Sestra nebo bratr?

Se svými sourozenci máme společnou tu nejpodstatnější část své osobní historie -dětství. Sourozenecké vztahy hrají specifickou roli při utváření osobnosti každého z nás. Mají své zákonitosti a ovlivňují nás dokonce i tehdy, když v rodině vůbec neexistují.

Už se zase z pokoje ozývá známý řev: „Mamíí, on mě bije!“ „To není pravda, ona mi bere věci!“ Copak spolu nemohou být chvíli v klidu? Kdy už skončí ty věčné boje? Budou si někdy vůbec pomáhat? Zlepší se jejich vztahy, až budou dospělí?

Kvalitu sourozeneckých vztahů ovlivňuje řada faktorů. Podstatný vliv má věkový rozdíl, ale i počet a pohlaví sourozenců. V těsném závěsu jsou to rodiče, jak svými osobnostními profily, tak kvalitou svého partnerství.

Pořadí napoví

Čím menší je věkový rozdíl mezi sourozenci, tím podobnější jsou problémy, se kterými se setkávají, a tím více je příležitostí ke konfliktům, k soupeření, vzájemnému porovnávání se a boji o vymezování vlastních hranic. Naopak u sourozenců s větším věkovým odstupem jsou aktuální životní rébusy tak rozdílné, že mají minimum styčných bodů a tedy jen málo příležitostí vyvolat konflikt (pomineme-li problémy vyplývající ze skloubení odlišných režimů a zájmů v malém prostoru dětského pokoje). Velký věkový rozdíl, přibližně nad deset let, už přináší mezi tématy obou sourozenců takovou propast, že každý z nich se může cítit v rodině jako jediné dítě.

Počet dětí v rodině ovlivňuje jak vztahově, tak ekonomicky prostor pro každé z nich. Jedináček, který nezažil sourozeneckou rivalitu, si může zkusit představit pocit prvního sólisty na koncertě, který si vychutnává ovace. A najednou se přijde klanět dirigent - komu patří větší díl potlesku a slávy? Prvnímu každopádně menší, když se musí dělit a druhý se „drze“ chce stavět doprostřed pódia. A co když se přijde klanět ještě hráč na první housle? A protože přišel jako třetí, chce mu to publikum vynahradit a potlesk zesílí…

Zjednodušeně lze říci, že tématem prvorozených dětí - dočasných jedináčků - může být někdy pocit ztráty pozornosti, odvržení a snaha najít způsob, jak být pro rodiče nepostradatelný, jak získat zpět svou mocenskou pozici. U nejstarších sourozenců se nejčastěji setkáváme s předčasnou dospělostí a větším sklonům k tradicím.

Tématem druhého dítěte může zase být pocit, že jeho sourozenec je vždycky vpředu, proto ta snaha být alespoň v něčem lepší. Pokud se narodí třetí dítě, nejmladší se stává prostředním -není ani nejlepším, ani nejopečovávanějším. Nejmladší dítě, tedy to, které nejmladším zůstane, má občas potřebu být jiné. Díky rodinné historii mívá také více prostoru a tolerance pro svou „rebelii“, ať už se jedná o oblékání nebo profesi.

Vliv pohlaví sourozenců se při vytváření jejich vzájemných vztahů kombinuje s pořadím. V mnohých rodinách se stále ještě můžeme setkat s názorem, že se narodila „jenom holka“. Prvorozené dívce hrozí větší nebezpečí, že bude nasměrovaná do role zodpovědné pečovatelky a pomocnice v domácnosti a nebude mít třeba dost prostoru pro vlastní dětství. Mladší dívka, zvlášť je-li sestrou bratra, kromě nástrah kladených mladším sourozencům může mít pocit, že její problém je i v tom, že je dívka. V průběhu let svou roli někdy paradoxně sehraje biologický faktor - v určitém období se relativní rozdíl mezi sourozenci změní. Dívky dospívají rychleji a chlapci to sice vnímají, ale nechápou. Vedle fyzicky vyvinuté mladší sestry, která už nemá zájem o dětské hry, pak starší bratr ztrácí i privilegium vyspělosti a hledá způsob, jak se s touto ztrátou vyrovnat, někdy jak z neřešitelné situace uniknout. Takové úniky mohou být nečekaně a překvapivě bouřlivé. Začne překračovat hranice, které třeba až dosud respektoval - množí se například pozdní příchody domů, konflikty v rodině i s učiteli, zhorší se příprava do školy a prospěch, zájmové aktivity ho přestanou bavit, začne se poohlížet po jiné (z rodičovského pohledu zpravidla „horší“) partě kamarádů…

