Předevčírem jsem se vrátila z nemocnice se svou jeden a čtvrt roku starou dcerou. Důvod: pozorování pro podezření na otřes mozku. Všechno jsme zvládly v pohodě, veškeré výsledky v pořádku, tak jsme se rády vrátily domů. Pořádný šok mě čekal až druhý den poté. Doktorka mě upozornila, jak to chodí v praxi se zdravotními pojišťovnami a sociálním úřadem. Nestačila jsem valit oči...
O dva dny dříve jsem totiž volala k doktorce pro radu kvůli pádu starší dcery ze druhého schodu. Obvykle nikde moc neleze, nepadá, ale ten den se to prostě nějak k mému překvapení stalo. A za chvilku spadla ta mladší v běhu a bouchla se bradou o zábradlí – úraz nic moc. Holka je živel, takové pády s ní máme tak jednou za tři dny. Ale protože měla jednu zorničku širší než druhou, radši jsme se vydali do nemocnice. Takže jí nic nebylo, ale už je to na papíře, a já se teď modlím, abychom v nejbližší době neměli nějaký další úraz.
Proč? Byla jsem téměř na odchodu po kontrolní prohlídce u doktorky, když ta mi ještě s významným pohledem do očí upozornila: „A dávejte si na ty úrazy pozor.“ Napřed jsem vůbec nechápala, co má na mysli. Samozřejmě že mi není jedno, jestli si moje děti ublíží, a tak se snažím úrazy eliminovat. Ale všechno není v mé moci. Když doktorka viděla můj nechápavý výraz, tak pokračovala: „Když jsou opakované úrazy během krátké doby, pojišťovny mají tendenci vymáhat náklady po Vás – Vy jste jako rodič za dítě právně zodpovědní, a proto můžou tyto výdaje požadovat zpětně po Vás.“
Následoval výčet příkladů přímo z jejich praxe, kdy dítě někomu spadlo 2x za sebou z přebalováku, načež pojišťovna přeúčtovala rodičům druhý pobyt v nemocnici, veškeré vyšetření apod. A co hůř – nějaký chlapeček na sebe svrhl vařicí čaj, ve vážném stavu ho převážel vrtulník do Prahy, a pojišťovna poté vymáhala po rodičích asi 100.000. Já pomalu cítila, jak se mi podlamují kolena. No nedej Bože, aby ta naše čiperka provedla něco nepředvítalného!
Pak se mi dostalo trochu uklidnění – prý toto jednání má ve zvyku hlavně všeobecná, a tu naštěstí opravdu nemáme! Ale pak následovalo další nepříjemné varování: „A taky si při opakovaných úrazech někdy volá sociálka, a ptají se nás, co je to za rodiče, jestli jsou spolehliví atd.“
Teda musím říct, že veškeré vyšetření, přepírání bojovné dcery, odběry krve atd. jsem zvládla v pohodě. Ale jak bych zvládla boje o peníze s pojišťovnou nebo dokonce boje o dítě (resp. o tvář rodiče) se sociálkou, to teda netuším. Ale určitě by mi do smíchu nebylo.
Doktorka mi ještě udělila pár rad ve smyslu provádět domácí práce pouze když děti spí, nespouštět z nich oči, a tomu podobné tipy. Tak teda nevím. Když upadla Miuška na zábradlí, nestála jsem u sporáku zády k dítěti. Byli jsme venku, čtyři dospělí na dvě děti, a dcerka se rozeběhla ke schodům. Kdyby letěla dolů, tak jsme jí chytli. Jenže ona si to namířila rovnou na zábradlí, a jak jsem byla nasměrovaná na schody, tak jsem tomu střetu se zábradlím prostě už nezabránila.
Byt máme co nejbezpečnější, nikde žádné ostré rohy, skříňky se zábranama, v dosahu jen bezpečné předměty... Ale nejsem neomylná, a zajistit dceři bezúrazovost prostě nemůžu. Leda že bych jí přestěhovala někam do vypolstrované místnosti a zavřela ji tam aspoň na rok, než bude mít trochu větší rozum.
Jenom pro dokreslení jejího temperamentu: chodit začala (bez držení) ve tři čtvrtě roce. V nemocnici se všichni vyšetřující doktoři, jeden jako druhý, divili, jakou má holka ve svém věku obrovskou sílu. Jí zásadně ve stoje, resp. dělá v židličce „polodřepy“ - tak dlouho sedět by přece byla nuda. Už dávno jsme jí židličku posunuli na nejnižší polohu, kdyby náhodou letěla, ať si moc neublíží. Poutat jsme jí zkusili, ale to se tak vztekala a „prala“ s pásy, až se z toho poblinkala, takže tudy asi cesta nevede. Včera si posunula stupátko pod umyvadlo, chytla se za jeho okraj a dělala shyby. Já bych neudělala asi ani jeden, ona se u toho ještě řehtá. (Samozřejmě hned jsme začali do koupelny zavírat na kliku, aby tam bez našeho přímého dohledu nevyváděla podobné vylomeniny.) Pěkná čiperka, co? Jistě chápete, že je můj strach oprávněný.
Tak jsem se z toho trochu vypsala. Protože způsoby jednání obou institucí mě rozčilují a berou dech. A jen pouhá představa, že bych musela něco takového řešit, mě zároveň děsí a zároveň rozpaluje do ruda. Ať si tedy pracovníci z pojišťovny jdou hlídat to moje živelné dítko! Nebo sociální pracovníci, ať si to zkusí, zabránit úrazům u takové divošky! Chtěla bych je vidět!
No, doufám, že k žádné další katastrofě v nejbližší době nedojde. Nejen kvůli praštěným úřadům, ale samozřejmě kvůli dceři – žádnou bolest ani zdravotní komplikace jí nepřeju. Tak snad dostane z nebe nějakou posilu andělů strážných, bez jejichž pomoci bych to asi neuhlídala.
P.S.: Zajímalo by mě, odkud bere sociální úřad informace o četnosti úrazů u jednoho dítěte (?)
Skok