„Už jste si vybrali, jaké budete chtít očkování?“ zeptala se nás sestřička při odchodu z ordinace naší dětské lékařky. „Dala jsem vám už nějaké letáčky?“ Vrtím hlavou, ale nejsem si jistá. Různých letáčků jsem dostala spoustu.
Od sestry se dozvídám, že existují v podstatě dva druhy očkovacích vakcín. Klasickou proplácí VZP, nadstandardní si musíme koupit. Když se zeptám na doplatek a dozvídám se jeho výši, vytřeštím oči. Je to přes patnáct set korun. V duchu si v ten moment říkám: „Tak to nehrozí.“ Já jsem na mateřské, manžel má příležitostné výdělky jako překladatel. Naspořeno sice máme dost, ale umím si představit účelnější využití našich úspor. A to jde o peníze pouze na jednu dávku ze tří, což v ten moment ještě netuším.
Doma prohlížím letáčky a manžel Aleš se probírá odkazy na internetu, které se týkají očkování. Postupně se mi to rozleží v hlavě. Drahá hexavakcína je prý vhodná především pro děti alergiků – potencionální nové alergiky. Aleš je alergik. Naše plně kojená Helenka je zatím zdravá, ale kdo ví... Myslím na to, jak se Helence ošklivě podebrala a zhnisala ranka po očkování proti TBC. Léčili jsme ji pomocí lihu a framykoinové mastičky až do nějakého 12., 13. týdne, než se hnis ztratil a úplně se zahojila. To nevypadá dobře. Naše Helenka je zřejmě citlivější než jiné děti. Jak bude reagovat na státem hrazené „nešetrné“ očkování?
Mé dvě kamarádky se stejně starými dětmi mají jasno – nic navíc platit nebudou. „Je to moc peněz.“ Já si to myslím taky, ale na druhou stranu nejsou to snad dobře vynaložené peníze? Kolik peněz je moc, když je chcete investovat do zdraví svého dítěte? Nestojí mi snad za to koupit drahou vakcínu a nemuset se dívat, jak se mé dítě trápí nepříjemnými vedlejšími účinky očkování? Odpověď zní ano, stojí to za ten pocit klidu, za rodinnou pohodu, za to že bude naše dítě klidně spinkat bez teplot, vyrážek a bůhví čeho dalšího.
Koupili jsme tedy onu zázračnou hexavakcínu a v daný termín se dostavili na očkování. S úsměvem na rtech a uvnitř odmítavou reakcí jsem přijala z doktorčiny ruky recepis na čípky proti horečce. K čemu? Přece u tohoto drahého očkování by žádné nežádoucí reakce organismu být neměly. Helenku injekce rozplakala. To nic, uklidňuji se, je to přece jediná nepříjemnost s tímto očkováním spojená. Celý den byla Helenka veselá a zdálo se, že jí nic nechybělo. Oba s manželem jsme byli šťastni, že jsme zvolili správnou vakcínu. K večeru sahám Helence na čelíčko a zdá se mi teplejší. Měříme jí teplotu, má něco přes 37. Pokud se teplota měří v zadečku, odečítá se půl stupně. Takže je vše OK. V pozdním večeru už to OK není. Helenka hicuje. Já, jakožto správná úzkostlivá matka, brečím. Teplota se vyšplhala na 38,4. Přestože jsme byli poučeni, že máme dát půlku čípku až při teplotě vyšší než 38,5 (v zadečku), čípek dáváme. Okamžitě je vykakán. Dáváme tedy i druhou půlku, která v zápětí dopadne stejně. Nicméně teplota Helence klesá a ona spokojeně usíná. Zvýšenou teplotu má ale v nižší míře i v dalších dvou dnech.
Když jsme byli na pravidelné kontrole a lékařka se dozvěděla, jaké měla Helenka po očkování komplikace, divila se. „To se nestává. No, ještě že jste si koupili tu šetrnější vakcínu, když měla holčička takovou reakci.“ Dostali jsme recept a koupili další dávku séra. Teď už jsme neměli na výběr. V očkování se musí pokračovat zvoleným způsobem.
Nadešel termín druhého očkování. Utěšovali jsme se, že dětský organismus si po první dávce jistě už utvořil nějaké ty obranné protilátky a bude odolnější. Lékařka nám předepsala druhý (jiný) lék na tlumení horečky. První dávku máme dát Helence preventivně hned, jak přijedeme domů. Že by něco tušila? Po píchnutí už Helenka tolik nebrečela. Asi už je otrlejší.
Celý den byla zase usměvavá. Na chvíli jsem ji vzala v kočárku na zahradu. Nebyla nijak neklidná ani nevypadala, že by ji něco bolelo. Nožička v místě vpichu neotékala, nehřála. Večer jsem ale už zase kojila miminko rozmrzelé a horečnaté. Po kojení si ublinkla. No co, to se stává. Chystáme se jí změřit teplotu a případně podat lék. Další ublinknutí, teď větší. A následuje zvracení „do oblouku“. Komplet vše, co bylo v bříšku, končí na jejím oblečení, přebalovacím pultu i na koberci. Musíme ji celou převléknout. Teplota je těsně pod 39. Dáváme čípek. Nakojím. Usíná. Ještě jednou se vzbudí. Znovu nakojím, pak už spinká. Nehřeje. Zdá se, že horečka je zažehnána. Znovu kojím ve dvě v noci. Zase mi připadá teplejší, ale po nakojení spokojeně usíná. Znovu se budíme v šest. Chvíli kojím, pak vzbudím Aleše. Helča hicuje. Naměříme rovných 39. Čípek dlouho nezabírá. Voláme do ordinace. Zatím tam je jenom sestra. Říká, že zvracení není obvyklá reakce na očkování a jestli to není nějaká viróza. Máme prý raději přijet. Ubezpečujeme ji, že Helenka průjem nemá. Nechce se nám s ní v horečce nikam jezdit. Je plačtivá a žíznivá. Pořád kojím. Za chvíli ji teplota trochu klesne, tak zůstáváme doma. Sestřička ještě volá. Když říkám, že nepřijedeme, posílá nám po kolegyni – naší kamarádce – recept na další antipyretikum (třetí).
Lehám si vedle Helenky. Střídavě hamá, pláče a spinká. Mám depku. Zhruba ve čtyři odpoledne se Helča probírá v lepší náladě. Saháme na ni a zjišťujeme, že horečka ustoupila. Teploměr hlásí 37,3 (tj. bez 0,5 stupně normální teplota). Helenka je zase ve své kůži, žvatlá a víská. Když se na mě zpytavě podívá, říkám jí: „To jsme ti s tatínkem koupili za patnáct set.“ Usmívá se tomu.
Už dneska se děsím, jaká bude reakce na třetí očkování, přestože na ně jdeme až 1. června. Zatím to vypadá, že každá reakce je dvakrát horší než ta předchozí. Pokud se tomuhle říká „šetrné“ očkování, jaké je pak to „nešetrné“? Do mysli se mi vkrádá rčení: „Co tě nezabije, to tě posílí.“ Platí to snad i pro naše děti?!?
Skok