Zlaté české ručičky

Začnu tím, že jsem už přečetla hodně příspěvku na Rodině a tak bych se taky chtěla podělit se zážitkem, který se stal v roce 2003 po narození mojí dcery.

Začalo to tím, že moje dcera Christina byla narozená císařem, protože byla bohužel koncem pánevním. Narodila se ve Frankston Hospitál(nemocnici) v Austrálii.

Samozřejmě jako každé novorozené miminko Christinu prohlédli, jestli je v pořádku, a hlavně věnovali pozornost kyčlím, protože jak už jsem psala, byla koncem pánevním a taky proto, že máme v historii dysplazii kyčle u mého manžela, když byl ještě mrně. Řekli mi, že mám malou objednat na šestitýdenní ultrazvuk s kyčlemi. Všechno bylo v pořádku a tak to nechali být.

Jeden den, to už byly malé 4 měsíce, si ji tak prohlížím a zda se mně nějak našikmo a pravý bok výš než levý, tak řeknu manželovi, ať se jde podívat, a on, že se mu nezdá nic divného a že jsem asi paranoidní a že jako každá jiná maminka si malou pořád prohlížím. No, ale nedalo mi to, tak jsem šla k doktorovi a ten mně řekl, ať dceru objednám na rentgen a potom se uvidí. Po rentgenu jse šla zpátky k doktorovi. Ten se podíval a řekl, že malá má vykloubenou kyčli a že se to někdy jakoby spraví samo, ale že nás stejně objedná u specialisty. Za týden jsme k němu šly - konstatoval, že to je vykloubená kyčel a že se to bude muset řešit operací, při níž manuálně vrátí kyčel zpátky a potom celou nohu dají do sádry. To se mě nezdálo, tak jsem se zeptala, jestli náhodou nedají dcerce Pavlíkovy třmínky, a on že ne, že ty se už po šesti měsících nedávají. Řekla jsem, že dcera ještě nemá 6 měsíců a on ani neodpověděl a nakonec mi řekl, že on stejně nedělá malé děti a že se budeme muset objednat do Melbourne dětské nemocnice. To nám trvalo trvalo měsíc než nás vzali a to už malé nabíhalo na těch osudných 6 měsíců. Tam nám řekli, že operaci mohou udělat ve Frankston nemocnici, tam, kde se malá narodila, a to už mně zcela pomalu, ale jistě, začaly téct nervy. Tak jsem volala z domu tchyni, která žije v Česku, a ona že promluví se známým doktorem ortopedem co a jak, protože dávat malou na operaci, když se to dá léčit i řemínky se mně teda vůbec nechtělo. Ten poradil, že mám ihned malou balit do dvou plen 24 hodin denně. Tady balení do dvou plen považují za nesmysl a že to nedělá vůbec nic a je to vlastně blbost. V tu dobu už jsme byli s manželem rozhodnuti, že vezmu malou do Česka a tam nechám pana doktora Matušku, se kterým to tchyně už domluvila, spravit nožičku. Za měsíc jsme letěly (jenom já s malou) do Česka, což byl další zážitek letět sama přes 24 hodin letadlem se skoro sedmiměsíčním miminkem. Doletely jsme do Česka ve středu a v pátek, za dva dny, jsme navštívily pana doktora Matušku v Ostravské poliklinice. Ten nasadil řemínky a řekl, že máme přijít v pondělí na kontrolu, aby se podíval, jak věci progresují. A jaké to bylo překvapení, když malé udělal ultrazvuk a kloubek byl zpatky na místě (za dva dny). Nastavil znovu řemínky a řekl, že malá bude muset nosit řemínky tak dlouho, než je sama roztrhne a na další kontrolu máme přijít za dva týdny. Tak jsem byla chvilku u tchyně a chvilku taky ve Zlíně s mým otcem (moji rodiče jsou rozvedeni, máma žije v Austrálii a otec v Česku). Uběhly tři a půl měsíce a byl čas se loučit s doktorem Matuškou, ktery byl smutný, protože malá byla jediné takto malé dítě s dysplezií v jeho péči, protože tam už s dysplezií skoro žádné problémy nemají a taky řekl, že dcerku zachránily ty dvojité pleny a proto se tak rychle ten kloub vrátil zpátky, a ty metody co, používají Australani k léčení kyčlí už Češi přestali dělat po válce. Tímto jsem mu velmi vděčná za uzdravení naší dcery, které je nyní skoro tři a půl roku a běhá jak zběsilá a hlavně nemá žádné problémy s kyčlemi. Bohužel australští doktoři jsou pyšní na to, co dělají a doktor drží s doktorem a nikde se nedovoláte s tím, co se stalo. Taky bych chtěla ujasnit, že ač v Austrálii žiju už 8 let, tak jsem nepožádala o australské občanství, ale malá má teď už obojí. Australské, protože se tady narodila, a české, protože nikdy nevíte. S pojišťovnou to chvíli trvalo vyřídit ji malé v Česku, a tím bych taky chtěla poděkovat dětské doktorce Venuši Kolářové na Jižních svazích ve Zlíně, která dcerku vzala, když měla velkou rýmu a prohlédla, i když ještě neměla pojištění, a byla vstřícná. Tím bych chtěla říci, že i když si hodně lidí myslí, že v zahraničí je líp, není to až tak úplně pravda. Ortopedové v Austrálii by se měli opravdu stydět a něco se přiučit od těch zlatých českých ručiček.Teď ma Christina i 10 měsíčního bráchu a chvála pánabohu, že je bez problémů.