Vzala jsem si cizince

Každé desáté manželství je v současnosti uzavíráno mezi Češkou/Čechem a člověkem z jiné země. Podle statistiky jsou nejoblíbenějšími národy Slováci, Němci a Vietnamci. Následují Ukrajinci, Britové, Američani. Na žebříčku se však poměrně brzy objevují také příslušníci exotických zemí: například Tunisané a Nigerijci. Častěji si nacházejí zahraničního partnera ženy.

Důvodů pro výběr cizinců může být několik, říká socioložka Martina Hronová z Informačního a poradenského centra pro ženy ROSA. U Slováků hraje roli blízkost jazyka a kultury. U jiných národností touha poznat romantické kouty světa, zlepšit si ekonomickou situaci. Podíváme-li se na výběr partnerů optikou tržní ekonomiky, je nám vzrůstající zájem o přítele a přítelkyně z cizozemska snadno objasnitelný. Cizí muži a ženy představují výjimečné zboží, které se na domácím trhu nevyskytuje. Disponují vlastnostmi, vzhledem a chováním, které jejich české ekvivalenty nenabízejí. Například muži ze západní a severní Evropy jsou známí tím, že se umějí postarat o domácnost i o dítě a mají vůči ženě vypěstované gentlemanské chování. Ženy i muži z jihu přitahují svým vzhledem a temperamentem. Léčkou ve výběru může být, že nás přitahuje samotná kultura, ze které partner pochází (například jsme okouzleni Francií) a u partnera oceňujeme více jeho příslušnost k této kultuře než jeho osobnost. V delším vztahu po nabažení se kulturních rozdílů více vyplavou na povrch osobnostní charakteristiky.

Naše osobitá řeč

Vztah s cizincem bývá považován za ideální příležitost, jak si vylepšit jazykové znalosti. Jazyková nerovnost, kdy spolu pár hovoří mateřštinou jednoho z nich, však může způsobovat nerovnost ve vztahu. Silva, jejíž přítel je Francouz, popisuje roli žáka francouzštiny: „Přítel mě často doplňuje a učí, jak se mohu vyjádřit co nejpřesněji. Tím se ale stává jakýmsi arbitrem mého projevu a já mám pocit, že zachází i za hranice lingvistiky.“ Je těžké oddělit obsah řeči od její formy, a to jak v jejím vnímání, tak při přijímání zpětné vazby. Partner, jehož forma jazyka není dokonalá, se tak často může cítit dotčen, protože opravování jazyka vnímá jako opravování sebe sama. Některé páry jsou si nebezpečí nerovnosti vědomi a schválně volí jazyk, který je pro oba druhým jazykem. Eliška je Češka, její partner Ian Brit, ale mluví spolu německy - řečí, kterou se oba musí učit.

Podobnou situaci, i když nikoli z vlastní vůle, zažívám já. S partnerem Dánem mluvíme anglicky - řečí, která není ani pro jednoho z nás mateřským jazykem. Vzniklo to samovolně, protože když jsme se seznámili, já jsem neuměla dánsky a Hans česky. Angličtina byla nejschůdnější možností. Díky tomu mezi sebou vytváříme svůj vlastní jazyk. Podobně jako dvojčata, která jsou ponechána sama o sobě, si vynalézáme svou osobitou řeč, které nikdo kromě nás dvou nerozumí. Vymysleli jsme si speciální slůvka na pojmenování věcí, která jsme v angličtině neznali, za použití českých či dánských výrazů nebo na základě našich společných zkušeností. Jsme schopni vyjádřit poměrně velmi přesně, co potřebujeme, ovšem prostředky, jež se v normálním slovníku nevyskytují.

Jazyková bariéra je daleko větším problémem v širší rodině. Málokterý cizinec je schopný se naučit česky, a pro babičky a tetičky, které umí pár slov německy a dalších pár rusky, se tak stává nepřístupnou osobou, která vyžaduje vaši stálou přítomnost v roli tlumočníka. Tlumočení samo je však záludné: je náročné a často pro samé překládání ani sami nemůžete vstupovat do diskuze, usměrňovat ji, přinášet vlastní názory.

Sprchujeme se večer nebo ráno?

