Ráda bych se s vámi podělila o svůj zážitek z těhotenství jako takového. Jsem teď v 9. měsíci těhotenství a na porod čekám jako na smilování boží...
V první řadě bych chtěla poukázat na to, jak se děsně moc změnila doba. I když je mi 21 let a vím věci jen z vyprávění...To, že když se holka nevdala do dvaceti let a neměla mimčo, tak byla hned zvláštní, každý si na ní ukazoval. A v dnešní době? V dnešní době je všude okolo nás propagováno těhotenství v "pozdějším" věku a ukazuje se naopak na ty, které mají dítě dřív. Ne, že bych byla nějakým způsobem proti tomu pořídit si děťátko po 35ti letech-ba naopak-sama to tak plánuji (se svým třeba třetím dítětem), ale tím, že je dneska v popředí kariéra a že se všichni hrnou nahoru po jakýchsi kariérních stupíncích žebříku a děti až prostě potom, tak "MY" maminky, kterým je pod 25 let, čelíme otázkám typu-"Ale to nebylo plánované miminko-nebo jste ho plánovali?" Opravdu-noviny, časopisy, internet...jsou pozdějším těhotenstvím úplně plné. No a já jsem tedy jednou z těch "mladých" maminek. Té výše zmiňované otázky jsem si poslechla až až a opravdu jsem se cítila dost hrozně. Vždyť třeba studovat se dá taky při děťátku-sice dálkově, ale dá...Pracovat na mateřské už také není zas až tak těžké. Dokonce i bez peněžního omezení, což je super. Tak v čem je problém? Jsem moc ráda dnešnímu babyboomu. Třeba nebudu jednou z mála mladších.
Ale dost o věku a těhotenství. Další mou zmiňovanou kapitolou budou problémy. Jak originální. Každá těhotná si stěžuje, jedna na to, druhá na ono. Od začátku těhotenství až tak zhruba do 4. měsíce jsem zvracela a skoro nic jsem nepozřela. Byla jsem jako dvakrát přeloženej vítr a nemohla jsem chudákovi manželovi ani uvařit-prostě-kuchyň byla pro mě něco jako 13. komnata, která je záměrně zamčená na klíček. Pak ustaly problémy ve 4. měsíci a začaly problémy další...Jedním z nich byl můj zážitek z gynekologie. Nebylo to nic špatného-paní doktorka se chovala velmi vlídně, sestřičky též...ALE !!! Bodejď by ne, když si za to nechávali zaplatit velmi tučné peníze. Opravdu-v jednom nejmenovaném centru po mě chtěli 700 za každý normální (standartní-jak chcete) ultrazvuk, 900 za zjištění pohlaví dítěte...Na monitoru paní doktorka viděla malého pindíska a šup-o skoro tisícovku jste milá maminko lehčí. Dost mě to vyděsilo, ale nechávala jsem to plynout zhruba do 5. měsíce, protože jsem jako prvorodička myslela, že je to normální. Pak mi to ale jednou nedalo a zavolala jsem si přímo na VZP-na nějakou jejich centrálu a tam zjistila, že usměvavá paní doktorka si nechává proplácet všechny úkony dvakrát-jednou od pojišťovny a jednou od maminek. Jak podlé-takhle se vydělávají peníze! Tak jsem se pokoušela přeobjednat-sice mi to chvilku trvalo, protože bylo všude narváno, ale nakonec se mi to podařilo do soukromé ordinace, kde přestože je ta ordinace soukromá, se neplatí...
Nastává 6. měsíc a mně nastávají další trable. Stěhujeme se do koupeného baráčku a řešíme otázku, čím začít u rekonstrukce dřív. Neměli jsme nejprve ani vodu. To se za 5 dní vyřešilo a šikovný tchán s taťkou nám vodu zavedli, ale než byla teplá, tak jsme se 14 dní koupali ve vodě studené. Následovala kanalizace, elektřina...topení. Všude plno prachu, všude cihly od bourání. Šílená představa, že? Já v té době ještě pracovala v jedné nejmenované firmě, díky které jsem posléze přišla o mateřskou, ale to je pohádka zase jiná. Takže práce, barák, ještě jsem studovala (teda vlastně studuji) vejšku. No a k tomu všemu ty pravé těhotenské problémy jako je změna nálad, hemeroidy, pálení žáhy, UKRUTNÁ! bolest v kříži...ty změny nálad byly pro mého ubohého manžela asi to nejhorší vzhledem k tomu, že sám měl svých problémů dost, když si bral přesčasy v práci, ještě makal na baráku, též se snaží studovat. NO a do toho jeho ubrečená manželka, která mu věčně vytýká, že jí nemá rád, že jí nehladí břicho, nepusinkuje jí při příchodu a odchodu-kdybych mohla, tak mu masíruju a škrábám zádička celý rok, pač to má rád a jedině tím bych mu tohle mohla vynahradit.
Teď jsem tedy v 9. měsíci, všechny problémy přetrvávají, přičemž máme už spoustu věcí v baráku hotovo-teda až na podlahy a stěny, což je také vcelku zásadní, ale s menší pomocí od kamarádů se to snad zvládne a na kuchyň, ale to se vyřeší dvojvařičem a remoskou. Krom toho se už nemůžu ohnout přes břicho a pořád přemýšlím, jak to sakra udělám s tou školou při kojení? Už jsem se dohadovala s mamkou, že mi bude vozit chlapečka na kojení, zvládaly to naše báby a to každý den, když jim prabáby vodily do práce děti, budu to zvládat i já jednou za 14 dní. Nebo si mám mlíčko odstříkávat aspoň po dobu toho šestinedělí? To teda nevím. Každopádně-na žádném předporodním kursu jsem nebyla-ale zítra mě teda čeká, abych byla "in" a nic mi neuteklo...ale zato mě maminka pustila úžasnej (ať žije ironie) dokument jménem porod, kde je všechno vidět zhruba z půl metru. Takže...OPĚT! lituji svého manžela, který všechno toto absolvuje a ještě mě bude muset psychicky držet, až na něj budu řvát, že to nezvládnu a až uvidí to všechno.
A shrnutí? Těhotenství je vlastně skvělé období plné proměnlivých nálad a otázek, co a jak... Ale ne-myslím, že teď si vy starší maminky říkáte-tak vidíš, holka, po přečtení tvého článku bychom ti chtěly říct, že vlastně ani nejsi zralá mít děťátko, když si tolik stěžuješ, když píšeš takové bláboly. Ale víte co? I přes ty problémy, přes ty složité situace, ve kterých jsem byla nebo jsem a budu-přes to přese všechno se strašně moc na děťátko těším a věřím, že mi to všechno ten uzlíček štěstí vynahradí. Až ho poprvé dostanu na svá prsa, ať uvidím tatínka plakat dojetím, že má syna...až se poprvé postaví, bude chodit, bude mít ty své dětské problémy...na to všechno se těším. Mým životním cílem nebyla kariéra, být úspěšná, známá nebo snad bohatá, ale mít svojí spokojenou rodinu a být šťastná. A protože jsem děsně nedočkavé stvoření, tak jsem se pro mimíska rozhodla už teď. Tak mě prosím neodsuzujte...a přeji hodně štěstí a trpělivosti všem, které se rozhodly stejně jako já.