Na střední školu se nezapomíná. Pro člověka, který ji právě zakončil, znamená místo, kde našel většinu svých přátel, strávil velkou část svého života a něco se snad také naučil. Na střední školu se nezapomíná, ale my jsme se přičinili o to, aby střední škola nezapomněla na nás aneb prožitek střední školy očima náctileté.
A snažili jsme se opravdu hodně - celých osm let jsme pilně pracovali na pověsti nejhorší třídy na škole. Vím, můžete namítat, že nejhorší třída je vždycky ta, které právě učitel (či profesor) spílá, ale u nás na škole přirovnávali třídy k té naší. Od jisté doby jsme průšvihy předčili i starší ročníky. Všechno to začalo naším nástupem na školu. Přiznám se, že si první roky příliš nevybavuji - spolužáky jsem až na výjimky neznala, a tak jsem si ke každému řadila jejich výrazné rysy a projevy. Radek byl první z kluků, kterého jsem zaregistrovala - hodil stoh atlasů na zeměpis z druhého patra do přízemí. Ze dne na den ho znali všichni primáni. Ten samý rok jsme byli příčinou zlomené ruky jednoho pana profesora - pokoušel se nás (a sebe) uklidnit a třískl pěstí o tabuli. Zbytek hodiny vykládal od umyvadla, kde si chladil ruku. Ne, že bychom na to byli příliš pyšní, ale používali jsme to jako měřítko naštvanosti profesora. Tak začal náš první rok a další mu byly podobné.
Za rozbitá okna a vytrhané lino jsme (většinou) nemohli a také se v zimě aspoň třetina z nás přezouvala, ale to, že spolužák proletěl dveřmi od šatny, pěkné nebylo. Šatna byla dlouhý čas útočištěm všech, kteří nechtěli na hodinu a odchod do dalších útrob školy odkládali co nejdéle. Potom vypukla válka se třídou o ročník starší, která měla šatnu hned vedle, a v obou šatnách se pro zbytky svačin přehozené přes zeď nedalo dýchat.
Ke klasickým „školním hrátkám“ patří také pěstování plísně. Ta naše žila v láhvi od mléka, pravidelně přikrmována kousky svačin, jogurtem a trochou toho tepla na sluníčku. Přikrývali jsme ji vázou, aby nám nesmrděla ve třídě, ale když jsme ji přes přijímací zkoušky k nám na školu nechali odklopenou, tak nám plíseň vyhodili. Museli jsme tedy dávat zbytky svačin do květináčů ke kytkám. Omlouvali jsme to hnojením. Vedlejší třída své kytky žďářila (lesy se žďáří vypalováním), my byli mírní. Proto se je kluci snažili alespoň porazit ve fotbale - na tom by nebylo nic špatného, pokud by se neodehrával o velké přestávce na chodbě, kudy prochází spousta lidí. Profesoři jim zabavili míč, a proto se hrálo s létajícím talířem - prý je to větší zábava, alespoň byla, dokud nebyl zabaven i ten.
Nedivím se žádnému z profesorů, že s námi nechtěl jezdit na výlety na konci roku, a obdivuji všechny, kdo si nás vzali na starost dokonce na týden. Přibližně v polovině studia, to nám bylo okolo patnácti, někteří z nás vyrazili do Anglie na pobyt v rodinách. Teenageři jsou všeobecně známi svou touhou experimentovat s alkoholem, a to na těch nejméně vhodných místech, kterým zájezdní autobus bezpochyby je. Nechápu, jak se jim podařilo přesvědčit profesory a řidiče o tom, že jim jen bylo špatně z cesty.
Když jsme jeli na týden na vodu, tak třída, co jela po nás, musela používat jiné kempy, protože nás z několika málem vyhodili. Další pohroma na výletě naštěstí dopadla dobře - při čekání na letišti se hrálo na schovávanou. Ne vhodnějším prostorem bylo parkoviště, ale jistému muži se nelíbilo, když se mu za autem zničehonic vynořil člověk a snažil se schovat za jiné auto - následovalo sáhodlouhé vysvětlování, že jen s mikinou a prázdnýma rukama zamčené auto nikdo ukrást neumí a že volat policii je naprosto zbytečné…
Naši třídní jsme měli docela rádi - tedy v rámci možností. Ono je opravdu těžké zbožňovat toho, kdo vám co čtvrt roku hrozí dvojkou z chování, anebo vyhazovem ze školy. Měla to s námi těžké a přežila to a my to také všichni přežili až do konce - myslím na škole, bez vyhození. Možná na tom mělo trochu zásluhu to, že se ztratila třídnice (pánové o dva ročníky výš potřebovali utřít podlahu) anebo že v té další nebyl dostatek listů - tak to dopadá, když si někdo půjčuje stránky z třídnic po celé škole a skládá si svoji vlastní. „Vypůjčeno“ toho bylo ostatně ze školy hodně - houba na výlet na vodu, konvice na zalévání kytek a třeba hasicí přístroj na dělání bordelu v metru. Rozbitou nástěnku jsme ale spravili a každý rok jsme pravidelně čistili počmárané lavice. A když jsme dostali nové, tak jsme je neničili, i když byly mnohem horší. Neměly totiž takovou tu desku dole, kam se dá krásně položit učebnice a opisovat. Neničili jsme je - veškeré taháky jsme poslušně smazali (raději hned, jak nebyly potřeba) a rozsednuta byla jenom jedna. Za tu lihovou fixu místo speciální na tabuli také nemůžeme. Smáli jsme se, to ano, ale kdo by se nesmál… Obdivuji ty, co nás přežili.
