Jako v pohádce

Chvíli na mne zíral, pak si šel dát panáka a nakonec se zeptal, jestli je to jeho. Byla jsem tak překvapená, že jsem mu ani nedala pořádnou ránu, což bych dnes již udělala, dnes bych se taky sbalila ihned, a ne až po 3 měsících protrpěných v cizí zemi. Dnes bych už nezkoušela, jestli by to přeci jen nějak nešlo. No nic, dnes mám krásného skoro čtyřměsíčního syna a k němu tatínka nad tatínky. Tatínka, co přebalí, vykoupe, ukonejší a kterému nevadí, že "pod" spícím miminkem sedí třeba hodinu a půl, jen aby se vyspinkalo a maminka mohla umýt sebe a nádobí, a že miminko spí mezi námi v posteli.

Takže po mírně zoufalých článcích na téma, co mám dělat, když jsem sama, můžu napsat jeden optimistický na téma "už jsme tři".

Budu mu říkat tatínek, protože to tatínek je, není náhradní, vtipné je, že do role náhradního tatínka se svou laxností dostal otec biologický a ten původně náhradní je tu s námi pořád a dělá pro "cizí" miminko věci, které pro ně bio-otec (zvláštní, jak nezdravé mohou bio věci být:o) nikdy neudělal.

Ještě před Vánoci jsem odjela z oné cizí země a strávila je s tatínkem. Jako přátelé. Mimochodem, když jsem jemu po skypu napsala, že jsem těhotná, bylo chvíli prázdno a pak se objevila 3 veliká super. V únoru jsem si řekla, že kvůli malému zkusím, jestli by to přece jen nefungovalo, znáte to, až se malý zeptá, ať nemusím lhát. A tak byl biootec dokonce i u porodu, jenže tím jeho aktivita opět pohasla. S prominutím "huba plná keců, ale skutek utek". Od chvíle, kdy jsem mu řekla, že jsem těhotná, uplyne za pár dní rok, ale on stále ještě nezačal nic dělat pro to, aby se přistěhoval, nebo aby tu našel práci (a to to měl již od začátku v plánu). Není to lehké, já vím, já tam byla, ale když člověk nic nedělá, tak to je ještě těžší:o) Prostě bez práce nejsou koláče, v tomhle případě miminka:o)

Tatínek se nejprve odstěhoval, aby se mohl zase nastěhovat. Hlídal mi totiž za mé nepřítomnosti byt a zvířátka. Už se nastěhoval a je nám dobře. Večery ve třech jsou báječný luxus, i když se "jen" staráme o miminko a přitom třeba koukáme na televizi a nic neslyšíme přes Adámkův hlasitý každovečerní přednes o příkořích světa.

Proč tohle píšu? Úplně jistá si nejsem, ale možná proto, abych dala naději těm, co jsou samy a mají strach. Já byla sama a strach jsem neměla, asi mi prostě naskočila nějaká obranná reakce a já strach vůbec nepociťovala, sama se tomu dnes divím. Možná to byla obranná reakce miminka v mém bříšku, aby chudinka nedostávalo příliš stresových hormonů. A možná to prostě potřebuji dostat na papír, říct to, sdílet to, sdílet nepravděpodobný ale dobrý konec jedné opravdové pohádky.

PS: Superman to není, má své mouchy, jako každý, jenže až miminko mě naučilo, s čím vším se dá v naprostém klidu žít a nerozčilovat se zbytečně:o) A mimochodem, já taky nejsem Superžena:o)))