Rodiče zasahují

Všechny naznačené sourozenecké konstelace se mohou nebo nemusí různou měrou naplnit. Tím, kdo má rozhodující vliv na konkrétní vztahy v rodině, jsou ti nejbližší, jejich rodiče a prarodiče. Jsou-li zralými osobnostmi, jejichž jednání je co nejvíce vědomé, dokáží svou vlastní rovnováhu přenášet i do vztahů k dětem a tím jim pomáhají vytvořit i co nejharmoničtější vzájemné vztahy.

V opačném případě si sourozenci mohou někdy vzájemně suplovat nefunkční, málo citlivé, nedostatečně pečující a málo sytící vztahy svých rodičů. Pokud dětem ve vztazích s rodiči něco schází, bývají to zejména nej/starší sourozenci, kteří přebírají zodpovědnost za určitým způsobem nedospělé rodiče. Dostávají se logicky do situací, kde sice mají maximální zodpovědnost, ale v podstatě nemají možnost z principu věci záležitosti ze své dětské pozice vyřešit. Zažívají velmi silný pocit bezmoci a následně úzkost z reakce rodičů na to, že selhali. Právě to jsou chvíle, které se odrazí na jejich budoucím dospělém životě. Například v souvislosti s potřebou neustále mít všechno pod kontrolou nebo všem pomáhat. V obou případech to znamená, že takový člověk na sebe nabírá větší zodpovědnost, než je zdravé.

Pokud dítě za jeho snahu o řešení situací stihne i nespravedlivý trest, bezmoc a úzkost vystřídá hněv a vztek. Přestože vztek způsobilo chování jednoho z rodičů, dítě brzy zjistí, že obrátit tyhle negativní emoce vůči němu pro něj není bezpečné. Bezpečnější je naučit se potlačovat své projevy hněvu a agrese nebo je obrátit proti mladšímu sourozenci. V dospělém věku pak někdy jako převlečený vztek potkáváme symptom „muže, který se směje“.

Jak tedy mohou rodiče pomoci utvářet svým dětem dobré sourozenecké vztahy? Beze zbytku tu platí latinské heslo: verba docent, exempla trahunt, slova poučují, příklady táhnou. Bezpodmínečná láska, podpora a pravdivost jsou tím nejlepším, co můžeme dětem poskytnout. Dokázat to je zároveň jedním z nejtěžších kroků na rodičovské cestě. Mnohdy se těmto atributům zralé, integrované osobnosti musíme sami složitě učit.

Dospělí v zajetí dětských vztahů

Podporujeme-li rozvoj individuality dítěte přiměřeně jeho věku, je to pro něj jako živá voda. Vymezuje hranice, ale uvnitř nich nechává dostatek prostoru pro vlastní vyjádření. I to je základ dobrých sourozeneckých vztahů, který se zúročí v dospělosti - nejsem ani lepší, ani horší než můj sourozenec, jsem stejně jako on individualita a respektujeme se navzájem.

Ve vztazích k našim sourozencům, ve vzájemných sympatiích a antipatiích se odráží zejména obraz našeho neobjeveného „já“, našich nerozvinutých potenciálů. Můžeme celý život vidět nedospělou dětskou optikou svého sourozence jako příčinu našich vlastních neúspěchů a křivd - pokud se nám naskytne šance, budeme si tyto „křivdy“ kompenzovat alespoň na úrovni majetkového vyrovnání.

Nebo svého bratra či sestru nechceme vidět vůbec, protože nám příliš připomíná stará rodinná schémata, jež nám stále svazují nohy a ruce - a současně naši neschopnost je dospěle vyřešit.

Pokud jsme ale skutečně vnitřně dospělí, dokážeme oboustranným poznáváním budovat vztah se svými sourozenci, i když byl v dětství plný hádek a rivality. Nemusíme čekat, až ten druhý udělá první krok. I zde platí: Svět se změní, až se změním já. Díky tomu můžeme objevit i jinou kvalitu sourozeneckého vztahu - sdílení, podporu, hojivou a přijímající lásku.

Autorka je konzultantka a lektorka v oboru psychologického poradenství a rozvoje osobnosti. Mimo vlastní praxi spolupracuje s dalšími partnery, například Konzultačním a terapeutickým institutem AKTIP, a publikuje.