Snad každá budova, ve které je pohromadě banda puberťáků, kterých v našem případě bylo něco přes pět set, má několik alternativních komunikačních systémů. Myslím tím samozřejmě dveře záchodů -tedy nevím, jak tomu bylo u pánů, tam jsem nechodila (ale zato jsem je relativně často potkávala u nás), ale dveře dámských toalet byly používány místo sms zpráv, nebo alespoň se stejnou pravidelností. Nikdy mě nenapadlo vzít si s sebou lihovou fixu, i když možností, jak se zapojit do debaty, bylo bezpočet. Nejčastěji jsme měly možnost hlasovat v různých anketách na téma oblíbenosti učitelů či některých spolužáků. Přiznám se, že jednou jsem vedla spolužáka na „dámy“ já, protože mi nechtěl věřit, že tam je napsané jeho telefonní číslo.
Represivní orgány školního vedení ale proti vandalismu páchanému na dveřích rázně zakročily, a tak jsme mohli zdobit jen dvířka našich skříněk. Samozřejmě tak, aby nás nezachytila kamera, protože i to bylo trestné. Za vysazení dvířek u skříněk jsme byli málem pranýřováni, ale to, že z některých skříněk byl „sejf“ na smradlavý tělocvik a zbytky všeho, už nikdo neřešil, a tak mohli majitelé sousedících skříněk jen tiše trpět.
Mezi klasické školní sporty patří hod na odpadkový koš, a to jak přímo, tak odrazem. Kolikrát jsme se nestrefili, je snadné spočítat, a to podle fleků na stěně. Stačí jen sloupat vrstvu barvy, která je v okolí umyvadla a koše vždy o něco silnější, jak studenti stále a stále malují. Nebo provádějí i jiné zednické práce - v jedné třídě je zazděn vzkaz pro budoucí generace (cosi přisprostlého a rádoby vtipného). Jako omítka a barva byla použita drcená křída smíchaná s omítkou původní.
K násilí páchanému přímo na budově školy samozřejmě patří také bodání do zdí nožem a grafitti. Co mi ale opravdu vadilo, byl projekt jakéhosi vtipálka, který na stěny, tam, kde nebylo obložení z dlažby, nastříkal nějaký „smrad ve spreji“, takže se pořádně vsáknul a několik dní jsme inkriminovanými místy procházeli velmi rychle a s mikinou přes obličej, protože se tam opravdu nedalo dýchat.
Občas se trochu divím, že naše škola stále ještě stojí, ale je stavěna bytelně a všichni, kdo se nám pokoušeli těch osm let něco předat, s námi měli opravdu velkou trpělivost. Když jsem byla včera ve škole naposled, pro maturitní vysvědčení, tak mi bylo hrozně líto, že jsme se chovali jako hulváti a tak si nás taky budou pamatovat. Ono je v povaze studentů vyvádět pořád nějakou tu špatnost, ale nám se to dařilo opravdu excelentně. Nejsem a nebudu na to pyšná, ale je tu jedna věc, na kterou jsem hrdá: když jednomu na něco přišli, tak se přihlásili i ostatní. Nezůstal v tom sám a potrestáno nás bylo víc. Ať šlo o kouření za školou, nebo o rozbitá okna. Ano, neměli jsme se ve třídě zrovna dvakrát rádi, ale nikdo nikoho nepodrazil a nikdo v průšvihu nezůstal sám.
Když se ohlížím zpět, tak si pokládám otázku PROČ? Proč jsme to dělali? Přišla jsem na to, až když se za mnou zavřely dveře a já vypadla do světa, s maturitním vysvědčením v ruce. Teď už nás naučili lítat a do hnízda se zpátky vrátit nemůžeme, protože jsme moc velcí. Vyrostli jsme a jediné, co nás spojovalo s dětstvím, bylo chovat se jako děti. Děti zlobí a čím starší jsme byli, tím víc jsme zlobili, abychom si nemuseli přiznat, že jsme dospělí. Už to nebude tak lehké a nezodpovědnost bude trestána jinak než domácím úkolem navíc nebo napomenutím ředitelky. Vůbec se mi do světa velkých nechce - mám chuť vzít kámen a jít rozbít okno. Jenže to nejde. To dělají jen děti…
Autorka právě odmaturovala.