Na rozdíl od vás, kteří jste motivováni svými city, je rodina daleko méně ochotna respektovat kulturní odlišnosti. Mediální referování o problémech okolo rozvodů s cizinci a o následných únosech dětí udělalo také své. Neshody mohou mít někdy legrační charakter: například Silvina rodina nemůže snést, že se Francouzi nesprchují večer, ale jen ráno. Kvůli tomu podle naštvané maminky chodí špinaví do čistých peřin. „Jsou to drobné kritické narážky, ale člověku to vadí,“ říká Silva. Nicméně podobných neshod se můžeme dočkat i při pozvání českého partnera do rodiny.

„Česko je pro středostavovskou francouzskou rodinu exotický východ, kam když cestujete musíte se nechat očkovat,“ říká Silva. „Po otázkách, zda máme doma pračku, televizi a jíme někdy jahody, se mi udělalo hodně špatně. Nakonec mě začali rodiče přítele respektovat díky mému vzdělání a že jsem si ve Francii našla místo na úrovni. Jinak by to ale asi problém byl.“

Známý je argument, že spolu s přítelem z ciziny si nikdy nemůžete připomínat vtipy z Cimrmana a smát se. Důležité je podotknout, že vtipům Cimrmana se nemůžete smát nejen proto, že je váš protějšek nezná, ale protože, i když mu je přeložíte, tak mu zřejmě vtipné nebudou připadat. Pokud jste zkoušeli pouštět české filmy někomu, kdo není z východní Evropy, tak víte, o čem mluvím. Je těžké zprostředkovat pochopení narážek na naši minulost, politiku, charakter.

Tato skutečnost mi ovšem osobně nikdy nevadila. V delším vztahu si najdete věci, kterým se společně smějete. Objevíte filmy, knihy a umění, na kterém se shodnete. To mi spíš přijde, že v našem vztahu není možné vyvolat společný pocit nostalgie. Nostalgii probouzející artefakty komunistického režimu připadají cizincům ze západní Evropy jak spadlé z Marsu. Navzájem své nostalgické předměty prostě neznáte.

Nová identita

Je jasné, že svazkem s cizincem poznáváte kulturu cizí země, která vás více či méně inspiruje. Ovšem díky důvěrnému poznávání druhé osoby s jejími odlišnými kořeny se dozvídáte hodně i o své vlastní kultuře. Ve vztahu se svým přítelem jsem začala více chápat a pojmenovávat si premisy, na kterých je vystavěna naše společnost. Dosud nedostatečné chápání svobody jedince, autoritativní výchova, dvojí morálka… Pohled do tohoto zrcadla není vždy příjemný. Dennodenně se například setkáváme s ostrým rozporem ve vnímání úlohy státu. Přítel Skandinávec důvěřuje státu, jeho institucím a spravedlivému zacházení. Je ochoten platit co nejvyšší daně, protože věří, že je stát účelně využije a podpoří rozumně ty, kteří to potřebují. Pro Čechy? Naivka.

Při střetu s cizí kulturou je velmi složité neporovnávat a nevynášet hodnotící soudy. Jak může milovaná osoba vyrůst v tak hrozných podmínkách? I když při sebezpytu jste kritičtí k českému švejkovství, přístupu k politice, práci a na cimrmanovské vtipy jste už trochu alergičtí, kritika od přítele-cizince zacílená na tyto aspekty češství se vás však vždy dotkne a zuby nehty se jí bráníte. Kritiku společnosti, ve které vyrůstáte, nakonec cítíte jako kritiku sebe sama.

V průběhu vztahu se však nicméně sami měníte - „načicháváte“. Přijímáte části druhé kultury a přibližujete se tak svému partnerovi. Zároveň se ale oddalujete od své rodiny a svých kamarádů.

Každý člověk je pro druhého vlastně „cizincem“. Nese si s sebou výbavu, která pro druhého nemusí být čitelná nebo mu být po chuti. V každém partnerském vztahu si pak díky poznávání jednoho druhým hledáme novou identitu. Ve vztahu s cizincem je ale prostor pro osobnostní změnu a vymezení nového sebe sama větší.

Autorka absolvovala rávnickou fakultu a studium jednooborové psychologie na FF UK. Pracuje jako šéfredaktorka časopisu Rodina a škola a jako dramaturgyně ČT. Je členkou rady Asociace školských poradců.