O dobrých lidech a spokojených dětech

Ráno. Vstáváme, rychle balíme věci a vyrážíme směr nádraží, odkud nám jede cyklobus do hor. Pan řidič je moc milý a příjemný starší pán, nakládá kola jako mladík, žertuje s lidmi okolo, taková veselá kopa. Vozík za kolo nám do autobusu pomáhají nacpat kamarádi cyklisti, nejdřív to nejde, ale pak sundává manžel kola a už se vleze….a jedem. David sedí tátovi na klíně, spokojeně kouká ven z okna, spolu si špitají, Žabča mi po kojení slastně usíná v náručí. Pohodička.

Tak a jsme tu, vyložíme náklad, na lavičce a teplém sluníčku snídáme, chystáme mapu do mapníku a probíráme kudy tudy. Upravuji si výšku sedla (v cyklobuse bylo nutné sundat celou sedlovku), spokojená s výsledkem si osazuju sedačku a hned do ní zapínám Davida. Po pár metrech jízdy zjišťuji, že je to přece jen moc vysoko. Takže sundat dítko, sundat sedačku, posunout sedlo, nandat sedačku, nandat dítko…za minutku poté David volá: "Mamí, já chci čůrat"...sundat dítko, nandat dítko… to asi, abych nevyšla ze cviku, nu což.

Vyrážíme na cestu, hnedka narážíme na překážku - podchod pod tratí se strmým schodištěm a bez výtahu. Ptáme se domorodce na cestu a ten nám ochotně radí, jak to objet, hurá. Po objížďce navazujeme na zvolenou trasu, cesta nás vede nahoru a dolů, ale pro nás je to výzva. Pod modrou oblohou s malými mráčky se nám šlape krásně, krajina kolem je jak z obrázku, voní les a dřevo. Žabča zanedlouho v tom našem drncálku, který táhne manžel, usíná, já si s Davidem za zády za jízdy klábosím, zpíváme si.

A je tu kopec jak na střechu světa, na vrcholu, na který oba s manželem už šlapeme vedle kola, se objeví hospůdka. Neváháme ani minutku, nám černé pivečko, Davidovi džusík, Žabči zase mlíko. Sedíme, spočíváme, kocháme se výhledem. Žabča ožužlává na zemi trávu, David skotačí v dětském koutku…a na obloze přibývá mraků. Diskutujeme s hostinským, moc příjemný pán, při odjezdu vnutí Davidovi korunku, ať si jí dá do pokladničky.

Vyrážíme směr chata vzdálené rodinné přízně, kde se chceme na chvilku zastavit a opéct buřtíky. Obloha temní, vidíme blesky a slyšíme hromy pěkně blízko. Nu což, všecko se musí zkusit a zažít. Bloudíme, tápeme, David usíná uprostřed věty a poklimbává v sedačce. Šlapeme horem dolem, začíná pršet, nejdříve trochu, ale pak přituhuje. Navlékáme pláštěnky, David je nadšený z deště a povzbuzuje mě do kopce: "Mamko makej, makej", Žabule začíná být ve vozíku mrzutá a pokřikuje. Konečně vidíme chatu kdesi v dálce, na kopci. Takže žádná cílová rovinka, ale cílový pořádný stoupáček, uff.

Na chatě je příjemně a útulno, přivezené buřtíky si necháváme uvařit a padají do hladových žaludků, holt špekáčky na ohni budou jindy. V rámci možností se sušíme, převlékáme do suchého, paní domácí nás nalévá horkým čajem. Chvíli klábosíme, David si hraje s pesanem a spolu lítají po chatě, oba jsou spokojenost sama, Žabča jde z ruky do ruky, usmívá se, výská. Venku vytrvale prší, obloha je stále potemnělá. Přehodnocujeme situaci a rozhodujeme se pro návrat domů, v plánu byl cyklobus, ale do jeho odjezdu ještě zbývá mnoho času. Loučíme se s hostiteli, děkujeme za příjemné pohodové chvilky. Zabezpečujeme se proti dešti jak to jde a vyrážíme nejkratší cestou na nádraží, David ještě huláká: "Ahóój, mějte se všichni dobře". Cesta pěkně fičí z kopečka, já, stírajíc si kapičky bláta z brýlí, přemýšlím, že si snad konečně pořídím blatníky.

Na nádraží zjišťujeme, že nám to fičí cca za 20 minut. To je dobrá zpráva, špatná je, že na trati je cca v polovině výluka, takže budeme muset přesednout na autobus a pak zpět na vlak. S manželem přemýšlíme, kam si koupíme lístek, zda až domů nebo jen do místa výluky, odkud by jsme již domů dojeli kolmo. Nakonec se rozhodujeme pro lístek až domů, s tím, že to, co nás nezabije, to nás posílí.

