S miminkem pod stan? Do toho!

Jak však plynul čas, začali jsme koketovat s myšlenkou, že v nějakém penzionku by mohlo být fajn i s miminem. Pravidelně jezdíme už drahně let na východní Slovensko na Zemplínskou Šíravu, opravdu nás dostal ten kraj zalitý sluncem, kde na všude na polích kvetou slunečnice a čas plyne tak nějak pomaleji, než jsme zvyklí. Jenže s ubytováním pod střechou jsem se nějak nemohla srovnat. Máme raději ty přírodní ubytovací podmínky, které nám skýtá náš stan, večer se koukat na hvězdy a poslouchat cikády, sem tam něco ugrilovat a dohromady se spoluzúčastněnými se smát, až bránice bolí. No a naše tříletá Terezka taky nadšeně běhá po čerstvém vzduchu od rána až do večera. Co v pokoji, říkala jsem si. V duchu jsem si to přehrávala, jak bychom to asi zvládli i s naší 6,5 měsíční Míšou (bez ní bych raději nikam nejela) a nakonec jsem se rozhodla - jdeme do toho. Babičky padaly do mdlob při představě, že to jejich vnouče, či pravnouče nepřežije - lamentovaly, prosily, prostě se z této strany dostavil tvrdší nátlak, ale my taky máme svoji hlavu a nedali jsme si říct.

Ačkoliv je cesta dlouhá "jen" 400 km, díky stavu slovenských silnic (po dálnici se jede jenom kousek) trvá poměrně dlouho, je třeba počítat těch 6 hodin. Abychom děti netahali po parném slunci, vyjeli jsme ve dvě hodiny v noci. Cesta proběhla daleko lépe než jsem předpokládala. Michalka celou prospala, vzbudila se jen jednou na krmení a potom až 30 km před cílem. Starší Terezka sice byla vzhůru déle, ale v naprosté pohodě. První náročná zkouška byla za námi.

Sotva jsme si v našem oblíbeném kempu "Medvědí hora" rozdělili parcely na stany (kterých bylo pět a chtěli jsme být tak nějak dohromady) a začali stavět, naše mimi v kočárku opět usnulo a nechalo nás v klidu pracovat. Terezka už byla klidnější méně, protože okamžitě se svlékla a začala nafukovat kruh, že jde plavat…… (musela jsem zasáhnout, ale to je jiný příběh). V duchu jsem si říkala, že to bude v pohodě a představovala jsem si, jak si odpočinu. Dopoledne uteklo celkem rychle, Míša se chvilinku poválela po dece, chvilku jsme si pohráli a nadešel čas prvního oběda - a dostavila se první vážná krize.

I když jsem chtěla masozeleninové příkrmy uvařit doma a zavařit, podlehla jsem tlaku všech babiček, že to v tom horku nevydrží, a že mám vzít s sebou ty kupované, protože jsou tam konzervanty, atd. atd…. Nakoupila jsem tedy příkrmy HAMI 5+ měsíc. Nepříjemné překvapení mě čekalo už po otevření skleničky - byly tam kousky!!!! Pořádně jsem se podívala na skleničku, kde bylo napsáno "pro rozvoj kousání". Zděsila jsem se, naše Míša totiž nemá ani jeden zub a je zvyklá na úplně rozmixovanou papku - moje obavy se naprosto potvrdily. Michala ječela, že to bylo slyšet až doma ve Frýdku-Místku, při každém rozječení vdechla kousek jídla a natáhlo ji tak, že hrozilo, že v ní nic nezůstane. Nezbylo mi nic, než popadnout tyčový mixér, asi mě muselo osvítit, když jsem ho brala! Jenže, kde ve stanu vezmu elektriku, že?! Letěla jsem do místnosti na umývání nádobí, kde byla zásuvka - leč nebylo to dost blízko a než jsem přisprintovala s jazykem na vestě (promiňte plavkách - bylo asi 35 stupňů), mé dítě odmítalo naprosto všechno a ječelo a ječelo, až jí naskákaly na obličejíku rudé skvrny. A v tu chvíli mě napadlo, pane jo, to jsme asi přepískli, to nemůžeme zvládnout a začaly se mi třást ruce…. Naštěstí Míša odpadla, usnula a spala. A spala dlouho, za tu dobu jsem se uklidnila i já a bylo zase dobře.

Další krize se už nekonala. Striktně jsme dodržovali režim, na který je zvyklá z domu a vyplatilo se to. V noci spala krásně, vzbudila se ráno jen na krmení a za patnáct minut už zase spala, aniž by mi vzbudila Terezku. Vylehávali jsme si až do půl osmé, to z domova neznám. Všechny následující obědy jsem rozmixovala už dopředu a Michalka se ládovala, až jí za ouškama praskalo. Přes den spala ve stínu stromu na dece nebo v kočárku. Večer jsme ji vykoupali ve škopíku, zamuchlali do osušky, oblékli do pyžamka, nakrmili kašičkou a položili a spala.

Nejsme zvyklí celý den se motat kolem stanu, bereme ho spíše jako styčný bod pro vyjížďky po východním Slovensku. Trošku jsme kvůli Mišce omezili vzdálenosti, ale i tak jsme absolvovali spoustu výletů. Nebudu tvrdit, že by z toho Míšenka byla kdovíjak nadšená, ale troufám si říct, že jí to vůbec nevadilo. A když už jsme se zdržovali v kempu, to jí doopravdy bavilo. Blbnuly s Terezou na lehátku, válely se po trávě, čvachtala se v bazénku nebo někomu visela přes rameno hlavou dolů, což je v poslední době její nejoblíbenější pozice.

A co jinak? No můj odpočinek se jaksi nekonal. Hodně práce jako doma, jenom ve ztížených přírodních podmínkách (tedy bez vaření a praní - takže když o tom tak přemýšlím, o dost méně práce). Za ty zážitky to ale stojí. A až si Míša bude jednou prohlížet fotky, dozví se, že se jí její první dovolená vyvedla, že se jí tam moc líbilo. A já mohu dovolenou s miminkem jenom doporučit. Stačí se držet režimu nastaveného z domu a je to. Zcela jistě je vás více, kteří jste to zkusili a věřím, že všichni máte jenom pozitivní zkušenosti jako naše rodina.

A závěrem - Zemplínská Šíravo, za rok jsme zpátky!