Žijeme uprostřed přírody

Rodina bydlí ve vesnici s tři sta obyvateli na Českomoravské vrchovině. Manželé se po svatbě před deseti lety nastěhovali do domku, který Zdeněk za pomoci kamarádů dva roky opravoval. V kamenném stavení starém asi sto let vychovávají sedmiletého Honzíka a pětiletou Máničku. Ve vesnici ani v blízkém okolí příbuzné nemají, s dětmi jezdí za prarodiči do Kutné Hory a na Slovensko.

Zuzana pochází ze čtvrtmilionových Košic, z osmého patra paneláku. V Praze studovala vysokou školu, během studií se dostala do společnosti lidí, kteří každý rok na jaře absolvovali takzvanou Bohatýrskou trilogii. „Obnášela pěší putování, kolo i sjíždění nějaké řeky. Takto putovalo více skupin a na závěr se setkali v nějaké bojovce,“ vypráví. Tam se seznámila se svým budoucím manželem Zdeňkem.

Společná záliba v putování přírodou a v sportu je přivedla k myšlence vybudovat svůj domov na venkově. Domek kdysi koupili Zdeňkovi rodiče, postupně se dělaly nutné opravy. „Měli jsme štěstí,“ říká Zdeněk, „v době, kdy jsem se rozhodl dům rekonstruovat, ve vesnici dělali vodovod a kanalizaci, týden před svatbou nám zavedli telefon a během dvou let se obec plynofikovala, takže nejsme odkázáni pouze na topení dřevem.“

Romantika s ručením omezeným

Romantika, napadne mě okamžitě, když spolu se Zuzanou Šimůnkovou vstoupíme do kuchyně. Vlastně omyl, tady je to světnice. V místnosti se nejen vaří, ale také slouží jako ložnice rodičů a místo rodinného života. Přesně jako v minulosti. Místnost je to velmi útulná, dýchá starými časy. Na kamnech, ve kterých se topí dřevem, tiše vře voda. Dáváme si šípkový čaj. A paní domu postupně uvádí na pravou míru mé romantické představy o idylickém venkovském bydlení.

„Když někam přijdeme na návštěvu, vidím vyblýskanou kuchyni. U nás je to těžší. Ze dřeva, kterým ve světnici topíme, neustále něco padá. Ráno zametu a do večera je na zemi prach,“ říká žena. „Domeček ale pořádné topení a výměnu vzduchu komínem potřebuje, díky tomu tady není vlhko, i když ve sklepě máme studánku. A když už se topí, na plotně se může vařit ve spoustě hrnců, trouba je stále připravená péct,“ směje se. S létem přichází ke slovu vaření na elektrické dvouplotýnce a pečení v remosce. Kuchyň ale čeká rekonstrukce elektřiny a tak časem přibude i sporák, jaký vlastní většina českých domácností.

„Vím, že spoustu věcí bychom ve městě dělat nemuseli. Kolem domu a zahrady je stále spousta práce. V létě musíme sekat a hrabat zahradu, musíme dělat dřevo. Na podzim se hrabe listí z velkého dubu, kaštanu a lípy, co nám rostou na dvorku. Když přijde tuhá zima, tak se zase odhazují haldy sněhu. Několikrát za zimu nejde kvůli sněhu nebo ledu autem vyjet, ale běžky si můžete nazout přímo přede dveřmi a děti mají skvělou sáňkovačku přímo na zahradě. V létě je zase v kamenném domě příjemně chladno a děti mohou trávit celé dny venku ve stínu okolních stromů. Líbí se nám tady a jsme spokojeni.“

Má to i nevýhody

„Jak děti rostou a mění se naše životní situace, vnímáme různé výhody i nevýhody tohoto způsobu života. Jsem moc ráda, že jsem mohla mateřskou dovolenou strávit s dětmi na trávě na dvorku a na zahradě, chodili jsme do lesa, sáňkovali jsme, pak se děti na tom dvorku i učily lyžovat. Oba umí na kole, jsou zvídaví, poznávají rostliny a plody, učí se pomáhat - vozí písek, sejou hrášek a špenát, krmí se malinami, kterými nám zarůstá zahrada, hrabou listí, aby pak do něj skákaly... “ vypráví. „Tento život docela vyhovoval i mým představám o domácí ekologii, třídíme odpad, snažíme se jej mnoho nevyprodukovat.“

Horší to ale bylo s dopravou. Zdeněk pracuje v Ledči nad Sázavou, kam není přímé spojení, jezdí tedy autem. Vesnice má přímé autobusové spojení pouze několikrát denně do nejbližšího menšího města. Do okresního města Havlíčkův Brod lze jet vlakem, který jezdí v údolí, asi jeden a půl kilometru od vesnice.