Je to tady, jsme trochu nervózní, jak to zvládneme - moje kolo se sedačkou pro Davida, manželovo kolo, vozík s autosedačkou pro Žabču, David a Žabča v mém náručí. Už ale není čas nad přemýšlením, vlak se přihnal, je čas nastoupit.

Do vlaku se soukáme celkem v pohodě, vlak má dvoukřídlové dveře, tak se vozík v klidu vleze dovnitř, aniž by jsme ho museli skládat, s koly nám pomáhá přívětivý mladý průvodčí. Ptáme se, co stojí doprava kol, průvodčí jen mávne rukou a usmívá se, že prý nic. David si užívá s tátou cestu vlakem, Bobulka mi znova po kojení usíná v náručí. Nemůžu od ní odtrhnout oči, je prostě k zulíbání, jak tak nevinně hajušká u mne v náručí.

Přestup, všecko je na manželovi, protože já mám v náručí spící Žabču a nemohu mu nijak pomoct, ostatní cestující už jeden po druhém mizí do podchodu a spěchají k přistaveným autobusům. Kola zvládne manžel jedno po druhém vytáhnout sám, ale s vozíkem se dře, dveře jsou sice široké, ale uprostřed je zábradlí, nad které je třeba vozík nadzvednout. Zrovna když nadzvedává vozík nad to zábradlí, přiskakuje posunovač, co jde zrovna kolem a ochotně pomáhá. Když jsme konečně se vším venku, jde kolem výpravčí a ptá se, zda jedeme dál. Odpovídáme, že ano, popohání nás tedy směrem k podchodu, abychom to stihli. Pak se zarazí a zřejmě jí dochází, že toho máme jaksi více, nečekaně drapne jedno kolo, posunovač vozík a vyrážejí, manžel bere druhé kolo a já se chápu Davida. Přesouváme se k náhradním autobusům přes koleje, nádražní budovu a místa, kde smí jen zaměstnanci ČD, kola a vozík nakládáme do přistavené dodávky, ještě vřele děkujeme posunovači a paní výpravčí a už autobus odjíždí. Žabka mi stále spokojeně spí v náručí, její spánek bych fakt chtěla mít. To by tedy bylo, cesta autobusem ubíhá rychle a další přesun se blíží mílovými kroky.

Tak a jdeme do toho podruhé.

Autobus stojí cca 50 m před začátkem vlaku a odhadem tak 100-150 m od kolejí. Hned je nám jasné, že do vlaku se nenacpem, má jen jednokřídlové dveře, do kterých se vozík nevleze a než by jsme ho složili, to by chvíli trvalo. Váháme, hlavně manžel, huláká na nás strojvůdce, co se jako děje, tak mu stručně líčíme, že se tam nevlezeme. Radí nám, ať si dáme vozík do služebního vagónu. Váháme podruhé, služební vagón je na konci vlaku, to by znamenalo 3x jít tam a zpět podél celého vlaku a ještě ten kus od něho. Zachraňuje nás opět paní výpravčí (jiná) a s ní jdoucí průvodčí, ani se nás na nic neptají (asi slyšely, co jsme si navzájem hulákali se strojvůdcem), každá bere jedno kolo, manžel vozík a sypeme si to na druhý konec vlaku. David je štěstím bez sebe, dostává od paní výpravčí do ruky opravdickou plácačku a naparuje se jak kohout. Usedáme do vagónu a nad tím vším kroutíme hlavou, bylo to tak rychlé, že jsme ani nestačili oné výpravčí a průvodčí poděkovat. Žabka mi stále chrní v náručí, jak to holka proboha dělá???

Výstup je už bez komplikací, ochotně nám pomáhá průvodčí, ještě s námi i žertuje. David si na poslední chvíli nechává od něho cvaknout lístek, který si pak blaženě drží v rukou až domů.

Na perónu se dáváme do kupy, nasedáme a vyrážíme na poslední etapu našeho výletu. Drandíme si přes město domů, nedá nám to a ještě se zastavujeme na pívo a tvarůžky. David řádí na skluzavce a Žabka opět okusuje trávu na zemi, z hospody se ozývá góóóól. Nádhera, stihli jsme i náš první zápas na Euru 2008.

Doma nás ještě čeká tahání všech těch krámů do druhého patra, ale představa plného talíře horké krupicové kaše nás pohání jako žhavý motor. Sprcha, jídlo a spát. Ležím vedle Davida, ten mi několikrát mezi vyprávěním, co všecko ten den zažil říká: "Maminko, mám tě rád", usíná, ještě naposledy otvírá oči a šeptá mi: "To byl fajn výlet mamko". Já bulím a říkám si, jó byl, ty můj zlatý kluku.