Jsem podruhé vdaná…

První moje manželství bylo fajn - s manželem jsem 4 roky chodila, byla jsem do něj zamilovaná, jak jen holka v 19 může být, chtěla jsem mít svatbu v bílém - a tak jsme se vzali. Bylo mi 20 a byla jsem připravená - kdo by nebyl, když se od 13 let staral o rodinu (maminka byla těžce nemocná), měli jsme kde bydlet, rozuměli jsme si v otázkách globálního oteplování, úhynu koal, potřebnosti airbagů v autě…. Rozvedli jsme se po třech letech, protože nám neklapal "normální" partnerský život - kdo co udělá doma, kam půjdeme, sex… Prý jsem příliš extrovertní, dle mě byl můj první muž příliš introvertní:o)

Mého druhého manžela jsem poznala v den jeho narozenin, víceméně přesně o dva měsíce později mě požádal o ruku a o další dva měsíce jsme se brali, tedy 4 měsíce od seznámení. Rozumíme si právě v těch otázkách co s prvním manželem ne, není problém kdo vynese koš, kdo umyje nádobí, kdo dá dcerku na nočník, kam pojedeme, sex…

Reaguji tím na článek Úděl nás žen? Toužit po dětech a starat se o chlapa! , kde se spousta holek naváží do autorky ohledně brzkého sňatku…

S manželem vychováváme takřka 2 letou dcerku a plánujeme minimálně jedno další dítko - neříkám (na to už jsem moc stará) že spolu budeme celý život, i když ráda bych:o) - ale:

KDO MÁ PRÁVO SOUDIT co je v pořádku? Manželství po 4 letech, nebo po 4 měsících?

Jak víte, po X-letech, že je to ten pravý (pravá), nebo jak poznáte, že je to trefa do černého po prvním setkání? Já to prostě věděla HNED. Hned jsem věděla, že ho chci, chci s ním žít a mít děti - i kdyby to nemělo trvat věčně…

Jsem blázen?:o)