Rodinná taxislužba

Zuzana pracuje jako učitelka na gymnáziu. „Každý jezdíme do jiného města, jako ostatně hodně lidí z vesnice. Než jsme měli děti, nevnímala jsem ale dojíždění jako problém.“ Děti sice v místě navštěvují malotřídní základní a mateřskou školu, ale pro rozvíjení dalších zájmů je nutné je vozit do okolních měst. „Také se po mém návratu z rodičovské dovolené ukázalo, že nestihnu vyzvednout děti ze školky a z družiny, které ve vesnici zavírají brzo.“ Maminka proto raději pracuje na snížený úvazek a rodiče mají rozvrh, kdo kdy a kam děti vozí. „Auto hodně zjednoduší situaci, ale netěší mě, že jsme na něj odkázáni. Bez nás se děti nikam nedopraví, ani když budou větší. O to víc si cením, pokud je nějaká možnost kroužku zde. Nadšenci vedou kroužek mladých hasičů a moc nám pomáhá i místní pan varhaník, který Honzíka učí hrát na flétnu. Nicméně, nějak to budeme muset vyřešit, to neustálé přesouvání není ono,“ konstatuje Zuzana.

Televize nám nechybí

Rodina nemá doma televizi. Zcela plánovitě. „Důležité je, že si povídáme a na to je čas hlavně večer. Kdyby někdo zapnul televizi, komunikace by okamžitě skončila. Máme ale počítač a tak není problém třeba dětem pustit pohádku na DVD. Nejsou tak o nic ochuzené,“ myslí si maminka. Naopak, získaly. Honzík i Mánička mají velmi rádi knížky a dovedou se velmi dobře slovně vyjadřovat, česky i slovensky.

Honzík a Mánička jsou chytré, milé a veselé děti. Děvčátko mi nabízí malý dárek, chlapeček ukazuje doma vyrobenou knížku o vlacích, které ho spolu s tatínkem tolik zajímají.

Vášní hlavně Honzíka je pravidelné poslouchání rádia. „Od malinka poslouchá vysílání pro děti, děti tam píší, kreslí, už o nás v rádiu vědí. Jako školák už Honzík volá i do vysílání pro starší děti. Rádio je pro nás alternativa k televizi. Každodenní pohádka z rádia je vlastně pro děti pevný bod dne, rituál,“ popisuje Zuzana Šimůnková. Uznává, že televize může být pro mnohé maminky vítanou možností, jak si alespoň chvíli udělat čas sama pro sebe. „Neodsuzuji to. I my si možná jednou televizi pořídíme, ale budu chtít, aby si děti programy vybíraly podle domluvených pravidel.“

Rodinné rituály

Před pěti lety rodina obnovila folklórní tradici. O Vánocích na Štěpána chodí koledovat po vesnici. „Vezmu děti, flétnu a přejeme lidem vánoční štěstí. Dostaneme od nich sice cukroví, ale spíše to cítím tak, že my se jim jdeme poděkovat za pomoc, kterou nám třeba poskytli. Připadá mi, že si už na naše koledování zvykli a těší je to.“

K sousedům pak ještě vyrážejí o dva týdny později, požádat je o příspěvek na charitní tříkrálovou sbírku. „Jako každá rodina máme i další tradice - krmení zvířátek v lese nebo stopovací hry za narozeninovým dárkem. Možná proto, že tady nemáme blízkou rodinu, jsou o to důležitější.“

Pocit izolace

„Občas mě přepadne pocit izolace, ale je to spíše odloučením od rodiny, nejde vzít děti a udělat si procházku k babičce. Hodně mi pomáhá možnost komunikace - zlevnění telefonování na Slovensko i internet,“ přiznává maminka. „Myslím, že děti to nepociťují, u babiček si užívají město, jezdíme do přírody, na hory i pod stan k moři.“

Moje návštěva končí. Maminka připoutá děti do sedaček, vezou mě na rychlík do Světlé nad Sázavou a mě napadá: tyto děti mají na své rodiče a na prostředí, ve kterém vyrůstají, opravdu štěstí.