Jak jsme prohráli boj o židle

Někde v diskusi jsem si přečetla pěkný citát. Nepamatuji si ho přesně, ale zněl asi takto: „První dva roky učíme děti chodit a mluvit, abychom jim celý další život říkali, ať si sednou a jsou zticha.“ O mé sedmileté dceři to platí beze zbytku. Můj šestnáctiměsíční syn (mimochodem zatím úplně jiný, než byla jeho sestra) sice ještě nemluví, ale moc bych si přála, aby si někdy na chvíli sedl.

Ve třech měsících nás naše dětská lékařka poslala na neurologii. Jeniček se jí zdál trochu hypertonický. Paní doktorka na neurologii prohlásila, že má opožděnou hrubou motoriku (na úrovni novorozence), psychika naštěstí odpovídala věku. Asi jsem měla štěstí, že ve mně objevila lehce nervově labilní matku. Dala nám měsíc, než nás pošle na rehabilitaci. Zatím jsem měla Jeníčka polohovat na bříško. Do té doby tam moc nepobyl, nelíbilo se mu to.

Přiznávám, že jsem se Vojtovy metody bála, a tak jsme cvičili: vždy při přebalování položit na bříško, ručičky pod hrudník, držet zadeček dole. Zpočátku Jeníček řval, pak ho pláč přešel, začalo ho to bavit, ve čtyřech měsících pásl koně ukázkově a za dalších čtrnáct dnů se na bříško převalil sám. Do dalšího měsíce to zvládl tam i zpět a pomalu se začal stavět na kolínka. Na kontrole na neurologii jsme byli v šesti měsících – vývoj odpovídal věku.

Pak už to šlo rychle. V sedmi měsících začal synek lézt, vzápětí se posadil a o pár dnů později i postavil. Naštěstí se to v této fázi zastavilo a on své nové dovednosti jen zdokonaloval. Kromě jiného zvládl bravurně lezení do schodů a naštěstí i ze schodů (pěkně couvat). Lezení ze schodů bylo naše malé vítězství. Samozřejmě ho na nich nenecháváme bez dozoru, ale stejně jsme ráda, že ví, jak si neublížit. Navíc si díky tomu mohl troufnout i na krátké skluzavky. Takže v mateřském centru a později venku na hřišti měl další možnost zábavy. Další dovedností pak bylo otevření dosažitelných skříněk a rabování, v následujících měsících samozřejmě zdokonalované.

I když jsem se nejdřív bála, že začne neúměrně brzy i chodit, trochu jsem se zmýlila (hurá?). No, stejně to stihl v jedenácti měsících. Když se k tomu ve vzpomínkách vracím, šlo to neuvěřitelně rychle. Fázi za ruku v podstatě přeskočil. Během týdne se rozchodil tak, že jsme za ním pomalu začínali běhat. To bylo na začátku prázdnin, které jsem díky Jendovi pojali dost sportovně.

Chůze a běh však za chvíli našemu synkovi nestačily. Zjistil totiž, že existuje spousta věcí, na které se dá vylézt, případně pak po nich skákat, a dovádět nás tak k zoufalství. Doma zvládl nejprve gauč a křesla, nízká židlička byla uklizena. Venku nejprve nižší a později vyšší lavičky a především žebříky (máme zahrádku, žebřík byl v pohotovostním režimu celé léto). Brzy jsme se dostali do stádia, kdy Jeníčka stále odněkud sundáváme.

To „nejhorší“ nás teprve čekalo. Jenda vyrostl tak, že dokázal vylézt i na židle. Podsedáky bleskově odhazuje (asi aby mu neuklouzly nohy) a hup, je nahoře. Což také znamená v dosahu všeho, co je na stole. A tak jsme ze stolu poctivě odstranili snad úplně všechno. Ubrus už zmizel dávno předtím (poté co se naučil odendávat úchytky na ubrus, zjistil Jeník, že je velmi veselé za něj trhnout). Nejnutnější věci se na stůl, přisazený ke zdi, dávají co nejdále od kraje.

Ale co se židlemi? Nejdříve stačilo židle poctivě zasouvat. To ale také znamenalo, při příchodu ke stolu na ně bleskově usednout. Jinak jsme neměli šanci. Jeníček měl na odstrčené židle radar, ať dělal, co dělal, nechal všeho a hurá do výšin. (Stejný radar měl a má na otevřené dveře.)

Taktika zasouvání stačila jen do té doby, než Jeník zvládl židle odsunout. Prohráli jsme. V zájmu bezpečnosti to u nás v pokoji vypadá trochu divně. V jedné části úplně holý stůl, a ve druhé stolek s květinami schovaný za hradbou křesel a židlí. Druhá část pokoje je samozřejmě na opačné straně místnosti. Kdo si chce sednout ke stolu, musí si židli donést, rychle na ni usednou a přistrčit se ke stolu tak, aby mezi ním a opěradlem židle (a mezi ním a stolem) nezbylo žádné místo. Kdo manévr nezvládne dokonale, má s největší pravděpodobností Jeníčka na zádech (případně na klíně).

Občas mě napadne, co bude dál. Co budeme dělat, až bude Jeníček natolik cílevědomý, že překoná nechuť strkat židli přes celý pokoj? Skříňky a šuplíky máme téměř všechny pod zámkem. Ale co s těmi židlemi?! Bojím se, že je budeme muset přivázat ke stropu a při stolování je spouštět dolů.