Nedostat se na školu není žádné drama

V posledních letech (hovořím za Prahu) je situace taková, že dávat si druhou přihlášku na další střední školu bylo fakticky zbytečné. Dětí je výrazně méně než volných míst. Proto si školy vybraly už v prvním kole maximum dobrých dětí a pro druhou volbu ponechaly pouze pár volných míst. A to spíš jen proto, aby vyhověly dikci vyhlášky o přijímacím řízení. Druhá kola (až na výjimky) buď neexistovala či byla formální.

Školy bojují o žáky

Situace je v posledních letech velmi stabilní, schopné dítě se obvykle dostane na vybranou školu. Výjimkou jsou prestižní pražská gymnázia, hotelová škola (v Praze jsou státní fakticky pouze dvě) a některé obory (například tříletý učební obor technicko-administrativní pracovník, chovatel cizokrajných zvířat a pár dalších). Stav je jiný, než prezentují média: školy bojují o přežití a mají velký zájem o studenty. Proto nabízejí různá zvýhodnění, dělají si reklamu, pořádají dny otevřených dveří, v mnoha případech berou zcela bez zkoušek na základě výsledků na základní škole. V záloze jsou další místa na soukromých školách. Je rovněž možné nastoupit na školu či obor příbuzný a po roce se případně znovu pokusit o přijímací zkoušky na vysněnou instituci. Rovněž přestup během roku nebývá velkým problémem, jde jen o dohodu ředitelů a vykonání rozdílových zkoušek. Z poradenského hlediska jde o vývoj žádoucí, rodiny i žáci se rozhodují bez větších stresů.

Převis nabídky

Podle našich zkušeností se na jednotlivé typy škol nedostávají převážně děti, které k tomu nemají dostatečné předpoklady. Pokud není dítě přijato, zvednou rodiče telefon a seženou si volné místo na jiné škole. Nedostatek dětí vede dokonce k tomu, že se na určitý typ střední školy hlásí i děti, pro které je nad jejich možnosti. Školy je přijmou, berou na ně příspěvek od státu a po roce se s nimi rozloučí. Pamětníci s hrůzou vzpomínají na doby za totality. Dětí bylo hodně a plánovaných míst málo. Způsob financování nenutil ředitele, aby se chovali ke studentům jako k váženým zákazníkům. Pro děti a rodiny šlo skutečně o velkou psychickou zátěž. Nervozita, shánění známostí, patrně i korupce, obrovské nervy pro děti a celé rodiny v den přijímacích zkoušek. V některých rodinách to vypadalo, jakoby skutečně šlo o život. Dnes dělá přijímací zkoušky pouze zlomek dětí z 9. třídy základní školy, ostatní mají spolu se svými rodiči zaslouženě klidné jaro. Pochopitelně, nemá smysl dělat přijímací zkoušky, pokud počet přijímaných odpovídá počtu přihlášených.

Potřebujeme přijímačky?

U ostatních škol zůstává samozřejmě otázkou, jak mohou přijímací zkoušky pomoci při dobrém výběru dětí. U gymnázií jistě ano, protože sledují znalosti, školní výkon, školní zdatnost a v některých případech i úroveň schopností. U jiných typů škol jsou přijímací zkoušky s velkým otazníkem, protože neumíme v tak krátkém čase objevit odpovídající předpoklady pro jejich absolvování. Nepokoušíme se příliš odhalit takové vlastnosti, jako je vztah k dětem na středních pedagogických školách, míra vcítění na školách se sociálním zaměřením, ochota pomáhat na středních zdravotních školách apod. To o dětech vědí nejlépe rodiče a samozřejmě základní škola, která zná žáka devět let. Možná toto sledovali tvůrci nového školského zákona, když prosadili povinnost výstupního hodnocení žáka ze základní školy. Bude to škola po letech umět? Kdysi to dělali zcela formálně, jak si s touto povinností poradí dnes? Přestaňme se strašit přijímáním na střední školy. Samozřejmě, že nervozity v rodinách se zcela zbavit nelze, ke zklidnění bychom ale přispět měli. Nikdy nebyla situace tak příznivá jako nyní.

Autor je poradenský psycholog.