vánoční ubrus, co vždycky tak dokreslil Vánoce. Poslední roky už ho nedržíme. A spoustu dalších věcí. Už ani ten stromeček není to, co dřív. Navíc ten starý umělý vypadá jako koště. Asi smrk, nebo nevím, co to je, ani to není poznat. Ale cokoli řeknu, je špatně.

Včera jsem dělala čokoládovo-oříškový kuličky a pusinky, myla jsem nádobí celkem třikrát. Pak jsme obědvali se ségrou. Ve dřezu zbyly dva talíře z oběda a hrnec. Už se mi to tak nechtělo mýt, tak jsem to nechala na později. Táta příšel a hroznej problém, že nechám nádobí a bordel! Nic nepochválí, ale jen kritizujou! Už zase bulím… Přijde mi to nespravedlivé.

Přítelova maminka chtěla, abych jí přijela pomáhat před Vánoci s cukrovím. Máma nadávala, že budu péct doma a ne u cizích! Když jí pak paní volala, tak nakonec souhlasila. V sobotu jsem u přítele s jeho mamkou slepovala a namáčela do čokolády a bylo to tak super! Povídali jsme si, nebo jsme jen tak mlčeli, když se nám chtělo mlčet. Když se jí něco nelíbí, tak to řekne a nemlčí.

Včera jsem přijela od nich domů, naladěná a taková zase okouzlená jiným chováním a tady mě zase čekala ta hádka. Nevím, jak popsat všechny mé pocity. Je to jak pro psychologa. Už jsem několikrát uvažovala, že si půjdeme s mámou popovídat k psychologovi, ale kdo by to zase platil. Vadí mi, že mám zkažené už druhé Vánoce. Loni jsme na Štědrý den byli nafučení ani nevím kvůli čemu. Nejhorší je, že my se pohádáme a ani nevíme kvůli čemu, jsou to takový prkotiny. Včera máma na tátu řvala, ať nevypouští celou vanu, když se nám kapr málem otočil břichem nahoru, páč neměl moc kyslíku asi. Jde jí o pár korun a je z toho akorát řev. Chtěla bych si pustit koledy, pomalu vše připravovat na zítřek a užívat si vánoční pohodu. U nás to prostě nejde. Ironicky se napadáme, křičíme na sebe. Bohužel. A jistě je chyba na obou stranách. U nich i u mě, ale naši si prostě nepřiznají, že nemají někdy pravdu.

Včera jsme se dohadovali ještě kvůli tomu, jaké jsou repráky v nových plazmových televizích. Že prý dělají šunty 10 W a tak není skoro nic slyšet, když si nepořídíš repráky mimo tv. Přitom vím, že když se dívám u přítele na takovej šunt, tak to normálně zní, i když nejsou zapnuté reproduktory! No tak mě to zase naštvalo, ten jejich pohled - mám pravdu a nesnaž se mě přesvědčit!

Je mi to líto. Všechno. Nic není v pohodě a v lásce, o kterých by měly Vánoce být. Nejradši bych ty Vánoce zrušila. Neumím si představit, že se zítra budu usmívat u stromečku a fotit se s nimi jako každý rok. Mám z toho hrůzu. Teď, když ze mě vyprchala zase ta zlost, zatímco šli nakoupit, mám pocit, že zase vše bude dobré. Až přijdou, tak se už nenechám vyprovokovat. Jenže to si říkám vždycky a nikdy to nejde. Přítel už je také zná a vždy se mi diví, jak se můžu nechat tak "vyrýpat", že mám radši mlčet. Jenže já jsem po nich trvdohlavej člověk.

Chtěla bych se odstěhovat, být s přítelem. U nich bych si připadala jak vyvrhel, i když by možná byli rádi, ale je blbé zasahovat do rodiny. Bohužel nemám po škole. I když už přítel v lednu končí, mě ještě čeká hodně učení. Odmaturuju a bude ze mě zdravotní asistent, co by v Praze dostal 9000 Kč čistého na měsíc. Tak se asi neuživím. Musím na vysokou, tak tu ještě dalších několik Vánoc budu trpět hrozný chvíle. Je mi to tak strašně líto, ale přijde mi, že to nejde změnit. Jako bych byla z jiného těsta, než jsou oni. Nejhorší je, že ségra je nejlepší, neustále sedí za počítačem ve svém pokoji, má mnohem horší známky než mám já, ačkoli je v prváku na střední, radši nevylízá ven za námi, páč ví, jak by to skončilo. Svým způsobem je chytrá, ale co z těch Vánoc má? Je mi do breku.

Celý příběh píšu proto, abyste si uvědomili, co máte za štěstí, když máte rodinu, se kterou si rozumíte, připravujete se na Vánoce v klídku a pohodě a dokážete dělat kompromisy i o Vánocích. Vám všem závidím. Moc se těším, až budu mít vlastní rodinu. Doufám, že ty Vánoce budou tak krásné jako byly dřív u nás, ale nikdy nebudou tak strašné jako jsou teď. Není nic horšího, než nedorozumění a hádky právě o Vánocích. A to mi věřte.

Všem přeju co nejkrásnější a nejveselejší Vánoce.

Poznámka redakce: Článek jsme od autorky obdrželi den před letošními Vánocemi, ale již jsme jej nestihli aktuálně uveřejnit. Tak to děláme až nyní.