Je rozšiřování počtu školek a podpora vzniku jeslí skutečně řešením stávající společenské situace?
V dubnovém čísle časopisu Respekt vyšel článek „Kam to dítě dáme?“ pojednávající o problému nedostatku školek a z toho vyplývajícím znevýhodnění žen a jejich diskriminaci na trhu práce.
Co se školek a jeslí týká, můj vztah k nim je jistě ovlivněn velice silnou a zároveň první vzpomínkou na období mého dětství. Vybavuje se mi i po mnoha letech živý obraz mne, coby asi dvouletého dítěte posazeného na nočník, sledující mámu jak mi mizí kdesi za zavírajícími se dveřmi. Dnes a denně v tuto chvíli začínám kopat nohama do nočníku a čekají mne nekonečné hodiny čekání…..Můj nočník je v přízemí, z prvního patra je slyšet neustávající pláč malých miminek. Ještě dnes mi při té vzpomínce běhá mráz po zádech. “Proč mě tedy chtěli, když jsem teď spolu s dalšími odložená?“byla pro mne hodně dlouho dosti nepochopitelná otázka.
Dnes jsem dospělá a tak si mohu odpovědět. Ale……
Mluvíme-li o rovných příležitostech žen a mužů v naší společnosti, nezapomínejme na rovné příležitosti našich dětí. Přirozeným právem všech svéprávných dospělých by mělo být právo být finančně nezávislý, neizolovaný od společnosti. Právem dítěte je být se svými nejbližšími a to tak dlouho, dokud je to jeho potřeba - fyzická i psychická. Jenom v dítěti, které ví, že je přijímáno a není nedobrovolně „odstaveno“, může vzniknout hluboký pocit jistoty – což s sebou nese toleranci, přijetí a pochopení všech ostatních se všemi jejich odlišnostmi. Každá lidská bytost se rodí s potřebou ničím nepodmíněné lásky a dětem se může dobře dařit jedině v takové rodině, kde nejsou nuceny neustále obhajovat samy sebe, neustále bojovat o právo být tím kým jsou a s tím, s kým chtějí být. Spolehlivé zázemí ve vlastní rodině je pro jedince důležité jak z hlediska zdravotního, tak i schopnosti navazování kvalitních sociálních vazeb v období dospělosti.
Stejně tak důležitý je i společné soužití partnerů. Namísto toho je však zaznamenán rostoucí počet rozvodů. Současný běžný model – kdy žena zůstává s dítětem a muž se vrací domů večer, neumožňuje sladění rodinných vazeb, ale ani vazeb mezi partnery. Začleněno do vědeckého kontextu jde o tzv.párové vazby. Jsou-li si partneři většinu dne fyzicky blízcí, vytváří jejich těla látky podobné morfinu – přírodní opiáty. To způsobuje, že mezi nimi vzniká určitá forma závislosti, jež volně navazuje na obdobný model zdravého vztahu mezi matkou a dítětem. Neurohypofýzou jsou vylučovány hormony: mužský vazopresin a ženský oxytocin – které hrají důležitou roli v různých aspektech monogamního chování, preferujícího jednoho konkrétního partnera, ochraňování partnera, s nímž žiji a sdílení rodičovských úkolů.
Je tedy rozšiřování počtu školek a podpora vzniku jeslí skutečně řešením stávající společenské situace?
Naše západní společnost zaměřená především na výkon a hmotný blahobyt vyděluje staré lidi a zároveň „uvězňuje“ a diskriminuje ženy. Jak by vlastně měla vypadat a fungovat společnost s rovnými příležitostmi pro všechny zúčastněné? Více prostoru a flexibility vytváří menší tlak na každého jednotlivce a zároveň umožňuje zpomalit životní tempo, s čímž bychom měli počítat již při plánování narození dítěte. Může a chce si tato společnost dovolit zpomalit životní tempo? Jestliže chceme z tohoto začarovaného kruhu ven, musíme pravděpodobně začít každý sám u sebe. Aktivně prosazovat celistvost a nečekat, že někdo (třeba stát) vyřeší věci za nás.
Potom třeba odpadne otázka typu: Kam to dítě dáme? a ani mi nebudeme muset žít s obavou kam to dítě, až jednou dospěje a my zestárneme, dá nás…….
Tento příspěvek chce nastínit i jiný úhel pohledu na danou problematiku rovných příležitostí a rozšiřování stavu školek a jeslí.
Literatura: Odent, Michel – The Scientification of Love. London, 1999 Norberg – Hodge, Helena – Dávné budoucnosti. Brno, 1996 www.sweb.cz/luciegroverova