Dopisy dětem

"K vánocům si budu přát novou krosnu", poznamenává Helča, když si váže své vysoké černé boty. Venku ještě hřeje slunce a už jsou za dveřmi Vánoce? Tak strašlivě ten čas ukrajuje z našeho společného soužití. Stihnu vám ještě všechno říct, děti moje? Stihnu to, než mi vyletíte z hnízda navždy? Všechno, co jsem chtěla, všechno, co nosím v sobě?

Když jste byli o pár let mladší, když jste se potýkaly nejvíc se svým dospíváním, psala jsem vám dopisy. Dopisy plné vzpomínek - na svoje dětství, na prázdniny na Sázavě, na naše sny a touhy. Na seznámení s tatínkem, na plány, které jsme měli. Na čekání a těšení se na děti. Na vás, když jste byli malí, když jste k nám přišli. Dopisy o tom, co se mi honilo hlavou, a co mi ta vaše hormonální vzpoura nedovolila říkat nahlas.

Letošní léto nám přineslo novou zkušenost: Starší děti si na část prázdnin přivedly domů svoje partnery. Ne kamarády jako dřív - partnery. Domáci podmínky se mění.

" Ale mami", říkají netrpělivě, když se je snažím na chvíli stáhnout k sobě. "Vždyť my zase přijedeme."

Já vím. Těším se s vámi z vašeho mládí, z vaší důvěry v život, v lidi a v sebe sama. Jsem hrozně ráda, že jste šťastní, že vaši milí s vámi jezdí sem a cítí se tu dobře, ale nějak mi chybí to večerní důvěrné popovídání…asi vám zase začnu psát dopisy.

"Jsou skvělí, že?" říká mi Vlado potěšeně, když dům po prázdninách utichne.

Ano, jsou skvělí, a jsem s nimi ráda. Tak já jdu složit ten stůl - ačkoliv … v pátek přece zase přijedou :)