Třídní schůzka a nejzlobivější dítě na světě (možná v celém vesmíru)

Nevím čím jsem si to zasloužila, ale fungovala jsem jako nedobrovolně zvolený hromosvod, díky němuž všichni rodiče odcházeli s pocitem, že jejich dítě není až tak hrozné. "Zásluhou" našeho Filipa byly určitě všechny děti doma pochváleny. Jediný kdo zlobí je totiž náš Filip. Jak je možné, že jediný, když na lumpárny jsou potřeba alespoň dva?

Získala jsem zajímavou odpověď: on jediný je inteligentní a svádí děti na mentálně nižší úrovni k nepravostem. Doma jsem manželovi s pocitem, že náš syn nakonec stejně skončí v nějakém diagnostickém ústavu, vyprávěla, co všechno dělá syn špatně. Manžel suše konstatoval "teď už chybí jen, aby kradl a vraždil". Nejdřív mě to rozzlobilo, ale pak jsem si uvědomila, že v tom je jádro pudla. Nikdy jsem vlastně od Filípkova učitele neslyšela nic dobrého, co by udělal. Je možné, že by se na něm nikdy nenašel alespoň malý kousek, který by zasloužil pochvalu?

Jestli jedna taková třídní schůzka se samými negacemi dokáže zničit jednu dospělou mamču, co pak udělá každodenní chození do takové atmosféry s malým dítětem?

Během schůzky jsem se v psychické krizi zeptala na grafomotorické dovednosti a jiné školní znalosti. Očekávala jsem alespoň tu jednu malou pochvalu, ale ani tu jsem nedostala. Grafomotorická úroveň sotva průměrná.

Mé paranoidní představy o dítěti, které může za všechny neduhy světa, nabývají na síle.

V září jde totiž Filip na výběrovou školu. Udělal poměrně obtížné přijímací zkoušky. Všeobecně se ví, že k tomu, aby se dítě na tuto školu dostalo, musí mít víceméně znalosti 1.třídy. Sčítat, odčítat, porovnávat větší menší, napodobovat psací písmena, znát tiskací písmena a nejlépe i číst.

Nebudu zastírat, že syn zlobí a pořádně. Je hyperaktivní a já jsem si myslela, že když budu se školou spolupracovat, problémy řešit, tak bude vše v pořádku.

Teď mám stále silnější pocit, že jsem tím vlastně učiteli nahrála na smeč. Má matku, která vždy souhlasí, když je její dítě kritizováno. Je určitě jednodušší říkat nepříjemné věci takovéto mamince než jiné, která se za své dítě staví. Myslím, že jsem v dobré vůli udělala velkou chybu: za Filipem jsem nestála. Nechtěla jsem být prostě opičí matkou, která si myslí, že její dítě je andílek a všichni ostatní mu ubližují.

Teorie mého manžela zní: pokud budeš s každou chybou souhlasit s tím, že učitel to přeci se synem myslí dobře, způsobí to jediné: vytvoří se spojení Filip=viník. Proč? Je to pro učitele krásně jednoduché a nemusí se nad tím moc přemýšlet.

Zatímco pokud budeme za synem stát a snažit se odhalovat pozadí jednotlivých problémů, pak se bude muset učitel zamyslet, zda je vina tak jasná, aby si ji obhájil i před rodiči. Snad na tom něco je. Jsem odhodlaná změnit strategii. Mám na to ještě 3 měsíce.

Tak si držím palce.

Ještě přidám jeden z největších průšvihů: děti si měly namalovat jmenovku. Náš syn stvořil tuto: "Filip-pašerág drog". Připadá vám to strašné nebo spíše k pousmání? Pro doplnění přidám, že vůbec netuší, co to drogy jsou.