Cestování s kočárkem v MHD jako adrenalinový sport

Do té doby než mě udolá podobná příhoda jako je tato. Po ročním cestování s kočárkem v pražském MHD jsem totiž nenasbírala tolik potupných historek jako při pár krátkých návštěvách Havířova.

Začínalo to pozvolna....ve snaze nezdržovat provoz jsem takhle jednou nastoupila s kočárkem do autobusu a až potom jsem šla platit k řidiči. Ten se na mě hned přísně obořil, že nejdříve se platí a pak se nastupuje! Říkala jsem si jiný kraj, jiný mrav. A tak jsem se příště poslušně postavila s kočárkem do fronty nastupujících k předním dveřím a požádala o lístek a o otevření dveří pro nástup s kočárkem. Tu se na mě zase jiný řidič obořil, že zdržuji a že jsem si měla dávno nastoupit, že už zavřel dveře a musí je znovu otvírat. Od té doby jsem na autobus čekala vždy s mírnou nervozitou, kterýže z řidičů pojede a jestli splním jejich představy o správném nastupování.

A nebo jiná příhoda: To, že intervaly autobusu na malém městě jsou 30 až 40 min., asi nemusím nikomu vysvětlovat. O to víc pak ale zabolí, když čekáte 45 min speciálně na nízkopodlažní autobus, v kterém už se krčí jedny malé golfky a i když se do z poloviny naplněného autobusu pohodlně vejdete, aniž byste kohokoli omezovala, řidič vás vykáže ven s trucovitým: jestli si nevystoupíte, tak já nikam nejedu, už tady jeden kočárek mám! A tak za pohledů jak soucitných, tak pospíchajících spoluobčanů, jsem vystoupila a čekala 40 minut na další spoj. Má jednoroční dcera mi zatím dávala dost hlasitě najevo, že už ji to nebaví a že má hlad. No a tak jsem celá nervózní čekala, jestli další řidič se nade mnou slituje a dopraví mě i s dítětem domů.

Poslední příhoda mě už nadobro zbavila iluzí o dobrých mravech řidičů v tomto kraji. Tentokrát jsme cestovaly i s mou maminkou, a tak jsme splnily předpoklad, že já budu poslušně čekat u dveří k nástupu a máma zaplatí u řidiče lístek. Přijel opět poloprázdný autobus a to i bez dalšího kočárku, máma požádala o lístek a jestli můžeme nastoupit s kočárkem. Řidič suše zahučel pod vousy, že ne. "Jak to myslíte?", zeptala se máma. "Jeďte si s tím kočárkem místňákem!" (byl to totiž, meziměstský spoj, který, ač jinou trasou, taky jede přes naši obec). To mě namíchlo, běžela jsem k němu a povídám: "To nemyslíte vážně, že nás nevezmete? To je snad naše věc, kterým autobusem se rozhodneme jet." Řidič, aniž by zvedl oči od strojku, v kterém tiskl lístky pro nastupující lidi, klidným hlasem pronesl závažný argument: "Měl bych tady pak málo místa pro lidi, kteří budou potřebovat jet až do karvinské nemocnice." Pochopila jsem, že ptát se podle jakého klíče určuje, kdo je pro něj důležitější cestující, je zbytečné a dotázala se na jeho jméno, že si na něj budu stěžovat. Odpověděl, že to mě rozhodně nemusí zajímat, zavřel dveře, vytočil kola volantu a s viditelným výrazem vítězství odjel. Mámě, která byla nedávno hospitalizovaná pro vysoký tlak, se vrátila slabost a závrať a já rudá vzteky a s pocitem totální bezmoci volala taxík, aby nás i s kočárkem dopravil do vedlejší vesnice. Tak pan řidič myslí na zdraví svých spoluobčanů!!!!! To, že mi bylo na ČSAD Karviná řečeno, že stěžovat si, je zbytečné, nemusím snad ani dodávat.

Ráda bych věděla, jestli i Vy máte podobné zkušenosti nebo pouze náš karvinsky kraj je opravdu tak rázovitý, jak zpívá Nohavica.