Naše hříbky

Jak hluboce chápu Halinu Pawlovskou, když popisuje svého tatínka a celou rodinu na hřibovém výletě. Dědeček pocházel z Ukrajiny. Život plný paradoxů. Téměř všechny situace znám: kuriózní návštěvy příbuzenstva s vodkou, orlem, medvědy a vyšívanými šátky. A také dědečkovy útěky, tentokráte do přírody.

Vyrůstala jsem na zámku a v jeho socialistickém golfovém parku. Již v dětství jsem s ním ráda chodila do lesa sbírat lesní plody a golfové míčky. Jako dítě jsem měla větší radost z těch míčků a jejich počet zdaleka převyšoval počet hřibů, které dědeček s vítězoslavným výrazem donášel domů babičce. Také si již přesně nevybavuji, jak jeho úlovky dopadly. Ale pamatuji si, jak svůj úspěch ukazoval všem okolo a já na něj byla pyšná. Houbaření byla, mimo jiné, záležitost vysoce prestižní.

Vysoce pragmatická maminka neměla pro většinu dědečkových činností pochopení. Nejinak to dopadlo i s hřiby. Nám dětem dokázala vštěpit zásady : č.1. „nesbírat“, popř.č.2. „sbírat jen to, co známe“, č. 3. „sbírat a nekonzumovat“, č. 4. „sbírat a podarovat“ … vylučovací metodou se v extrémním případě dostaneme ke slůvku „jíst“. Vše nám výborně klapalo. Dětské dušičky byly uspokojeny a ego sběratelů rovněž.

Po dlouhé době jsme zase měli pátek 13-tého. A já se večer při ukládání dětí ujistila v tom, že tato pověra se nás rozhodně netýká. Narazila jsem a ještě jsem to nevěděla. Rodiče se vraceli z výletu do Beskyd, kde vlastníme malý penzion s rozsáhlými lesy kolem. Kdo si myslí, že nám prostě donesli hřiby, tak se mýlí. Maminka přeci má své zásady. Přijeli před dům, zaparkovali do sjezdu před garáž a pod stříbrným smrkem v úrovni očí se otvíral pohled na skupinu nádherných hřibů. Pravidlo číslo 1 vzalo za své. Patrně ustoupilo zásadě z jiné sekce, a to vlastnictví. Ale podvědomě se objevila čtyřka „sbírat a podarovat“, a tak hříbečky skončily u nás. Než jsem se propracovala k „jíst“, tak babička mezitím zmizela do Košic. Vytáhla jsem atlas hub a neomylně hříbky identifikovala. Sousedka nám tiše záviděla a vzpomínala, že v nedávné době také objevila tytéž hříbky, pro změnu pod jejím stromkem a výtečně si pochutnali. Vše nasvědčovalo tomu, že „jíst“ se blíží.

Tak jsme si užili přípravu „našich hříbků“ a moc si na nich pochutnali. Škoda jen, že po výplachu žaludků skončil jejich obsah zčásti v nemocniční vaně a zčásti v zásilce určené k mykologickému rozboru. Hodiny čekání na ortel nám zpestřovaly kapací infúze, monitorování na JIP, odběry krve, měření tlaku…S hrůzou jsem si vyčítala, co mě to napadlo, proč jsem nepoužila „nasbírat a vyhodit“ či „nasbírat a konzultovat se zaručeným odborníkem“. Naštěstí vše dobře dopadlo. V lékařské zprávě stojí, že mezi naše „hříbky“ vklouzl jeden mírně toxický žampión zápašný. Tak nevím, asi se vrátím k těm golfovým míčkům. Bude mi nejspíš hodně dlouho trvat, než se opět propracuji k „jíst“.