Předporodní kurs versus realita

Což se mi podařilo, věděla jsem, ze jsou zameření spíše na přirozené porody, ale netušila jsem, jaká je rivalita mezi jejich zastánci a odpůrci.

Vlastni absolvovaní kursu mě poněkud rozladilo. Kurs se sestával ze šesti dvouhodinovych lekcí a vedla jej renomovaná porodní asistentka. V první dvouhodinovce jsme se v podstatě nedozvědeli nic zásadniho o porodu, pouze o tom, jak je náš zdravotní systém špatný a porodnictví k ničemu. Opravdu nemám nic proti přirozeným porodům, ale take nic zásadního proti zdravotnictví. Co mě ale štvalo nejví ce, že jsem se za dvě stovky nedozvědela skoro žádnou praktickou informaci krom toho, ze nemám důvěřovat lékařům ani porodnicím a že porod je mojí záležitostí a mám si naplánovat hlavně sama, co chci a co ne. To je především pro prvorodičku dost nereálné, protože člověk opravdu pořádně neví do čeho jde ani jak se zachová jeho tělo. (Vždy jsem mela nízký práh bolesti, proto jsem chtěla epidurál. Ani jednou jsem ho neměla a v mém případě bylo vrtání zubu a trhání zubního nervu zaživa výrazně horším a bolestivějším zážitkem, než oba porody).

V dalších lekcích už se probíraly konkrétní věci a problémy, ale bohužel stále ve velmi negativním duchu vůči zdravotníkům. A tady si právě myslím, že nastala dosti velká chyba : místo uklidnění a naladění do pohody vyvolávala lektorka zbytečné napětí a hlavně svým způsobem skoro nabádala ke konfliktům s lékaři a vedla maminky k tomu, aby si za každou cenu vydupaly svoje. Skoro mi připadalo, že žena by se na porod měla připravit a vyzbrojit jako na boj.

Je to nepříjemné především pro takové ženy, jako jsem já : nemám ráda konflikty, ale také se dost stydím a spousta věcí u porodu mi předem připadala jako dost ponižující a nepříjemná. Vzrůstalo ve mně dilema a také strach z porodnice, ale doma jsem za žádnou cenu rodit nechtěla.

Naštěstí se nakonec ukázalo, že to zdaleka není tak hrozné a spoustu věcí, před kterými nás na kursu varovali jsou celkem snesitelné. Měla jsem představu, že porodnice je nemocnice a ty jsem znala pouze z dob, kdy umírali moji prarodiče. Nicméně porodnice jsou narozdíl od nemocnic zařízení optimistická, nebo alespoň Bulovka, kterou jsem poznala.

Když přišel můj první porod a zjistila jsem, že mnou vybraná porodnice nepřijímá, vydala jsem se poprvé v životě na pražskou Bulovku. A byla jsem mile překvapena. Uvědomila jsem si, že pokud je personál porodnice decentní a milý, tak se s ním člověk slušně domluví, občas ustoupím já, občas oni a z porodu je krásný zážitek, navzdory lékům a infuzi oxytocinu. Myslela jsem si, že klystýr a holení nikdy nepřežiju... ve slušných podmínkách mi to vůbec nepřišlo a nakonec jsem byla za obojí vděčná, hygiena je po holení výradně jednodušší. Když jsem už dostala po infuzi oxytocinu silné stahy (poprvé jsem si myslela, že je to právě způsobeno infuzí, že jsou tak šíleně nesnesitelné), tak – aniž bych se o tom zmínila – mi asistentka nabídla všechno možné, od porodní stoličky, přes ribstole až po klasickou postel, vše v moc příjemném prostředí. Nakonec jsem ale dobrovolně vylezla na stůl, protože už jsem nevěděla, jak to udělat aby miminko vylezlo. No a na stole v polosedě se opravdu něco uvolnilo a miminko se za chvilku narodilo. Každopádně byl můj první porod jedním z nejhezčích zážitků v životě.

Druhý porod jsem si z větší části užila doma, protože mi stahy přišly snesitelné a tak jsem se do porodnice vydala až když už začaly být hodně bolestivé. Zpočátku mě chtěli poslat jinam, ale po prohlédnutí jsem šla bez procedur na sál, kde brzy narodilo druhé mimi. Rozdíl mezi stahy vyvolanými infuzí a přirozenými nebyl opravdu žádný. Naštěstí to netrvalo dlouho. Ačkoliv se v materiálech Bulovky píše, že se třetí doba porodní řeší medikamentózně, nic takového jsem nezakusila. Je fakt, že personál tentokráte nebyl tak milý a příjemný jako minule, ale chápu, že byl po celodenní šichtě unavený a když už měli zavřený příjem, tak se jim do další práce o půl jedné v noci nechtělo. Před narozením miminka se mi na chvíli zastavily stahy a tak jsem tam ležela na sále a místo úvah o mimču jsem s velkým zaujetím poslouchala, jak tam velká část osazenstva chce dát výpověď... a když to bylo nejzajímavější, tak se přihlásilo miminko a o zbytek jsem přišla – dosud mi to vrtá hlavou, co se tam vlastně děje.

Ale abych se vrátila k původnímu tématu : mám dost silný pocit, že právě následkem toho, že lektorka kurzu sice posílala klientky na Bulovku, ale zároveň je nabádala k tomu, aby se hádaly o každou píď vlastních práv změnila Bulovka taktiku, alespoň formálně. V realitě se ale krom toho, že mi u druhého porodu nenabídli dobrovolně porodní stoličku, nezměnilo nic a je to pořád velmi příjemná a přátelská porodnice, kde se dá na ledasčem domluvit, pokud se o tom jedná slušně a kompromisně.

Na závěr bych chtěla poprosit všechny ty, kdo připravují maminky na porod, aby jim především pomáhali uklidnit se a dostat do pohody. Nepředstavujte porodní sál jako bitevní pole s lékaři. Vždyť většina z nich jsou docela slušní a dá se s nimi domluvit. Je samozřejmě dobré říci maminkám, že něco mohou odmítnout , ale myslím, že je nesmysl je do toho tlačit a tím působit na jedné straně zbytečné konflikty, na straně druhé trauma z toho, že porod neproběhl podle jejich představ – vždyť je to velká neznámá a dělat si předem příliš přesné plány je zavádějící, ovzvláště u prvního miminka.